Shromáždění k 20. výročí SPA

Díky jejím členům, Petrovi Vernerovi a Táně Bednářové, se našim i zahraničním hostům dostalo skvělých prezentací o kultuře a přírodě – problémech i nadějích Afriky. Připomenuty byly okamžiky, kdy společnost vznikala a začala uplatňovat svůj cíl – seznámit českou veřejnost s problematikou černého kontinentu. Přinášíme vám úvodní slovo kolegyně Jitky Vlčkové, která shrnuje 20 let historie společnosti.

20 let historie Společnosti přátel Afriky

Z pohledu historie je 20 let velice krátká doba. V životě jednotlivců či určité skupiny lidí, kteří mají společný cíl, může však znamenat významné období – období velkých změn a pozitivních či negativních událostí. Myslím, že taková období naše společnost prožívala plně – spolu se změnami, kterými africký kontinent za období posledních 20 let procházel.

Česká veřejnost ještě před 20 lety o Africe mnoho nevěděla. Vzpomínám si, že při jednom pořadu v Českém rozhlase, se ptala redaktorka svého hosta: „A jaká je ta Afrika, co nám můžete o ní vyprávět?“ Jako by si neuvědomovala – tato jistě vzdělaná žena – různorodost tohoto obrovského kontinentu, ovlivněnou především nejen přírodními podmínkami, které daly vzniknout velkému množství národů a kmenů. Ale také ovlivněnou v posledních stoletích politikou a hospodářskými zájmy okolního světa, zejména pak Evropou.

Koncem 80 a na začátku 90 let minulého století nebylo příliš mnoho Čechů a Slováků, kteří by Afriku mohli navštívit, ale přece jen několik desítek, spíše i stovek našich občanů na tomto kontinentu pracovalo, pomáhalo na různých postech, jako je lékařství, stavebnictví, školství, zemědělství a v dalších průmyslových odvětvích. Mezi nimi byla právě i skupina odborníků, kteří se stali zakladateli naší společnosti.

Největší zásluhu na vzniku této organizace měla bezesporu Ing. Marie Hrušková, která jako pracovnice Rady žen  a manželka českého diplomata, měla možnost cestovat a sbírat zkušenosti pro budoucí činnost. Její delší pobyty v Kanadě, Kongu a Iráku ovlivnily její snahu –  založit tzv. Africký výbor ještě za minulého režimu. Trochu později vznikl i Etiopský výbor. Kolem sebe shromáždila několik významných osobností, které v minulosti Afriku navštívili, a podle své odbornosti postupně poznávali její problémy.

Přišel pak bouřlivý rok 1989, který podstatně změnil poměry v tehdejším Československu. Běh událostí ovlivnil změny ve společnosti a dal m.j. příležitost vzniku nových organizací.

Ještě v únoru 1990 se sešli představitelé Afrického a Etiopského výboru, aby rozpracovali plán činnosti, která se zaměřovala především na akce k 30 výročí Roku Afriky. Dočasně vedl výbory prof. Ing. Josef Oubrecht z Vysoké školy zemědělské a jeho spolupracovníky – chcete-li místopředsedy – byli tenkrát prof. MUDr. Vladimír Šerý, prof. Lacina, lékař Vladimír Jorda z Olomouce a Ing. Hrušková. Do činnosti se zapojila i Dr. Věra Jeřábková a paní Alena Novohradská. Začala spolupráce s Muzeem Emila Holuba v Holicích a s první pobočkou těchto organizací – v Olomouci. Výbory se zaměřily i na získávání nových členů a na spolupráci s velvyslanci afrického kontinentu v Československu.

V červenci 1990 se pak sešel tento Africký výbor znovu, aby jednak zhodnotil dosavadní činnost a připravil se na změnu, která odpovídala současnému vývoji v zemi. Byl zvolen přípravný výbor pro ustavení Společnosti přátel Afriky, který měl za úkol připravit návrh stanov a realizovat první kroky k registraci organizace. Zároveň se členové výboru obrátili kvůli další činnosti na různé instituce a osobnosti a nabídli jim členství, event. kolektivní členství. Kontaktovali postupně i Bratislavu, aby myšlenka nové organizace pronikla i na Slovensko. Tehdy se již zapojili do práce další osobnosti, jako např. Ing. Lenka Adamcová, Dr. Antonín Libický, Dr. Luboš Kropáček, Dr. Eliášková a další. V té době se v činnosti objevily první myšlenky na spolupráci se zahraničními studenty z Afriky, pro které se připravil seminář.

Koncem července podal přípravný výbor Ministerstvu vnitra žádost o řádnou registraci, kterou doplnil i návrhem statutu – organizačního řádu. Při žádosti o přidělení identifikačního čísla na Statistický úřad v září byla jako základní cíl organizace  uvedena tato činnost –  Pracovat pro posílení vzájemného porozumění a přátelských vztahů mezi ČSFR a africkými zeměmi. Místopředsedkyně tehdy na žádost uvedla, že organizace bude pracovat bez placeného aparátu, a počítá přibližně se 150 členy.

Na 15. října 1990 byla pak svolána valná hromada stávajích členů a dalších zájemců o Afriku. Na tomto shromáždění byla Společnost přátel Afriky ustavena. Přítomní zvolili za předsedu prof. Dr. Vladimíra Šerého a čestným předsedou se stal Ing. Jiří Hanzelka. Valná hromada schválila statut a vedení bylo uloženo konkretizovat první kroky činnosti a vypracování plánu práce a akcí. Během posledních měsíců roku navštívili místopředsedové Dr. Klíma a Ing. Hrušková velvyslance afrických států v Praze a v závěru roku 1990 bylo uspořádáno přátelské setkání předsednictva SPA s předsednictvem Společnosti československo-arabské, která byla ustavena 24. října – tedy o pár dní později. Iniciátorkou vzniku této další společnosti byla také Ing. Hrušková, která tak realizovala podobnou myšlenku – navázat přátelské vztahy a kontakty s arabskými státy. Na tomto setkání byli přítomni velvyslanci několika afrických a arabských států, akreditovaných v ČSFR.

Činnost SPA začala v lednu 1991 mimo jiného ustavením prvního sdružení a to Sdružení přátel Alberta Schweitzera, jehož předsedou byl zvolen doc. Ctibor Votrubec. O toto sdružení byl z členů velký zájem, začala se vyhledávat podobná sdružení či spolky v zahraničí a brzo byl zpracován plán na organizování mezinárodního semináře v Kulturním domě a Muzeu Dr. Emila Holuba v Holicích.

Možná, že někteří z Vás se zastaví nad tím, jak jsem se do africké společnosti přátel dostala já. Nikdy jsem v Africe nebyla, jen jsem měla to štěstí, že jsem od mládí měla možnost kontaktu s cizinci. Už na škole, pak v prvním zaměstnání a i v dalším. Zajímalo mě, jak se jim žije v cizí zemi, jak řeší svoje problémy, s kterými se vždy setkávali. Postupně jsem jim víc rozuměla a cítila, že v zásadě nejsou jiní než Češi. Jen život je trochu jinak formoval, měli jiné zvyky, byli mezi nimi tak trochu i lumpové i dobráci,  jako je tomu u nás. Zejména na mém pracovišti – v kolejní knihovně na Vysoké škole zemědělské v Suchdole, kde bylo hodně studentů z tzv. třetího světa, z různých zemí Asie, Afriky a Jižní Ameriky, jsem postupně nacházela mladé přátele. Často byli osamělí a potřebovali i pomoc.

Vždy mi byl odporný rasismus, a tam se můj názor utvrdil. Myslím, že mne ovlivnilo v dětství i křesťanské vychování a snad také zajímavý  protirasistický film známého ruského filmového režizéra G.V. Alexandrova – jednoho z nejblizších spolupracovníků geniálního Sergeje Ejzenštejna. Alexandrov natočil v 30 letech hudební film CIRKUS, kde rozvinul motiv rasové snášenlivosti. A tak jsem se postupně stala na škole členkou komise, která organizovala pro zahraniční studenty různé příjemné akce. A prostřednictvím studentů jsem se dostala až do společnosti a později i do organizace Kontinenty. Poznávala jsem se s odborníky, kteří Afriku znali a vedle studentů i oni byli těmi, kteří mě učili Afriku, její historii, přírodu a společnost poznávat. S prof. Oubrechtem jsem se seznamovala se životem v Zimbabwe, Jihoafrické republice, Zambii a posléze v Etiopii. Ta mě zaujala zejména – zvláště její historie, přírodní bohatství, rozmanitost národů, kultury, náboženství i zvláštnost povahových rysů lidí. Začala jsem se zúčastňovat akcí Etiopského výboru a do SPA jsem vstoupila hned po ustavení společnosti v r. 1990. V květnu 1991 jsme pak založili další sdružení – Sdružení přátel Etiopie. Po prof. Oubrechtovi převzal za čas funkci předsedy pan doc. Josef Jelen, s kterým jsem spolupracovala skoro 15 let. Začali jsme vydávat bulletin Etiopie, který každoročně vycházel – od roku 1992 až do roku 2006, tedy 15 let. Spolu se studenty jsme navštěvovali již starého pana Jaroslava Kroba, který žil v Etiopii ve 20 a 30 letech a poslouchali jeho zajímavému vyprávění o tehdejší situaci v Etiopii a životě za císaře Haile Sellasiho, i o vztazích Mezi Československem a Habeší.

V květnu 1991 se také uskutečnilo velké setkání přátel ke Dni Afriky v Brně. Přítomen byl i primátor města, prof. UP v Olomouci  Dr. Eduard Wondrák a velká skupina afrických studentů. Tehdy byla ustavena pobočka společnosti v Brně. Jejím předsedou byl zvolen Ing. Jaroslav Tesař, který vede pobočku doposud. Těmto moravským pobočkám se Ing. Hrušková věnovala zejména, protože pochází z Moravy a měla tam druhé bydliště.

Postupně vznikala další sdružení – tak jak se objevovali lidé, kteří měli k určité zemi vztah. Nigérii vedl doc. Libický, který několik let v Nigérii přednášel na univerzitě. Jeho přednášky o šamanech byly úžasné, zrovna tak jako jeho večery s nigerijskou poezií. Vydal i několik bulletinů Nigérie. Po čase pak vzniklo Sdružení přátel Ghany, Zambie, Zimbabwe a Malawi, Sdružení přátel lusofonní Afriky, Sdružení přátel Súdánu, Sdružení přátel Jihoafrické republiky, Namibie, a také Ekologická sekce vedená doc. RNDr. Petrem Vernerem ze Zemědělské univerzity. Byly ustavovány i další pobočky společnosti, a to v Hradci Králové s předsedkyní Mgr. Zuzanou Bohuslavovou, v Plzni s předsedkyní prim. MUDr. Zdeňkou Bartákovou a v Českých Budějovicích s Mgr. Monikou Měrotskou.

Významnou událostí byl pro členy vznik společného bulletinu SPA a Společnosti československo-arabské. První číslo vyšlo na konci prvního pololetí 1992. Byla jmenována redakční rada, která zajišťovala náplň tohoto bulletinu, který sloužil oběma společnostem. Vycházel téměř vždy 4 x ročně a demonstroval činnost obou společností, včetně různých článků o dění v Africe, nebo o jejích historických událostech.

Činnost společnosti byla opravdu velmi bohatá. Během její existence byly uspořádány stovky besed, výstav, společných aktivit s našimi studenty (např. gymnazia v Počernicích), výtvarné soutěže s dětmi, kterým se věnovala Dr. Jana Jiroušková, ale také konferencí a zájezdů. Kdybych je měla všechny vyjmenovat – asi by vás to nudilo a mluvila bych hodně hodně dlouho. Některé z akcí můžete vidět zde na fotkách z naší fotodokumentace. Dovolte mi však, abych se zmínila alespoň o těch nejdůležitějších.

V září roku 1993 jsme vzpomínali 80tého výročí založení nemocnice v gabunském Lambaréné a 70tého výročí první návštěvy Dr. Alberta Schweitzera v Čechách a ještě 40tého výročí, kdy mu za jeho čiinost byla udělena Nobelova cena míru. K těmto událostem předsednictvo zorganizovalo v Praze a v Holicích 3denní Mezinárodní sympozium k jeho osobě, na které byla pozvána a zúčastnila se ho nejen jeho dcera Rhena Sweitzerová, provdaná Millerová z USA, ale i představitelé různých schweitzerovských sdružení a spolků – členů  Mezinárodní asociace pro dílo Alberta Schreitzera v Lambaréné. Na této akci jsme spolupracovali se sdružení Kontinenty a Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.  Velkou zásluhu na úspěšném průběhu celé akce měli zejména  prof. Šerý a Dr Wondrák. Sympozium začalo tiskovou konferenci, zahraniční hosté si po Praze prohlédli místa, která Schweitzer navštívil, na kostele sv. Michala v ulici V Jirchářích, kde koncertoval na varhany, mu byla odhalena pamětní deska, kterou vytvořil náš člen akademický sochař Jiří Černoch. Na výročním zasedání Mezinárodní asociace se dostavilo mnoho zahraničních hostů, včetně ředitele nemocnice v Lambaréné Dr. Printze a dalších zástupců  organizací ze západních i východních států Evropy i bývalých spolupracovnílů Schweitzera. A na semináři v rámci Afrického sympozia vystoupilo i několik afrikanistů, mezi nimi i doc. Kropáček, Dr. Uličná a pánové Tkáč a Šmíd. Nedělní pokračování sympozia v areálu muzea a v Kulturním domě v Holicích, kde také vystoupila Rhena Schweitzerová a opět prof. Šerý a Wondrák, mělo podobný důstojný charakter. Dr. Wondrák napsal k tomuto výročí publikaci „Albert Schweitzer a Lambaréné“, kterou v edici Velcí humanisté, vydalo později nakladatelství Globe, patřící našemu členu Ing. Mlynárikovi.   

Po tomto úspěšném sympoziu jsme se s nadšením zúčastnili hned příští jaro, v červnu 1994 , zahraničního zájezdu s názvem „Po stopách Alberta Schweitzera“. Plný autobus členů společnosti navštívil nejen Paříž a blízké okolí, ale hlavně rodný kraj Schweitzera – Alsasko, Štrasburk, Günsbach a Kaysersberg, místa, kde se Schweitzer narodil, studoval, žil a kde je jeho muzeum.

Problematika kulturních styků mezi Afrikou a Československem byla probírána  v akci Dialog, kterou převážně připravil Dr. Klíma, a která za účasti afr. velvyslanců a MZV se uskutečnila v dubnu 1994. Všechny naše akce byly připravovány většinou ve spolupáci s sdružením Kontinenty, Náprstkovým muzeem, s Domem zahraničních styků MŠ, Institutem pro postgraduální vzdělávání lékařů, ITSZ v Suchdole a MZV. Našly se i jiné instituce, které nám poskytly zdarma nebo za malé peníze své zasedačky či sály na shromáždění či různé výstavy. Akce související s Dr. Schweitzerem probíhaly obvykle v kostele sv. Michala v Jirchářích.

Týden Jižní Afriky probíhal v květnu 1995 v Praze i v Brně za účasti diplomatů JAR a v témže roce se konal zájezd do ZOO Hradec Králové. Zakladatele Africké Safari, Ing. Josefa Wágnera přijala v stejním roce SPA za čestného člena. O cestě po východni Africe po 4měsíčním pobytu hlavně v Tanzánii nám vyprávěl člen předsednictva Jiří Černoch, který o svých zkušenostech vydal také knihu. V září 1995 jsme pozvali africké studenty ze všech pražských vysokých škol na besedu s vedoucí Afrického odboru Judr. Věrou Jeřábkovou,  kde se hovořilo o jejich životě a  studijních podmínkách v ČSR. Tento večer měl u nich velký ohlas a byl přínosem i pro ministerstvo.

Poměrně velká akce – Eko-konference o ekologických problémech Afriky se uskutečnila s hojnou zahraniční účastí v prosinci 1995. Přípravný výbor v čele s prof. Šerým a odborným garantem prof. Janem Jeníkem, laureátem ceny UNESCO, byla další úspěčnou akcí. V roce 1996 se konal v NM Večer etnické hudby, na které se podílel zejména doc. Kropáček a Dr. Kandert. Tento rok byl pro práci společnosti také velkou ztrátou – v Olomouci zemřel Eduard Wondrák, universitní profesor a lékař, a také doc.Ing. Mlynárik, velice obětavý pedagog, ekonom a později zakladatel vydavatelství GLOBE, které vydávalo knihy s tématy, které často vyhovovaly našim zájmům. Nadále vycházely i bulletiny společností, které informovaly nejen o akcích, ale byly v nich zajímavé odborné články (např.od Dr. Jarmily Drozdíkové z bratislavské pobočky, na téma : Náboženství v Africe, či přehled o památkách UNESCO v africkcýh zemích od Mgr. Tkáče) a různé studie a doporučené knihy či statě.

V létě 1997 byla pobočkou v Olomouci uspořádána zajímavá výstava z pozůstaslosti JUDr. Radima Kalfuse, osobního a blízkého přítele Dr. Schweitzera, který nemocnici v Lambaréné navštívil několikrát. Olomoucká pobočka byla velmi aktivní, vydávala své bulletiny a velkou zásluhu na její činnosti měl zejména RNDr. Miloslav Budík i jeho spolupracovníci.

A mohla bych vám popisovat další akce, ale není  to z časových důvodů možné. Naposledy ještě zmíním rok 2007, kdy v říjnu uspořádala společnost velkou konferenci v Černínském paláci pod názvem Česká republika a Afrika, za spolupráce Rozvojového střediska Ústavu mezinárodních vztahů a pracovní skupiny Rady vlády pro udržitelný rozvoj pro koordinaci příprav na zasedání Komise OSN. Konference byla přítomnými členy i hosty velice kladně hodnocena, a to i zástupci afických velvyslanectví v ČR a na její závěr proběhlo přijetí závěrečného dokumentu – Doporučení pro rozvoj česko – afrických vztahů.  Vyšel i Sborník příspěvků, který se měl stát návodem na realizaci přijatého doporučení.. Tehdy již prof. Šerého  vyměnil ve funkci  předsedy Dr. Vladimír Klíma a po jeho odchodu do diplomatickcýh služeb se stal předsedou JUDr. Jiří Hlaváček z Ministerstva životního prostředí. Ten se o uspořádání konference především velice zasloužil.

Ale jak pokračoval život v naší organizaci ? Přibližně po roce  2000 se podmínky pro činnost hodně změnily.  Možná,  že bylo určitou chybou, že se nepodařilo do funkcí  získat nové mladé lidi, nadšené pro věc, kteří by  vedle svých starších a zkušených členů se zapojili do práce, která by byla stejně úspěšná. Možná, že bylo chybou, že společnost s opožděním začala využívat moderní techniku – tedy internet, který se stal předpokladem normální denní činnosti, spojením se členy i ostatními institucemi.

Změnily se i podmínky financování akcí. Začaly problémy se zajišťováním pronájmů a pokud jsme chtěly využít peněz na projekty, bylo nutné pracovat jinak, intenzivněji, přizpůsobit se nové době , která v celé zemi začala působit, získávat sponzory atd. Velmi negativně na nás zapůsobilo ukončení výuky afrikanistiky na Karlově Univerzitě, které pro nás hodně znamenalo. UK přestala vychovávat nové mladé afrikanisty.

Po zmiňované konferenci odešel z funkce předsedy Dr. Hlaváček a společnost byla bez vedení. Po čase byla získána do funkce ekonomka Ing. Květa Dessieová, ale k překvapení nového předsednictva po cca 4 měsících písemně oznámila, že z funkce odchází. Organizace neměla peníze ani na nejnutnější výdaje, ubývalo členů a jakoby ubýval i jejich zájem o akce. Zbylí členové předsednictva jen s námahou a za velké pomoci pracovníků Hedvábné stezky založili novou webovou stránku společnosti a zvolili na valné hromadě nové předsednictvo z mladých lidí, ale činnost se do starých kolejí nevrátila.

Je to můj pohled, který vám tady předkládám. Třeba jiní by měli názor odlišný. Za těch 20 let, kterých tady vzpomínám, vznikly desítky jiných organizací, věnujících se Africe, s jinými prograny a cíly. Možná i to způsobilo, že zájem, zejména mladých, o staré styly práce a cíle se změnil. Takový je život. Co bude dál ? O tom rozhodne valná hromada Společnosti přátel Afriky, kterou teď předsednictvo musí začátkem roku 2011 připravit a svolat. Bylo   by dobré a správné, abyste nyní ve vašem vystoupení –  nejen vzpomínkami, ale zejména názory na budoucnost společnosti předsednictvu pomohli. Protože bez vašich příspěvků to nejde. I dobrovolná organizace musí mít vedení, které bude vycházet ze zájmu členů a musí mít představu, že její činnost má smysl.

Autorka: Jitka Vlčková