Kvůli tomu jsem tam jel a do konce života na to nezapomenu. Nebyla to žádná expedice, nejeli jsme nejtěžší vodu v životě, nemuseli jsme jíst kořínky ani se plazit několik dnů zpátky do civilizace. Byl jsem se super partou a poprvé v životě se snažil narvat do krýkovky spacák a karimatku. Konečně jsem zažil ten pocit, sbalit si pět švestek a pak to zoufalství při zjištění, že si můžu vzít jenom dvě švestky (nebo spíš křížaly).
První den ráno vyrazila naše desetičlenná skupina z Shivanandi dvěma auty proti proudu Alaklandy po ose Karnaprayag-Bageshwar-Loharkhet. Úkol pro tento den byl vybrat peníze v bankomatu, nakoupit jídlo na cestu, dojet do Loharkhetu a sehnat nosiče na další den. Vše probíhalo po indicku. Peníze se podařilo vybrat až v posledním městě, a to ještě z neznámého technického důvodu jen někomu.
Cestou jsme dostali pokutu za navázání lodí na střechu, protože navázání tří kajaků na sebe není v zemi, kde se na střeše vozí běžně lidi, tolerováno. Těch plánovaných šest hodin jsme jeli celkem dvanáct. Loharkket jsme přejeli, protože jsme si ho nevšimli. Nakonec jsme se do něj ale museli vrátit, protože kvalita silnice se tak zhoršila, že naši řidiči odmítli jet dál. Navíc se báli levhartů a tygrů, ale nechali nás spát venku a přes noc byli zalezlí v autě.
Strastiplná cesta
Druhý den po probuzení na verandě bývalé turistické ubytovny se ukázalo, že Loharkhet je díra po výbuchu, kde žádní nosiči nebydlí. Tedy alespoň ne od té doby, co funguje ta nová cesta, po které se naši řidiči bojí jet. Vory se musel vrátit do údolí, odkud po hodině přijel zpátky s místními řidiči, vyzbrojenými opravdovými teréňáky s poháněnou pouze zadní nápravou a odlepujícími se protektory.
Mohli jsme se tedy konečně vydat k cíli dnešní etapy, jímž je Khati, vesnice, kde by měla začít naše plavba po Pindaru. Od řidičů se dozvídáme, že autem se tam vlastně nedá dostat a poslední úsek asi 4 km (o přesné vzdálenosti vedeme dodnes diskuze), budeme muset dojít pěšky. Autem se natřásáme tři hodiny a nezastaví nás ani strom spadlý přes cestu.
V poledne jsme na konci sjízdné cesty, odkud už budeme muset pokračovat pěšky. Snížák a Růža vytahují nějaké domácí adaptéry, jimiž si přidělávají kajaky na záda a prchají směrem na Khati. Je nabíledni, že následující část cesty se budu trápit. Můj čínský Riot Magnum, vážící prázdný 27 kg (s prasklou sedačkou), mi neumožňuje velkou improvizaci. Nakonec se mi daří těch víc než 40 kg přikurtovat na záda, hlavu si podložit házečkou a tak začít tříhodinovou odyseu. Cestou si trochu zazávodím s místními borci, kteří nesou do hor z neznámého důvodu železné zábradlí.
Když jsem zrovna při vědomí, tak s Boukym vylepšujeme techniku nesení lodí. Větsinu cesty se mi ale kvůli kajaku na hlavě nedokrvuje mozek, a tak si prožívám divné stavy. V cíli vypadáme s Boukym, jako bychom si ulomili hlavy a uřízli ruce v ramenou. Pro tento den toho máme tak akorát dost a užíváme si restaurace z vlnitého plechu v Khati s výhledy na zasněžené vrcholky, které mě v sandálech a mikině trochu znervózňují.
První den na vodě
Třetí den už se všichni těšíme na vodu a radost nám nemůže zkalit ani fakt, že řeku ještě není vidět, ale jen slyšet hluboko z údolí. Takže musíme znovu hodit všechno na záda a zpočátku po cestičce a nakonec lesem po stráni snést až dolů k řece. Konečně si můžeme Pindar pořádně prohlédnout. Mám strach, jestli má dost vody, je to spíš takový větší potok, ale soudě podle velikosti koryta se umí několikanásobně zvětšit.
Avizovaná obtížnost by měla být WW IV korunovaná delším přenášením za nějakým mostem. Vzhledem k charakteru řeky, která teče rychle bez větších vracáků, se rozdělujeme na dvě pětičlenné skupiny. Finálně balíme do lodí a dokončujeme hygienické potřeby. Řeka je hodně studená a má slušný spád, takže máme oči na stopkách, protože se stále něco děje. Naštěstí je všechno většinou přehledné, a tak prohlížíme minimálně.
Jsme stále ve střehu zejména kvůli pasáži, kterou nám bylo doporučeno přenést. Nakonec se ukáže, že tohle místo se nedá přehlédnout, protože tu do řeky spadla lavina z kamenů a hlíny. Následuje přenášení, které nám zabírá asi dvě hodiny a vláčení lodi nás stojí spoustu sil. Břeh řeky, po kterém se pohybujeme, je posetý trhlinami a kameny. Pohybujeme se po cestičce vyšlapané v lavině, která ale nakonec vede někam pryč od řeky.
Všude kolem nás je vidět, jak se masy země během monzunu pohybovaly a dost možná se stále ještě pohybují. Další jízda pokračuje bez větších problémů, řeka se každým přítokem nenápadně zvětšuje, stejně jako naše únava. Údolí je velmi uzké, se strmými břehy, a tak máme obavy z hledání místa na spaní. Nakonec se impulzivně rozhodujeme pro jedno místo na pravém břehu, jehož jedinou výhodou je naplavené dříví a dostatečná velikost, abychom se tam všichni vešli. Připadám si jako hoch od Bobří řeky, sbíráme dříví, stavíme přístřešek, vaříme si z jediného hrnce, který máme. No dobře, máme s sebou pár flašek rumu, ale to na atmosféře nic nemění.
Na hostině v Tharali
Čtvrtý den ráno je krásná zima, všechno je mokré od vydatné rosy. Chceme vystavit naše zmožená těla slunci, ale to do našeho úzkého kaňonu nakonec nepřichází. První skupina tedy vyrazí vstříc dobrodružství a jejich eskymování v nenápadné “home run” peřeji vedle tábořiště nám rázem pomáhá zapomenout na všechny nedůležité věci. Hodně nás povzbudí, když část skupiny mizí eskymujíc v další zatáčce.
Naše druhá skupina jede s námořnickou rozvahou a taky se nebojíme trošku šidit. Máme před sebou přece ještě celý den a někteří ještě celý život. Po pár stech metrech se kaňon otevírá, obtížnost se snižuje a my se konečně můžeme začít kochat okolní krajinou, utrženými břehy, zemními lavinami, popadanými mosty, domečky a vyšlapanými cestičkami.
Na pozdější přítomnost silnice nás nechtěně upozorní bagr, házející do udolí kameny, kterým se obratně vyhýbáme. Cesta svižně utíká, protože řeka neustále teče a peřeje vybízejí k hraní. My ale máme hlad a doufáme, že oproti všem předpokladům dorazíme dnes k nějaké hospodě, kde se pořádně najíme. Po několika marných pokusech najít hospodu v menších obcích se nám daří dojet do opravdového města, které se asi jmenuje Tharali.
Do jediné restaurace, která se nám líbí svými velmi střízlivými plísňovými dekoracemi, nás nechtějí pustit, tak jdeme do té vyzdobenější. Tam z nás mají opravdovou radost a neomylně odhalují obrovský investiční potenciál naší návštěvy – mokrých, obřích, nenažraných Evropanů. Než nám přinesou jídlo, nakupují v krámu přes ulici talíře a hrníčky a pak nám to pěkně spočítají. Po jídle jsme ve velmi dobrém rozmaru. Jediné, co nás trápí, je brzký západ slunce, který limituje čas na hledání spacího místa, splňujícího naše požadavky na ranní oslunění, povrch, palivové dřevo, vzdálenost od lidí atd. To má za následek rozdělení se na dvě skupiny a každá si nachází to své nejkrásnější místo na spaní.
Indické drobnosti
Pátý den ráno se dáváme zase všichni dohromady a spojujeme síly, stejně tak jako řeka, která je v porovnání s předchozím dnem opět o něco větší. Naštěstí po každé peřeji následuje delší klidná pasáž. Cesta nám příjemné utíká a po poledni opět dorážíme do města (Dungari), které překvapí pěknou peřejí, ve které je jako bonus natažený kus drátu ze spadlého elektrického vedení.
Nás však nezastaví, někteři přes, někteří pod, a už přistáváme uprostřed města, což je, jak to tak v Indii na břehu řeky uprostřed města bývá, vlastně záchod spojený se smetištěm. Přískoky se vyhýbáme všem více či méně skrytým pastím a hledáme restauraci. Následující odpolední jízda je trošičku stresující, protože úzký kaňon nedává příliš možnosti k přespání, ale nakonec se nám daří najít perfektní místo, nad kterým se navíc v zatáčce u silnice nachází přístřešek z větví, ve kterém se skrývá restaurace (s trochou fantazie). Týpci v roští si nás okamžitě oblíbí a už startují motorku. Vyrážejí nakupovat suroviny a slibují i alkohol pro velkolepou večeři, kterou nám hodlají uvařit.
Trvá několik hodin, než naši bosí kuchaři, sedící v tureckém sedu na stole, na kterém v noci spí, připraví všechnu zeleninu. Hodiny strávené jejich pozorováním nám krátí zážitky, jako je noční příjezd neosvětleného náklaďáku, housenka, co spadla ze stropu restaurace a popálila mi ruku, příjezd auta, na kterém je napsáno “Explosives”, kvůli kterému jsou všichni požádáni, aby uhasili cigarety, a jeho parkování vedle rozpáleného hořáku benzinového vařiče a další malé příhody, které dělají Indii indickou.
Šestý den by měl být podle našich odhadů poslední, do oběda bychom měli být v Karnaprayagu, který leží na soutoku s Alaklandou, tam dáme oběd a pak už nám bude zbývat jen posledních asi 21 km do Shivanandi, kde končíme na zahradě Shalabova raftového resortu. Krátce po startu přenášíme jeden příliš velký válec přes celou řeku. Pak už všechno pokračuje charakterem známým z minulého dne. V Karnaprayagu je poslední velká peřej před soutokem, kterou prohlížíme a sjíždíme, za velkého zájmu celého města.
Ve chvíli, kdy se tu Pindar vlévá do Alaklandy, není už dávno tím potůčkem jako před čtyřmi dny, ale pěknou vodnatou řekou. Alaklanda se díky Pindaru zdvojnásobí a závěrečných 21 km se odehrává v trochu jiném duchu než minulé dny. Tento úsek známe už z minulého týdne, a tak nám Snížák, abychom se nenudili, vymyslí Alaklanda Race s cílem v Shivanandi. K tomu se nechá pár ješitů poměrně jednoduše vyprovokovat, takže následuje letmý start nelítostného závodu, kde vítěz nebere nic a všichni jsme nakonec stejně jenom terčem posměchu. Pro mě je to ale zlatá tečka celého výletu. Záběr za záběrem hledám nejrychlejší stopu, kličkuju mezi válci, sleduju Voryho chyby a snažím se ho dojet. Přitom koukám na skákající opice, mávám dětem na břehu, pozoruju tlusté supy kroužící nad hlavou, bojím se skály padající do řeky a ztrácím směr v mračnu prachu, kterým zahaluje koryto řeky. Do Shivanandi přijíždíme unavení a šťastní, navíc jsem druhý (takže dobrý).
Bylo to celé jedno velké dobrodružství, užili jsme si každou vteřinu a já plně uspokojil své potřeby kancelářského dobrodruha rodinného typu. Doporučuju každému, kdo má rád jednoduchost, má dobré kamarády a mírné sklony k sebepoškozování. Odteď chci prožít zbytek svého života jako „MULTIDAY“.
Uvedený text si můžete přečíst i v právě vycházejícím magazínu HYDRO 1/14. Pokud byste však čekali, že se v HYDRU dočtete pouze o Indii, mýlili byste se. Jeho hlavním tématem je 100 let českého vodáctví, ve kterém se připomíná to nejdůležitější čím si české vodáctví za svých 100 let od oficiálního vzniku prošlo. A najdete i články o výpravě s mořským kajakem do Antarktidy nebo o expdici do srdce Patagonské divočiny.
