Severní Kypr na kole: cyklotoulky přes kopce a podél pláží

Když se řekne Kypr, tak si většina z nás představí posedávající  Řeky v kavárnách, válení na prosluněných plážích a moderní prázdninová letoviska. Ale jde to i jinak. My jsme se rozhodli vyrazit na ten druhý Kypr – na Severní, turecký. Díky politické situaci se jedná o jedno z nejvíce izolovaných míst Evropy. O krásnou oblast ještě nepostiženou masovým turismem, s panenskou středomořskou přírodou, prázdnými plážemi a divokými osly. Sbalili jsme kola a se smělým plánem objet celý sever se vydali na cestu.

Kolo letadlem přepravuji poprvé, takže od chvíle, co jsme naše krabice se spakovanými biky odevzdali do útrob letiště, mě neopouští nervozita. Naštěstí Turkish Airlines zvládly vše na jedničku i s přestupem v Istanbulu a mé radostné vítání s cyklokrabicemi budí u personálu letiště Ercan zvědavost. Před letištní halou rozbalíme náš mobilní servis, uvedeme kola do provozuschopného stavu a vyrážíme.

Teplotní šok a únava z cesty mi nahlodává mysl a již po pár prvních kilometrech si říkám: „Co jsem si to sakra zase vymyslela?“ I na začátku října zde během poledne panuje vedro neslučitelné se šlapáním do pedálů. A k moři to máme alespoň den cesty po prašných cestách mezi poli, na kterých si stěží umím představit bující úrodu.

Snažíme se co nejvíce využívat polňačky, kterých je tu nespočet. Silnici bereme jen v krajní nouzi nebo v případě nutnosti rychlého přesunu. U města Bogaz se konečně dostáváme k pobřeží, kterého se už nepustíme. Přes počáteční šok se mi krajina zalíbila a nacházím v ní až biblickou poetiku. Vzhledem k teplotám jsme si nastavili režim vstávat za svítání, nejvíce toho ujet během rána a dopoledne, zaparkovat u moře pro několikahodinovou siestu a večer před setměním ještě pokořit pár kilometrů. Ideální prázdninový model kombinovaný se sportovním výkonem.

Karpaz – poloostrov divokých oslů

Nejvíce se těšíme na poloostrov Karpaz, který je divoký, takřka neosídlený a s kopci vysokými tak akorát pro tahání naloženého kola. Pozorujeme – a hlavně posloucháme – divoké osly, kterých tu žije opravdu mnoho. Ti odvážnější si berou i zeleninu z ruky.

Pot z výšlapů smýváme na plážích, jak vystřižených z katalogu. Na nejvýchodnějším cípu končí dálková turistická trasa Beşparmak Trail (také známá jako The Kyrenia Mountain Trail) vedoucí 260 km ze západního Cape Kormakitis. Typická zelená značka tohoto trailu nás provází v různých částech našeho putování. Z Karpazu jsme nadšení a získává naše ohodnocení nejzajímavější části výletu.

Střet s civilizací i armádou

Z východu míříme na západ, bohužel zvolili jsme cestu přes Girne, které je mnohonásobně větší než v mých představách, a po několika dnech v divočině je to tvrdý střet s civilizací. Jízda po rušné silnici není vůbec příjemná. V okolí města bují výstavba apartmánů a komplexů, křičí na nás anglické cedule nabízející prodej apartmánů v librách.

Zatím to nevypadá, že by se Britové či jiní movití zápaďané do koupě extra hrnuly, letoviska působí hodně opuštěně. Ale podmínky v zemi se uvolňují a snaha o rozvoj turismu je veliká. Naštěstí se brzy dostaneme mimo frekventovanou silnici a na východě ostrova si opět užíváme samoty.

Prolézáme rozpadající se kostely, kterých je v celé severní části nespočet. Po turecké invazi v sedmdesátých letech byli křesťané vyhnáni na jih. Na kostely se zanevřelo a místo nich vznikla spousta mešit, a protože rostly ve stejnou dobu, působí jak přes kopírák.

Čím více se přibližujeme k hranici s Kyperskou republikou, přibývá vojenských zón. Neustále kolem nás projíždí maskovaná auta s vojáky ve službě. Rozhodneme se vrátit více do hor a před odjezdem si ještě trochu užít pohoří Kyrenia. Plán je vystoupat po silnici k hradu sv. Hillariona, který leží přibližně v 800 m nm. a najít nějaký pěkný singltrek pro cestu dolů. Bohužel plán nám hatí vojenské složky. Silnice vede skrz vojenské pásmo, ale nikde nevidíme cedule se zákazem vstupu a kolem nás projíždí auta s turisty.

S poledním sluncem nad hlavou se vydrápeme 300 výškových metrů, kde nás zastavují vojáci u vrátnice. Dozvídáme se, že silnice je pod vojenskou kontrolou, auta mohou projet, ale nesmí nikde zastavit, a že to samé platí i pro nás. Můžeme celý kopec najednou vyšlápnout, ale vést kolo je zakázáno.  V této logice nenacházíme smysl, ale jak už to tak bývá, rozkaz je rozkaz a vojáci nejsou svolní k diskuzi. Ovšem my nejsme Robokopové, abychom to celé s plně naloženými koly vydupali bez odpočinku, tak se pokořeně otáčíme a svištíme dolů.

Nechceme se vzdát singltreků, tak v sedle u odpočívadla v Bespamarku se vydáváme po štěrkové cestě na druhou stranu od hradu k nepojmenované hoře. Drápeme se po kamenech několik kilometrů až tam, kam to jde, kocháme se výhledy a nakonec si užijeme i parádní sjezd v terénu, takže naše bikerské srdíčka odjíždějí naplněna.