Singapur – kupte si SMRT!

Spadla nám brada o 6000 výškových metrů! Akutní výšková nemoc AMS přechází v akutní nížinnou chorobu: MSR /Mám Strašně Roupů a hrozně se přehřívám…/ Tolik molekul kyslíku najednou do nás přímo pumpuje život! Ale přece i tady číhá smrt!

Zdá se nám, jako bychom poskočili ze středověku přímo do 25.století. Ulice, auťáky, i obyčejné odpaďáky září excelentní čistotou! Není tu drobečku pro jedinou myš! Ovšem! Vždyť za utroušení odpadku či pojídání v metru vysolíte policii 500 dolarů! Této vtipné vývěsky jsem si všimla, jak zrcadlově namalovaná právě z oné vývěsky – přesně sedíc v metru a požvykujíc svůj rozdrolený krajíc s rybičkou. Trošku mi zaskočilo. Hernajs konečně v civilizaci a zase mám být hladem. Jestli náhodou trocha toho bince v nemoderních zemích není zdraví prospěšná… A hlavně zažívání.

Vhledem k nekřesťanské drahotě měl být Singapur původně pouze náš malý výlet, přestupní stanice, základna pro cestu Jihovýchodní Asií, úložiště trekových holí, teplých fuseklí a fusoků, kulichů, rukavic, stanu, spacáků, karimatek a vůbec všech spoďárů s chlupem dovnitř na některou příští horskou štaci… Tehdá jsme ještě netušili, kolikrát se do Singapuru budeme zcela nedobrovolně vracet, ale dosud vypadalo toto město docela mile.

Měli jsme štěstí, že zrovinka na naší klíčové křižovatce na cestě kolem světa bydleli ti nejmilejší rodičové pod sluncem naší spolužačky z Austrálie. Přiletěli jsme zrovinka z hranic Tibetu okupovaného Čínou a jakousi kuriozitou osudu i naši domácí byli čínského původu. Tak už je máme i tady… Nicméně o našich domácích jenom v dobrém! Neustále se kolem nás mihotali, hihotali, nasunovali nosy do věcí, aby přes ně hned dostali. Ne od nás. Od věcí. Naše propriety v krosnách byli po třech měsících již trošku živé. První a snad největší dar, který jsme od našich domácích dostali, byl, že nás celé od hlavy až k patě nasypali do pračky. Nedivím se jim, měli nám tu tu spoustu dva měsíce skladovat…

Ptám se domácích, jakpak je to tedy s těmi nezvanými hadími návštěvníky? Jedna jiná moje známá z Austrálie mě strašlivě nabalamutila, že v Singapurských tropech, odsunuti za výspu civilizace, žijí hadi jako maconi, co lezou do bytu. Dodnes nevím, zda si ze mě dělala šprťouchlata nebo ne. Dobře znám ten extra oblíbený koníček pravých Australanů, plašit túristy kdejakou havětí a strašně se na tom bavit…. Nicméně, znám lepší dobrodružství, než hadí doupě v mém vyzvednutém spacáku, a tak jsem se zeptala. Byli jsme uklidněni, že hada tu nikdo neviděl, jak je rok dlouhej a dokonce, jak je čínském rok dlouhej! Hadi prý pod tímto domem nehnízdí, zato takoví termiti, když tu svolají valnou hromadu, sežerou za noc všecky závěsy najednou. Inu loučíme se s našimi zavazadly s tím, že bude-li valná hromada, už ty zavazadla možná nebudeme nikdy muset vláčet dál. Vycházím zpět na onu kosmicky čistou ulici a v tom ji vidím: SMRT. Musím říct – je rychlá jak smrt a mizí za rohem aniž stíháme vytáhnout foťák. Jdem po ní! Tohle doma musíme ukázat!

Nejširší nabídku průvodců a map Singapuru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Procházíme kolem 70-patrového mrakodrapu. Nakukuji, zda se neschovala tady? Ovšem Toma mi za zády deportuje security. Že nesplňuje „dress code“ (trencle s košilí nejsou považována za slušné oblečení). Safra mohli by ti voňavkové pochopit, že existují země, kde neexistují pračky. Přijíždíme z Himalájí a tudíž tu nemůžeme běhat jak dva azuriti. No nic, první obchoďák – přestrojit! Tomovi rázem začínám vykat, poněvadž kromě vrabčího hnízda na hlavě přišla docela jiná osoba a číháme dál, číháme na SMRT!

Máme hlad. Řekla bych, to je takový nejvážnější setrvalý symptom po opuštění Himaláje. Ale naneštěstí se zrovinka ocitáme v čínské čtvrti. Už zase. Kam má člověk na zeměkouli zajet, aby okoštoval i trošku jiné kultury? Snad na Mars… Různobarevné granulky ve stáncích mi po čuchu připomínají zobání pro mého křečka kdesi doma a tak jsem úplně ztracená, co si z těch nůší mám vybrat. Já to s Matesem doma nikdy nekoštovala? Poodcházíme raděj k teplé stravě. Rozčiluje mě malý tříletý spratek, co tu lítá a pořád se mi otírá o batůžek. Ohlédnu se a zjišťuji, že je to šedesátiletá paní číšnice, co má chuděra pilno. Akorát je menší než já v sedě… Jémináčku, jemně paní pozastavuji, zda by nám neporadila s těmi obrázky na jídelníčku… Protože v Číně se jí všechno, co má křídla kromě letadel a všechno, co má čtyři končetiny, kromě stolu, najdete tu v obchodní nabídce všechno od nasekaného sušeného prasečího žaludku až po kočičí guláš. Dávám si Chuo Guo Kiao a nechci vědět, co je Chuo ani Guo… a radši rychle za SMRTí.

Jenže ouha, pro davy lidí nevidíme jeden druhého. Je národní den Singapuru. Chystá se ohňostroj a zdá se, že se sjela celá Asie. Sešikované řady, všichni svorně s předpaženou rukou s krabičkou, že si to jako vyfotí svým novým „VIFI mobilem.“ Konkurujem značkou, „VIFIČ debile!“ Nezlobte se, na to nejde nic jiného říct. Tisíce mlaďochů s předpaženou krabičkou, no, kde to jsme? Cvak, cvak, cvok, cvok… Odbíjí hodina, dvě, tři, příliv už nám šplouchá až po kolena, ale z místa se nemůžeme hnout. Není kam uhnout. Ohňostroj nikde a sešikovaná armáda stále předpaženo! Ptám se místního borce, jak je možné, že v přetechnizovaném Singapuru má něco zpoždění? A hoch na to, že ohňostroj dávno proběhl ve vedlejší zátoce. Dochází nám, že tlačenice na nábřeží je jen poddimenzovaný Singapur pro naddimenzovanou asijskou populaci a soustavné předpažení s VIFI je super nová moderní večerní zábava, v které vůbec nezapadáme, tak jdem na pivo. Šest dolarů? Inu, jdem tedy doslova na jedno. Napůl. Holt, co čekat v zemi, kde, považte, i nemocniční pokoj je dražší než pěti hvězdičkový hotel. To si člověk nemůže dovolit stonat ani hypochondřit, to aby našel zrovna tu SMRT! Ale už ji hledáme nějak dlouho!

A v tom jako by SMRT naznala, že čekání na SMRT už bylo dost a projíždí kolem v plné kráse, ladně a pomalu. Září bílou jako by z nebe spadla – městská hromadná doprava metropole Singapur S.M.R.T. Nakládá lidi dnes a denně, poskytuje služby rychle a efektivně od rána do večera!

Komu nevoní velký červený nápis SMRT na dopravním prostředku, do kterého vstupuje, nechť ráčí využít služeb metra: MRT. Foneticky vzato, služba je to přijatelnější a příjemnější. A kdo by si přece jenom stále připadal jako v rakvi nebo v červeném domě, není nic snažšího než utéct přes most do Malajsie. Jedno soukromé rameno městské hromadné dopravy hlavního města Malajsie Kuala Lumpur operuje službu přívětivější: PRT. Že se ale při zkušební jízdě PRTu zřítily koleje, seznali technici, že PRT je úplně na prd a že jeho otevření veřejnosti ještě chvíli potrvá. A proto nepohrdejte SMRTí, ta zaručeně funguje!