Shiráz a Persepole

Procházíme zkusmo bazar (Bazar-e Vakil), ale ještě je příliš brzy a příliš horko, a tak se jdeme ještě prospat do Darie. Odpoledne opět vyrážíme, jako první zkoušíme Mosque-e Karim Khan, „money vizit“ dostal 10000 IRR, vydřiduch (Ale je fajn.) Vylézám i nahoru nad jeden íván a rozhlížím se z výšky po Shirázu a jeho okolí. Poté prohlížíme mešitu u bazaru – Vakil Mosque. Vylézám si tam na mramorové schodiště mihrábu.

Arg-e Karim Khan je hezčí zvenku než zevnitř. Uvnitř se ukrývá park a až se pevnost opraví, bude jistě krásná a zajímavá i zevnitř. Vyrážíme k Bogh´e-je Šáh Čeragh, což je hrobka bratra Emáma Rezy. Lenka fasuje čádor, v samotném mauzoleu zabloudí do mužské části – ale je to v pohodě, nikdo se nerozčiluje. Je vidět, že je to poutní, velmi exponované místo. Vevnitř chodí „kropiči“, aby tam bylo vůbec dýchatelno. Mauzoleum samotné je fantastické, sklíčková výzdoba rozehrává úchvatnou hru světel v nádherně vyzdobeném interiéru.

Nedaleko se nachází shirázská Masdžíd-e Džam´e (Páteční mešita). Zajímavý je i Chrám boha (Chodáchúne) používaný k ukládání vzácných Koránů. Celkem utahaní se vracíme zpět do Darie.

Výlet do Persepole a okolí

7.8.2001, úterý

Vstáváme brzy – kolem sedmé, protože dnes chceme vyrazit do Persepole. Pěšky jdeme na bus terminál a minibusem téměř okamžitě odjíždíme do Marvadašt, městčka, které je výchozím bodem do Persepole. V minibuse vykládáme s pěti studentkami a jedním studentem angličtiny univerzity v Marvadašt, cesta nám rychle ubíhá. Docela mě bavilo, že ženy se mnou nemluvili přímo (byly to typické můry zabalené v čádoru od hlavy až k patě), ale využívaly mladíka jako při hře na tichou poštu. Pro přesun do Persepole využíváme shared taxi s vysmátým řidičem, který nám nabízí cucací bonbóny a pořád se směje.

Persepole je obrovská a úchvatná. Trochu se necháváme strhnout pocitem „tak tudy kráčely dějiny“ a pěkně si to vychutnáváme J. Hned za bránou se k nám připojuje student z Bušehru, je trochu divný a neumí moc anglicky, takže jsme nakonec rádi, že ho kdesi ztrácíme. Ruiny prolézáme celé dopoledne a nakonec nás odtud vyhání narůstající horko. Persepolis nás nezklamala, ale ani nepřekvapila, jsme spokojeni.

Taxíkem pokračujeme k Nakš-e Rostam (koukli jsme se jen od plotu – podobnou hrobku jsme viděli v Persepoli a nechtělo se nám dávat tak vysoké vstupné), cestou se ještě zastavujeme u Nakš-e Rajab (vstup volný) u hlavní silnice a vracíme se do Marvadašt.

Pozorná veřejnost v Aliho mešitě

Minibusem se necháváme vyklopit ještě před bus terminálem v Shirázu u Aliho mešity na Hafezově třídě. Lenka opět fasuje čádor, odkládáme boty a s jedním studentem anglické literatury si jdeme prohlédnout mauzoleum. Opět nádherná sklíčková výzdoba. Student nám překládá první kapitolu Koránu, ale právě začíná kolektivní polední modlitba. Nikdo nás nevyhazuje (i když Lenka je s námi v mužské části), ale raději odcházíme ven na nádvoří.

Sotvaopouštíme mešitu, spouští se mi z nosu opět krev, ale brutálně (snad i to prase u Wilfreda na zabijačce mělo míň krve, než jsem já nechal v trávě u cesty v Shirázu). Lenka odbíhá pro studenou vodu zpět do mešity a ke mně začínají přibíhat lidé a chtějí mi pomoct. Berou mě do nějakého servisu k tekoucí vodě, ale je teplá. Usuzujeme, že nejlepší bude se vrátit na nádvoří Aliho mešity, kde je mašina na studenou vodu. Hned se ke mně sbíhá náš student s mollou a mladým vyvolávačem. Přináší hned led s citrónem, židli a nějakou vatu. Organizovaně mi provádí první pomoc, ze které úplně vyšachovali Lenku, která teď přihlíží.

Krev mi konečně přestává téct, ale všichni svorně tvrdí, že nemohu nikam jít, neboť jsem nemocen (je to jen následek přehřátí v Persepoli a nachlazení na Damavandu). Odmítáme studentovo pozvání domů (na peršanskou vlídnost, pohostinnost a pomoc si opravdu nemůžeme vůbec stěžovat J) a vyrážíme znovu do Háfezova mauzolea. Moc krásný park a klidná čajchůne je ten pravý balzám pro znavené poutníky.

Shirázké parky

Po odpočinku ve stínu, vyrážíme na terminál zakoupit lístky na zítřejší večer na bus do Bamu. Bus terminál je složen z několika přepážek, u kterých operují jednotlivé společnosti, většinou jezdí do konkrétních míst několikrát za den a není problém lístky sehnat. Taxíkem řízeným snad stoletým dědulou se necháváme odvézt do parku Eram. Patří místní univerzitě a je super. Hlavně Lenka je nadšená a připisuje kladné body pro Shiráz (ve srovnání s Esfahánem je pro nás trochu zklamáním).

U parku Amir nalézáme pizzerku, kde doplňujeme energii. Při jídle k nám doslova přiskakuje otevřeným francouzkým oknem jeden mladík a lámanou angličtinou chce, abychom mu vysvětlili, proč jsme se vydali právě do Íránu a zda můžeme porovnat jeho zemi s naší zemí (není první ani poslední). Přemýšlím nad tím, jak většina míň vzdělané (a anglicky nehovořící) íránské společnosti trpí stále nedostatkem informací a je manipulována oficiální revoluční propagandou. Vracíme se hlavním bulvárem Karím Chán-e Zand a v Darii padáme do postelí.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Poslední den v Shirázu

8.8.2001, středa

Ráno dlouho spíme, balíme kletry, které si schováváme do sklepa. Vyrážíme hledat mešitu Násir al-Molk, nejdříve se ptáme na turistických informacích u pevnosti (jedna ze dvou turistických kanceláří, které jsme v Íránu viděli), ale nakonec nás tam vezou sympatičtí manželé na nákupech autem (vše probíhá klasicky jako u nás: manželka pořád něco brebentí a muž odevzdaně vláčí tašky J). Mešita Násir al-Molk je (alespoň pro mě) nejsympatičtější mešita, kterou jsem viděl. Nezvykle pěkně upravená, se show roomem a pohodová. Na kobercích v modlitebně krásně odpočíváme. Kousek od mešity je Pomerančová zahrada (pomeranče ale ještě nejsou zralé). Pěšky jdeme přes náměstí Astáneh (je tu mešita se sklíčkovou výzdobou a pěknými kamennými okny) přicházíme zezadu ke komplexu Bogh´e-je Šáh Čeragh. Kousek odtud si v mimořádně hnusné pizzerce dáváme oběd (hlad je hlad).

Rozhodujeme se, že zbytek pobytu v Shirázu strávíme v parku Azadí. Sotva znaveni odpoledním sluncem upadáme na lavičku ve stínu v parku, objevuje nás rodina z Mashadu, pro kterou jsme velkou atrakcí. Vzájemná komunikace je posunková (byla to sranda). Procházíme celý park, dáváme si dobrý nanuk a zbavujeme se dotěrných prodavačů čehokoliv. Na zpáteční cestě v malém parku debatujeme se dvěma Íránci, vyzvedáváme kletry v Darii a přesunujeme se na bus terminál.

Jízdenka na neexistující autobus

No a tady nám nastávají dobré zmatky, nejdřív rutinně zvládám svoji spouštěnou krev a pak se dozvídáme, že autobus, kterým máme odjet do Bamu, nikdy nejel, nejede a tudíž ani nepojede. Ihned nabíhám k okénku naší společnosti a dožaduju se informace, jak je možné, že nám prodali lístek na autobus, který nepojede. Maník, který mi lístek včera prodal, si mně nejdřív jako vůbec nevšímá a pak se mnou odmítá mluvit a nechává se dokonce i zapírat (stojí 3 m ode mě !?). To už jsem asi křičel (jakou povahou by tohle nehlo?), protože mě chlácholí.

Vychází tedy ven a začíná se mnou hledat jinou společnost, která jede dnes večer (opravdu) alespoň do Kermanu. Na nic nečekáme a hledáme sami. Jen mu zdvořile vysvětluju, že nám bude muset vrátit peníze, co jsem mu včera dal. Zajímavá situace, všichni tři lítáme po terminálu a sháníme bus (bylo kouzelné, když ten maník volal přes terminál na Lenku „Mishóó“ …). Něco nakonec nalézáme, vrací nám část peněz a rozcházíme se v dobrém. Sotva se usazujeme v busu, už nás lifrují do jiného. Ten už odjíždí, když nás opět stěhují zpět do toho původního (všechno s naší pěknou bagáží… ), zkrátka zmatek nad zmatek. Nakonec však ještě ten večer opravdu do Kermanu odjíždíme.