Do Shírázu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno. Jen co jsme vystoupily z autobusu, už jsme měly ustláno na pásu trávy, který obklopoval autobusové nádraží a na kterém spaly desítky lidí. Tohle jsem měla na Íránu opravdu ráda. Na trávníku spaly celé rodiny s dětmi, některé byly vybaveny dokonce i stany. Bylo to úplně normální a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Byla jsem hodně unavená a spala jsem, jako když mě do vody hodí. O pár hodin později mě ale probudila zima. Spadla rosa a tak bylo všechno vlhké. Zabalila jsem se do svetru, který jsem měla schovaný v batohu a snažila jsem se spát dál. Ale svetr navlhl také a tak jsem se zimou doslova třásla. Abych se trochu zahřála, procházela jsem se po autobusovém nádraží a čekala jsem na východ slunce, se kterým přicházelo i značné oteplení. Katku probral až můj budík, který opět nějakým záhadným způsobem nečekaně zvonil. Zřejmě proto, že já už jsem vzhůru byla.
Hurá do města
Po východu slunce jsme vyrazily do města. Autobusové nádraží bylo vždycky daleko od centra města a tak jsme si vzaly taxík. V hotelu, který jsme si vybraly, bylo obsazeno. Nabídli nám, že si můžeme batohy nechat v recepci do odpoledne a pak se uvidí. Zdvořile jsme prohodily pár slov s majitelem, vypily čaj a vyrazily do města. Naše první kroky směřovaly na bazaar. Bazaar v Shírázu tvořila jedna dlouhá zastřešená ulice, s obchůdky po obou stranách. Chodily jsme sem a tam, prohlížely si koberce, látky a všemožné zboží které se tu prodávalo. Látky byly překrásné a my jsme opět marně odolávaly nakupování.
Město mělo také jakousi pěší zónu, jejímž středem byla famózní hliněná pevnost, která kdysi sloužila jako vězení. Jedna z jejích čtyř věží bylašišatá a jak jsme se dozvěděly od místních lidí, ani odborníci z Pizzy ji nedokázali narovnat. Pevnost obklopoval trávník, na kterém odpočívali lidé. My jsme si raději sedly na lavičky pod stromy a pozorovaly místní lidi. Tato oblast Perského zálivu je charakteristická zvláštními maskami z papíru, kterými si ženy zakrývají obličej. Masky byly vlastně jen dva proužky přes oči a ústa s malými dírkami, a třetí proužek přes nos, který je spojoval. Viděly jsme jen pár takto zamaskovaných žen, které vypadaly jako bubáci. Pohled na ně byl opravdu strašidelný a já jsem se dokonce jedné z žen lekla. Vypadal tak trošku jako vrána – černá se žlutým zobákem.
Míjely nás skupinky Afghánců, žen se zcela zahalenými obličeji, a dokonce jsme viděly i nějaké turisty. Lidé v Shírázu byli velmi rozmanití a my jsme vydržely hodiny a hodiny jen tak je pozorovat. Někteří k nám přišli, potřásli nám rukou a představili se. Jiní otevřeně nadávali na politický režim. Nestačila jsem se divit, když k nám přišel starší pán, usmál se, vyndal bankovku zobrazující náboženského vůdce Ajatolláha Chomejního, začal nadávat a do bankovky zuřivě bušil pěstí… Dalším překvapením bylo, že každý, ale doopravdy každý Íránec znal české fotbalisty a dokázal jich vyjmenovat minimálně pět. Takže jsem se tu dozvěděla i něco o sportu, který mě do té doby vůbec nezajímal.
Ve městě byla spousta velmi rušných postranních postraních uliček. Pozorovaly jsme pečení chleba, viděly jsme jak se dováží zboží na bazaar a k mému zklamání jsme neobjevily ani jeden obchod s ovocem. Otázka co budeme jíst, se přímo nabízela. Shíráz je obrovské přelidněné a rušné město se spoustou restaurací a jelikož hlad na sebe nenechal dlouho čekat, rozhodly jsme se vyrazit do nedaleké restaurace SANDWICH BAR. Kromě pizzy, hamburgeru a dalších hloupostí nabízela restaurace také sendviče. Zaskočilo mě když se pán za pultem zeptal jaký sendvič chci. Na dveřích restaurace měli napsáno jen sendvič íránský. Mávla jsem rukou, jako že je mi to jedno a dostala jsem bagetku naplněnou zeleninou, zeleninový salát s majonézou a ukrutně mastný váleček, ze kterého se vyklubala placka, potřená mletým masem, zavinutá a osmažená na oleji. Majonéze v salátu jsem zpočátku moc nevěřila, ale hlad zvítězil. Bagetka byla vynikající, zelenina také, ale s mastnou masovou plackou už to bylo horší. I když jsem ochutnala jenom kousek, po zbytek dne jsme přemýšlela jaké zvíře asi bylo v placce namleté.
Po obědě jsme se vydaly zpátky do hotelu. A protože měli stále obsazeno, recepční nás dovedl do hotelu jiného, který byl hned naproti přes ulici. Ještě jsme si ani nestačily přenést batohy a už nás na recepci čekal taxikář s nabídkou celodenního výletu do nedaleké Persepolis. Cestovatelů je v Íránu poskrovnu a informace o jejich příjezdu se šíří velmi rychle. Vzaly jsme si čas na rozmyšlenou a opět jsme se vypravily do města.
Katka dostala skvělý nápad, že bychom se mohly jít podívat kde je jižní autobusové nádraží a koupit si tam jízdenky do Perského zálivu – do Búshehru. A tak jsme vyrazily. Nádraží mělo být vzdálené asi půl hodiny chůze od hotelu. Zpočátku to byla legrace – povídaly jsme si, pozorovaly fešné vojáky a probíraly jsme zážitky z předchozích dnů. Jenže mezitím se setmělo a cíl cesty byl stále někde v nekonečnu. Když jsme nádraží s vypětím posledních sil po několika hodinách konečně našly, jízdenky do Búshehru se tu samozřejmě neprodávaly. Odmítala jsem pokračovat v chůzi nazpět. Byla jsem tak unavená, že jsem na nádraží chtěla přespat. Ale Katka mě vzala za ruku, táhla mě za sebou a povzbuzovala mě vyprávěním pohádky O červené Karkulce. Vyprávěla, pokládala kontrolní otázky aby mě udržela při smyslech a já jsem se plahočila pár metrů za ní…No to byl zase den.
Výlet k památkám
Taxikář nás vyzvedl v šest hodin ráno. V plánu byly památky Pasagradae, Persepolis a Nashé Rostam. Projížděli jsme celým Shírázem, který byl velmi bohatý na kruhové objezdy. Na každém z nich stála dekorace – svítící gigantický páv, obrovský holub kterému z hlavy stříkala voda nebo ruka držící obilné kasy. Jakmile jsme vyjeli ze svítícího města, všechno se ponořilo do tmy a já jsem usnula.
Do Pasagradae jsme dorazili krátce po východu slunce. Museli jsme čekat až přijede vedoucí objektu, prodá nám jízdenku a vpustí nás dovnitř. Byla jsem ráda že jsme se nepokusily objevovat památky vlastními silami, protože Pasagradae byla rozlehlou plání a jednotlivé monumenty od sebe byly vzdáleny i několik kilometrů. Toto místo muselo být opravdu majestátné, jak naznačovaly zbytky paláců a chrámů, přijímacích místností a základy hradu tyčící se na nedalekém kopci. Taxikář nás vozil autem po údolí a vzhledem k tomu že památky dobře znal, občas přidal i historický výklad k tomu co jsme právě viděly. Udělala jsem pár fotek a do podvědomí se mi začínala vkládat myšlenka na snídani.
Z Pasagradae jsme odjížděli asi v 10 hodin, kdy už sluneční paprsky opět nabíraly na síle. Vyprahlá poušť začala pozvolna přecházet v malá kukuřičná políčka a taxikář odbočil na polní cestu. Zastavil u skupinky stromů, mezi kterými se vinul potůček. Na trávu rozprostřel starou kostkovanou deku a začal chystat snídani – chléb, vajíčka, olivy, marmeládu, sýr…Bylo to naše první pořádné jídlo po týdnu v Íránu. Snídali jsme asi hodinu, místo bylo opravdu nádherné. Nejraději bych si lehla pod strom a celý den strávila pozorováním domorodců kteří sklízeli úrodu z malých políček uprostřed kterých jsme seděli.
Do Persepolis, která je jednou z nejznámějších památek Blízkého východu, jsme odjížděli kolem jedenácté hodiny dopoledne. Město Persepolis se rozkládalo na 125,000 čtverečních metrech. Vzhledem k tomu že se o něm pradávní cestovatelé ve svých zápiskách téměř nezmiňují, archeologové předpokládají, že existence Persepolis byla před cizinci utajována. Stavba města začala roku 512 př.n.l. na příkaz panovníka Dariuse I. Toto letní sídlo se původně jmenovalo Parsa a bylo obklopeno 18 metrů vysokou zdí. Stavba trvala celých 150 let a lidé zde měli k dispozici nejen tekoucí vodu, ale i jednu z největších knihoven na světě. Persepolis však byla zničena Alexandrem Velikým ve 3. století a tak mým největším zážitkem z Persepolis byl oranžový nanuk, který jsem si koupila u vchodu do areálu. Stejně tak jako Pasagradae i Persepolis je rozlehlou plání, kde se zachovalo sloupoví a části soch. Většinu areálu však tvoří základy budov a paláců a člověk potřebuje vskutku dobrou představivost aby si domyslel co zde kdysi stávalo.
Zaujala mě rozlehlá pláň se základy sloupoví. Bylo to jako kdyby někdo vzal desítky špalíků a naskládal je v těsné blízkosti vedle sebe, a to na obrovské ploše. Místo jsem si orientačně pojmenovala „čudlík-pole“. Opravdovou perlou Persepolis však bylo vstupní schodiště. Do Persepolis totiž návštěvníci přijížděli po dlouhé silnici končící majestátným schodištěm, které vedlo do vstupního chrámu. Do detailu vypracovaná dekorace těchto schodišť brala dech. Pocit který cestovatelprožívá stoupajíce po schodišti po kterém se před tisíci lety procházeli vládci celé Persie, je nepopsatelný. Schodiště bylo velmi široké a schody malé, aby bylo použitelné i pro jezdce na koních. Katka je o dost vyšší než já, výstup po maličkých schodech pro ni tak byl velmi náročný a její brblání nebralo konce.
Poslední naší zastávkou byly hrobky vNaqsh-é Rostam a Naqsh-é Rajab ležící nedaleko Persepolis. Je to místo, kde odpočívají vládci Darius I., Ataxerxes I., Xeres I. a Darius II. Hrobky jsou vytesány ve sklaním masivu, který se vypíná nad malými rýžovými políčky. TAKOVÝ MALÝ AFGÁNISTÁN, pomyslela jsem si. Cestou k hrobkám jsme míjeli stáda hubených koz a traktůrky odvážející úrodu z polí. Všude bylo ticho a bylo těžké uvěřit tomu, že nedaleko odsud zuří válka. Do Iráku to odsud není daleko.
Hrobky byly úžasné. Byla jsem ale trochu zklamaná, když jsem zjistila že se do hrobek nedá vylézt. Ze skály by byl zcela určitě přenádherný výhled. Mohly jsme se jen dívat vzhůru a představovat si, jak to uvnitř hrobek asi vypadá. Katku zaujala krychlová hrobka, o které prohlásila že vypadá jako panelák a ona že by v něčem takovém navždycky odpočívat nechtěla. To já bych takovým pěkným krychlovým hrobečkem nepohrdla.
Jakmile jsem si prohlédla hrobky, k údivu taxikáře a všech hlídačů areálu jsem se utíkala podívat na rýži. Mé první rýžové pole! Kdyby mi to nebylo hloupé, šla bych se na rýži podívat hned jak jsme k hrobkám dorazili. Rozhodně bych nečekala že já a rýže se potkáme v Perském zálivu. Překvapilo mě že rýže není ve vodě, ale že roste na vedrem rozpraskaném suchém poli. Místní mi později vysvětlili, že toto je takzvaná „suchá rýže“, která se zalívá jen prvních pár měsíců a pak roste podobně jako obilí.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Návrat do Shírázu
Na zpáteční cestě do Shírázu se náš taxikář rozpovídal. Zasněně vzpomínal na Írán před revolucí, jak se celá jeho rodina jezdila koupat do Perského zálivu, pít pivo bylo dovolené a pláže byly plné turistů. Studium na státních univerzitách bylo zdarma a anglicky se domluvil snad úplně každý. Dnešní doba je však tvrdá a minulost připomínají pouze černobílé filmy, které působí docela neuvěřitelně. Režim sice povoluje, ale změny jsou velmi pomalé. Internet se rozšiřuje pozvolna, mobilní telefony jsou pro většinu lidí nedostupné a vycestovat z Íránu je stále téměř nemožné. Ale lidé stále věří. Věří že jednou bude lépe a že nebudou nuceni žít dvojí tváří – jednou pro režim a podle zákonů a druhou potají, tak jak oni sami doopravdy chtějí. Než jsme zamířili do hotelu, dovezl nás taxikář na autobusové nádraží kde jsme si koupily jízdenku půlnočním autobusem do Búshehru. Taxikář se nabídl že nás večer vyzvedne a také nás pozval na návštěvu k sobě domů, což jsme samozřejmě neodmítly.
Odpoledne jsme trávily toulkami ve městě. Nejvíce času jsme strávily v obchodě s džusíky. Byl to vlastně jeden dlouhý pult se spoustou mixérů plných ovoce. Zákazník si vybral ovoce, prodavač jej naházel do mixéru, přidal led s mlékem a vše rozmixoval. Půl litru lahodného džusíku stálo jen pár korun, takže jsem se rozhodla ochutnat úplně vše co v obchodě nabízeli. Každá z nás si koupila jiný džusík a vzájemně jsme si je pak vyměňovaly. Jen co jsme dopily, vyrazily jsme směrem k pekárně která byla nedaleko. Při kupování chleba nás pekař vyzval abychom se šly podívat jak chleba vyrábějí. Pekárna byla vlastně místnost, před kterou postávali lidé a čekali na chléb, který pekaři ještě teplý házeli na drátěné stojany stojící na ulici. V pekárně pracovali tři lidé – jeden připravoval těsto, druhý dohlížel na chod stroje do kterého se těsto lilo a třetí měl na starost placky, které z druhé strany stroje vylézaly. Před pekárnou se tísnily davy lidí a placky tak mizely jen co opustily pás stroje.
Taxikář nás vyzvedl v hotelu kolem osmé hodiny večer, pomohl nám s batohy a dovezl nás do svého domu. Představil nás svojí ženě, která nás pohostila čajem a sušenkami. Když nás vybídla abychom si sundaly šátky, neváhala jsem ani vteřinu. Hábit jsem však na rozdíl od Katky sundat nemohla, protože jsem na sobě měla jen krátké šatičky na tenis a ty jsem rozhodně nechtěla nikomu ukazovat. Povídali jsme, po očku sledovali satelitní hudební programy a prohlíželi rodinné fotografie, které Íránci obzvlášť rádi ukazují. Dozvěděly jsme se, že téměř každý má doma satelit a palírnu alkoholu na zahradě. Čas utíkal a kolem půl dvanácté jsme musely vyrazit na autobusové nádraží. Na cestu jsme dostaly sušenky a jakési bílé bonbóny. Jmenovaly se GAZ, byly bílé, měkké, byly v nich pistácie a kupodivu se nelepily se na zuby. Byly zkrátka vynikající a jejich cumlání mě uklidňovalo.
