Severní Irsko

Severní Irsko je země politických protikladů, kde se příslušnost ke Spojenému království projevuje někdy překvapujícím způsobem. Na druhou stranu návštěvníka ale také překvapí klima, příroda i ceny.

Severní Irsko má rozlohu 13 843 km² a kolem 1 800 000 obyvatel. To představuje rozlohu přibližně čtvrtiny Čech a průměrná hustota obydlení je prakticky stejná jako u nás. Venkov je obydlený poměrně řídce, takže hustotu osídlení „dohánějí“ velká města, Belfast má asi 310 000 obyvatel.

V Severním Irsku jsem pobyl jen týden počátkem května 2008 na pozvání kamaráda, který tam šel hledat práci a také ji našel, a po pouhých třech letech se na hypotéku domohl dokonce i menšího domku. Díky tomuto zázemí jsem měl možnost navštívit prakticky všechna zajímavá místa a ještě něco navíc.

Nejprve k praktickým informacím. Velmi mě udivily ceny, kde např. v Tescu jsou v průměru jen málo nad naší úrovní a mnoho položek je někdy i podstatně levnějších. Pro vlastní stravování je tu například ohromný výběr hotových chutných jídel k ohřátí v cenách, které jsou poloviční než u nás (vesměs 1-1,5 libry). Levné a vynikající je tu i pečivo a řada dalších potravinářských položek. Rozhodně tu našinec nemusí sahat hluboko do peněženky včetně benzínu, který byl v tu dobu na stejné cenové úrovni jako u nás.

Veřejná doprava je samozřejmě citelně dražší, ale například obyčejné osobní vlaky mohou nabídnout až hodinářskou přesnost odjezdu a příjezdu a pohodlí a čistotu srovnatelné s naším Pendolinem. Vzpomínám, že při odjezdu z Belfastu světelná tabule na peróně začala pět minut před příjezdem vlaku odpočítávat minuty a vteřiny a při dosažení nul vlak skutečně přijel a začal brzdit.

Po silnici se jezdí vlevo stejně jako v Anglii, což pro našeho řidiče znamená velikou opatrnost, zejména na křižovatkách a kruhových objezdech. Je tu také možnost použít na krátký výlet do Skotska rychlého trajektu, který mnozí Irové využívají k víkendovým výletům „na pevninu“ a k nákupům.

Hospodářsky je Severní Irsko zcela závislé na Anglii, protože průmysl je tu velmi málo rozvinutý a podstatná část spotřeby se musí dovážet z Anglie. Zboží končí v přístavním městě Larne, odkud se pak rozváží do obchodních řetězců a dalším odběratelům.

Nejvíc mě ale překvapilo klima a příroda. V zimě tu při pobřeží teplota neklesá pod 6 °C, tedy na mnoha místech vůbec nikdy nemrzne, sníh a mráz se objevuje jen v horách (nejvyšší vrchol má pouhých 848 m n.m.). Nejsou tu ani tak velké rozdíly mezi teplotou ve dne a v noci jako u nás. Na druhé straně tu ale léta nejsou nijak teplá, vůbec nejvyšší naměřená teplota tu byla 30,8 °C. Počátkem května tu bylo v noci kolem 12-13 °C, ale přes den jen asi o tři stupně víc. Při stálém větříku to na lehké oblečení rozhodně nebylo.

Irové jsou ovšem na takové teploty zvyklí, a ačkoli voda v tu dobu neměla určitě víc než nějakých 8-9 °C, odpoledne, když bylo slunečno, se k jedné z mála písečných pláží sjížděly celé rodiny a všichni radostně skákali do vody jak lachtani užít si pěkného počasí a koupání. Brrr. Při takovém počasí tam již běžně chodí oblečeni jen do krátkých rukávů a naboso a v mnoha domácnostech se prý takřka vůbec netopí. Mému kamarádovi to trvalo dva roky, než si na místní klima zvykl a doma zatopil jen kvůli tomu, že jsem přijel…

Mírnému klimatu také odpovídá místní flóra. Na zahrádkách se můžeme setkat s rostlinami, které známe u nás jen z květináčů za oknem, např. kaly, fuchsie, ze kterých tu bývají živé ploty, a u mnoha domů pak můžeme obdivovat vzrostlé araukárie, juky a další nezvyklé rostliny.

Pokud zavítáme do vnitrozemí, vidíme převážně zelené louky a pastviny, rozdělené nízkými zídkami z kamení a poseté bílými tečkami ovcí. Těch je tu opravdu hodně. Lesy jsou tu reprezentovány jen jedním nepříliš rozlehlým porostem ve vnitrozemí, blíže k moři je stromů velmi málo.

Rozhodně turisticky nejatraktivnější je celé pobřeží, které je velmi fotogenické a nacházejí se na něm téměř všechny turistické atrakce, které se také objevují na všech propagačních materiálech. Asi nejznámějším je Giant’s Causeway (Obrovy schody) na severu, což je rozlehlé pole šestihranných čedičových sloupů až 20 metrů vysokých, sahajících až do vody. Od vstupu do tohoto chráněného území je to příjemná asi dvoukilometrová procházka po velmi malebném pobřeží, kterou lze sice nahradit využitím kyvadlového autobusu, ale to snad jen v případě nepříznivého počasí.

Druhou nejznámější atrakcí je pak lanový most Carrick-a-Rede přes asi 35 metrů hlubokou průrvu v pobřežních skalách, jehož přechod je pro slabší povahy dost náročný. Zde je zajímavé, že na příchodu k mostu je kamenná brána s výběrčím, který pouští návštěvníky ve skupinách nejvýš po osmi, aby nedošlo k přílišnému zatěžování mostu, a při cestě zpět si tento počet už turisté musí ohlídat sami.

Vnitrozemí stojí za návštěvu nejstarší palírna whisky, motýlí dům (skleník s tropickými rostlinami, ve kterém poletují nádherní barevní motýli) a vhodné je také zastavit se ve kterémkoli městečku, z nichž snad každé druhé začíná na „Bally“.

Při cestách vnitrozemím jsme se zastavili na jednom turisticky velmi neobvyklém místě – starém opuštěném hřbitově. Zajímalo mě, co se píše na náhrobních kamenech, zda jsou nápisy hodně odlišné od našich. Ano, jsou, ale více mě zaujalo jejich stáří. Nejstarší náhrobek, který jsem našel, byl totiž z roku 1698.

Za prohlídku rozhodně také stojí hlavní město Belfast se svou typickou viktoriánskou architekturou z kamene a červených cihel, rozlehlou budovou parlamentu, obřím vyhlídkovým kolem, vysokým přes 60 metrů, typickými hospůdkami, černými  staromódními hranatými taxíky, bezpočtem kostelů všech možných církví a mnoha dalšími zajímavostmi.

Do Severního Irska se lze dnes dostat rychle a poměrně levně letadly nízkonákladových společností, které létají z Prahy přímo do Belfastu. Vydáte-li se tam, nezapomeňte si přibalit nezbytný deštník, slunečné počasí může vydržet i celý týden, ale to je vzácnost, která potkala náhodou zrovna mě. Četné přeháňky jsou tu mnohem častější.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.