Severská cesta a pandemický bizár aneb jak náročné je v době pandemie připravit zájezd

Pravidelné online zpravodajství o cestování v době Covidu sleduj na hedvabnastezka.cz/zase-cestuj!

Příprava cesty byla náročná a napínavá jako ostatně příprava jakékoli cesty v těchto časech s tím rozdílem, že u zájezdu si nelze říct zítra pojedeme kam se dá, ale se změnou je nutný souhlas všech účastníků a garance pojišťovny, že v dané zemi zrovna platí pojištění léčebných výloh (většina pojišťoven toto vylučovala v „červených“ zemích aniž by to klienti tušili).

Nejdříve jsme tedy vzdali cestu letadly do Laponska (Kiruny) na tradiční trek v NP Sarek, pak naplánovali bezpečné Norsko (treking se stany vlastní dopravou), které uvádělo termín otevření hranice pro EU 20.8 a koupili trajekt po tomto datu z Dánska přímo do Norska, protože hranice se Švédskem byla zavřená. Norsko sice nakonec hranice otevřelo již koncem července a současně jasně definovalo kritéria vstupu jako 20 nově nakažených za posledních 14 dní na 100tis. obyv. jenže situace v ČR se ale začala zhoršovat…

Poslední den, kdy bylo možné trajekt prozřetelně zakoupený v dražším stornovatelném tarifu jsem tedy stornovali a asi o týden později česká čísla dvacítku přesáhla a dva týdny před plánovaným odjezdem Norsko hranice občanům ČR uzavřelo, resp. podmínilo desetidenní karanténou. Situace ve Švédsku se mezitím postupně zlepšovala, Švédsko se po mnoha měsících dostalo na „zelenou„, a tak jsme zájezd kompletně přeplánovali potřetí, oslovili klienty a s těmi, kteří souhlasili, se na minimálním možném počtu akci povedlo zrealizovat. Tím snad končí nezajímavá část o životě cestovky v době pandemie a začíná naše cesta „jak to řeší Seveřani“.

Realita cestování ve Švédsku v době pandemie

Švédská cesta se stala téměř mýtem, někým oslavovaným, ale spíše zavrhovaným. Roušky jsme za 16 dní museli nasadit jen na trajektu z Německa do Dánska a zpět, ale pouze při průchodu vnitřními prostory lodi, na palubě třeba nejsou. Severské země povinnost roušek nezavedly vůbec, sázejí na sobě vlastní kulturu sociálního distancování, představě ideální dovolené sám na horské chatě hluboko v lesích především daleko od lidí a stejně tak sobě vlastní ohleduplnost a zodpovědnost, respektování doporučení bez příkazů a represí.

Týden před odjezdem jsem byla smířena s tím, že můžeme po návratu skončit v karanténě, ale každým dnem situace vypadala lépe. Výsledek byl takový, že jsme se vrátili ze země téměř nejbezpečnější do skoro nejhorší s trojnásobným rozdíl počtu nakažených v přepočtu na 100tis. obyv.

Kromě klesajících čísel jsme během cesty potkali spoustu korona opatření, které by Středoevropan označil za úsměvná až absurdní, možná dokonce bizarní.

• Varovné cedulky v lesích, každá oblast má svůj design a text. Někde to vzali trochu i s humorem jako v Härjedalenu: „Korona si nevzala horské prázdniny. Nadále udržujte rozestupy.“ To jsou zřejmě cedulky pro případ, že by se nějaký zákeřný zahraniční turista (pokud umí švédsky aby ceduli rozuměl) pokusil Švédovi svou přítomností uprostřed lesa zkazit den (nikdy jsme u takové cedulky neviděli další osobu a cizinců jsme za 14 dní napočítali asi deset německých aut, víc nic).
• Zavřené přístřešky. Přístřešky proti nepřízni počasí všeho druhu jsou jedním z hlavních rysů turistiky ve Skandinávii, v době pandemické je použití povoleno jen v situaci nouze, nehody nebo extrémního počasí. U frekventovanějších cest nikdo nevstupoval dovnitř ani za lijáku. To by v Čechách asi nefungovalo… O tom že v nich nejsou odpadky, nikdo je nezničí a nezneužívá ani nemluvě.
• Omezení v kempech, na chatách, ve vlacích, v muzeích a infocentrech. Tohle nám trochu komplikovalo život, běžně skandinávské kempy umožňují zaplatit si jen sprchu a jet dál, ale nyní bez rezervací a nad určitý počet osob kemp ani jiné ubytovací zařízení nesmí přijímat. Nakonec jsme ale vždy uspěli a vysprchovali se, vysaunovali i ubytovali, v souladu s pravidly. V Infocentru v NP Fulufjällllet ráno vynosili téměř všechny materiály a publikace ven na stolečky aby nikdo nemusel vstupovat dovnitř, kam se „nesmí“ a večer je nosili zpět. Letecké muzeum bylo možné navštívit pouze na rezervaci, aby nebyla přesažena povolená kapacita. Jízdenky na vlaky se prodávají s rozestupy, neobsazují se všechna sedadla. V létě to v kombinaci s omezením vnitrostátní letecké dopravy a domácí horské dovolené většiny Švédů když je v zahraničí nechtěli, způsobovalo kapacitní problémy.
• Výhradně bezhotovostní platby. Švédsko je v cestě k ryze bezhotovostnímu platebnímu styku hodně daleko, lístky na vlak jinak než online kartou předem nelze koupit již asi 3 roky a tankovat na severu snad desetiletí, korona vše jen uspíšila a počet míst, která nepřijímají hotovost, se opět rozšířil.

Zážitky milé až absurdní…

Cesta do Norska. Jestli budeme moc do Norska bylo téma od května, každodenní sledování zpráv a tabulek, přepočítávání klouzavých průměrů, modely a predikce. Fáze vítězství když Norsko v červenci otevřelo a zklamání když po třech týdnech Čechům majícím vše na háku zase zavřelo. Při plánování trasy švédské cesty a počítání kilometrů v mapy.cz jsme museli zadávat průjezdní body navíc na švédské straně, aby nás navigace mezi horskými oblastmi na švédsko-norském pomezí nevedla kratšími cestami Norskem.

Jak se situace ve Švédsku začala zlepšovat a Norsko začalo hranice postupně otvírat jednotlivým regionům, rozhodla jsem se, že zkusíme štěstí a kratší cestu za dodržení podmínek norské karantény (na hranicích je vyžadován doklad o místě kde osoba přijíždějící z červené země stráví 10 dní karantény bez společných prostor, přičemž stan či karavan to být nemůže). Navigace spočítala, že pojedeme-li přes Norsko, ušetříme téměř dvě hodiny a asi 130 km (švédská strana je hornatější, takže podél hranic nevedou silnice).

Vodopád kam jsme se měli namířeno, byl pouhých 8 km od hranice, riskujeme tedy zajížďku max. 16 km nebo 150 ušetříme. Vnitřní hlas mi napovídal, že stačí respektovat pravidla a že do Norska přecijen podíváme.

Jedeme po silničce, kde se pohybuje více sobů než aut. Před celnicí stojí přes náš pruh norské policejní auto. Vystupuji, mám připravené argumenty, že jsme si vědomi, že se na občany ČR vztahuje karanténa a známe její pravidla, proč a kam jedeme, resp. bychom chtěli jet. Mám promyšleno čím náš záměr doložit, program zájezdu stále visí na webu Adventury, mám vytištěné švédské mapy pro všechny, švédský certifikát horského průvodce a plnou nádrž.

Sázím na to, že důvěryhodnosti by mohlo pomoc aspoň první dvě věty ve švédštině i s chybami. Mladík v uniformě se radí s kolegou, zda Češi můžou. Ujišťuji ho, že hledat to nemusí, že víme, že nemůžeme, ale že pravidla norské karantény známe a slibujeme jejich dodržení. Minutu přemýšlí, pak se usměje a popřeje nám šťastnou cestu. Žádný formulář, žádné doklady osob ani dokumenty. Máme projet bez zastavení, resp. nesmíme vstoupit do žádných vnitřních prostor.

Připadáme si jak v zemi zaslíbené, za 250 km na norských silnicích včetně hlavní tepny silnice E6 kolem letiště Trondheim potkáváme přesně čtyři švédské SPZ a asi pět zahraničních kamionů. Tož vše, ani jedna německá značka! Ačkoli bychom se dnes rádi osprchovali a ve švédském kempu jsme byli odmítnuti z důvodů korona-pravidel, ty norské jen míjíme a po třech hodinách hranice přejíždíme, jak jsme slíbili, opačným směrem. O pár dní později se v médiích objevují první zprávy o lidech, kteří pravidla porušili a kromě hodně mastné pokuty si vysloužili několikaletý zákaz vstupu do Norska. Noři jsou důvěřiví a čestní, ale ne zas tak naivní, jak se kdekdo myslí.

Liduprázdné nákupní centrum

Zpět do Švédska vstupujeme v ospalé horské rekreační vesničce Storlien s velkým nádražím, končí zde elektrifikovaná trať ze Stockholmu (do Trondheimu se přestupuje na diesel), několika hotely a obřím zbrusu novým nákupním centrem. Na parkovišti není jediné auto, centrum považujeme za ještě neotevřené a pokračujeme do obce poohlídnout se po jiném obchodě a sprše. Na doporučení skončíme v malém hotýlku, kde mají další stavebně oddělenou saunu a sprchy od těch, které využívají ubytovaní hosté, takže nás můžou pustit i podle aktuálních epidemiologických pravidel. Ptáme se, kde bychom nakoupili.

„Přece v tom novém nákupním centru“.

„Oni mají otevřeno?“

„Ano!“

Po sauně tedy míříme na asi nejbizarnější nákup života. Vzpomněla jsem si na film Český sen o neexistujícím hypermarketu v Letňanech s úspěšnou kampaní. Toto centrum je skutečné, na zelené louce pro Nory z Trondheimu dychtící po lacinějším a mnohdy i kvalitnějším švédském zboží a zejména alkoholu, jenže hranice je zavřená a nejsou zákazníci! Kdo je asi investorem? Kdo splácí úvěry? Parkujeme na zcela prázdném parkovišti. Butiky jsou zavřené, velký COOP má otevřeno. Jako stojany s desinfekcí posloužily kříže, kterými jsou značené „skútrovky“, tradiční symbol švédských hor.

Chladící boxy jsou poloprázdné, sortiment zboží podléhajícího rychlé zkáze je velmi omezený, na příští nákup po treku tedy půjdeme raději někde dál ve vnitrozemí. Nejmladšímu účastníkovi výpravy ukazujeme prázdné regály jako připomínku let osmdesátých. No, jinak to tu moc na osmdesátky nevypadá, ale bizár až úzkostný. Z asi dvaceti pokladen je v provozu jedna, ale u každé je cedulka žádající obezřetnost a rozestupy.

V Norsku podruhé

Čtyřdenní trek podnikáme v hraničním masívu Sylen. Na švédské chatě Sylarna konzultuji výstupové cesty na vrchol a okruh kolem masívu. Nikdo nás od ničeho neodrazuje, podle počasí padá kolektivní rozhodnutí pro okruh ze Švédska do Norska a zase zpátky. Druhý den dopoledne přicházíme na hranici (vybledlá cedule), o pár metrů dál vede sobí plot, jakých se v severní Skandinávii táhnou stovky kilometrů napříč horami i zeměmi. Pro turisty je zde žebříček a na něm z každé strany cedulka upozorňující na uzavření státní hranice z důvodu koronaviru. Potkáváme zde několik Norů opačným směrem. Mnohokrát slýcháme jak historický okamžik to je: „Poprvé zavřené hranice od 2. světové války!“ Cedulku si fotí všichni, jen podporuje vzájemný švédsko-norský humor (něco jako česko-slovenský).

Mně to zas připomíná známou scénku ze Tří veteránů „hranice otevřeno, hranice zavřeno“. Přelezením plotu jsme opět v norské karanténě, což pro nás mj. znamená, že přístřešek kam bychom sice rádi navečer směřovali, je pro nás tabu, leží asi o 100 metrů na norské straně hranice. Noři na straně švédské sice do chat smí, ale pak by se na ně vztahovala karanténa po návratu, takže jsou na tom vlastně stejně jako my. Společně se tomu smějeme, ale pravidla všichni respektují. Z výstupu na vrchol bohužel sešlo kvůli odpolednímu dešti, tak si večer stany stavíme opět těsně za hranicí zpátky ve Švédsku o 15 km dál a ranní Nory potkáváme v protisměru a z bezpečné vzdálenosti 1,5 metru si popisujeme zážitky a přejeme příjemný zbytek výletu.

Co říct závěrem?

Můžeme se Seveřanům posmívat, že jsou naivní, ale především jim můžeme závidět disciplinovanost a ohleduplnost, díky které jsou právě v této době svobodnější. U sobího plotu tak nemusí stát policie jako stála na jaře na hřebenech Krkonoš. Severské země vykazující nejvyšší kvalitu života na světě, mají sociální distanci nejvyšší zcela přirozeně ve své povaze a za luxus mnozí považují právě ticho a klid o samotě uprostřed lesů a hor, daleko od lidí. Máloco Seveřanovi tak zkazí den jako banda řvoucích turistů nebo i jejich přítomnost. Dva týdny bez roušek, zákazů a příkazů, byly velmi osvobozující.