Severní Čína s baťohem – část 1

1-středa

Letiště Narita. Uprostřed odletové haly terminálu 2 hrají na starý strunný nástroj koto dvě starší hráčky, v dokonale upraveném kimonu. Kolem zevluje pár cestujících a je tu klid. První pokus pojistit se na cestu nevychází, na přepážce naznačujou, že neumí anglicky a tudíž nás pojistit nesmí. Odbavení u společnosti NWA, první náznak buzerace, zřejmě čínská zástupkyně se hodně špatnou angličtinou ptá na úplně zbytečný věci. V letadle je skupina pěti starších Dánek, nemaj ponožky, jsou jen na boso.

Vstupní formality po příletu do Pekingu, hala je nová, takový pozlátko, ale komunistickej režim už tady prosakuje skrz výzdobu. Ve frontě vedle nás je skupina Mongolů, každý se zakoupeným japonským rýžovarem. Nějak to komentujeme, ale pak si všímáme, že první Mongolka drží v ruce českej pas. Není tohle náhoda? Přiletíš z Tokia do Pekingu a vedle tebe Mongolka s českým pasem.

Autobus směrem do centra je na úrovni a ani cestou nejsou vidět žádný do nebe volající excesy (navíc už je tma). Pochopitelně, sem tam nějakej řidič udělá prasárnu, sem tam se ozývá troubení. Kolem sebe registrujeme čínštinu, která je oproti zpěvné a měkké japonštině dost tvrdá a úsečná.

Vylejzáme u vlakovýho nádraží. Tady už to trochu jede, za náma si někdo tahá hlen až z paty a pak si ulevuje. Mam nepříjemnej pocit, že to musím mít na zádech. Smog a smrádek. Pár lidí otravuje s nabídkou taxi, hotelu a tak, všem říkáme rozhodné „NO!“ Jdeme pěšky do hostelu vyhlídnutýho podle Lonely Planet. Ráz ulice se záhy mění, šířka sice zůstává stejná, ale přibejvá mrňavejch krámků a jídelen, nástrah na chodníku a sem tam není jasný, jestli je barák v procesu demolice, nebo jestli je to tak schválně. Přecházení ulice, byť na přechodu a na zelenou je dost o hubu a je jasný, že pánem je tady řidič, pak dlouho nic a až pak trojkolka, chodec má smůlu.

Hostel je blízko centra, téměř přímo v hutongu (o těchto bizarních seskupeních úzkých uliček a malých domků a dvorků ale až dál), mluví anglicky a pokoj je OK.

2-čtvrtek

První čínský ráno, ke snídani míchaný vajíčka. Z hostelu jsme hned v menší ulici oddělující od sebe dva hutongy. Svítí sluníčko, ale oproti Tokiu je tady pochopitelně chladnějc. Nasáváme všechny možný pachy kolem sebe, směs jídel, smogu, kanálů a odpadků. Hned uhejbáme trojkolkám, který tady po ránu pendlujou. Jejich majitelé halasně cosi vykřikujou, vypadá to na specializovaný odvozy odpadu všeho druhu. Úzká ulička musí kromě trojkolek pojmout i cyklisty, chodce, motorky a auta, furt někdo troubí, furt někomu děláš místo. Nějaký chlapi opravujou kolo, šest jich tam je a nad nima ječí nepříjemnym hlasem soudružka, malá bába s červenou páskou na rukávu, nevíme co tam má napsaný, ale je důležitá a takovejch pak potkáváme spoustu, působí to dojmem pomocníka VB a je to odporný.

Pěšky směrem k náměstí Tiananmen. Hlavní třída má v každým směru tři nebo čtyři pruhy, aut jezdí dost. Kolem velký budovy, vesměs hnusný. Skoro všechny fasády jsou zprzněný klimatizací: boxy jsou pověšený víceméně hned u oken, ale hadice se od nich plazej po zdi několik metrů hlava nehlava a pak mizej špatně zaslepenou dírou dovnitř.

Kontrolujeme naší pozici na mapě a někdo nás anglicky oslovuje: mladý pár se s náma dává do řeči, radí kudy kam a nakonec jsou z toho studenti, který nás zvou na výstavu, jen tři minuty odsud, říkají, zdrží vás to maximálně deset minut. O tomhle pekingském fenoménu víme, ale tihle jsou první, takže s nima jdeme, ať máme Peking se vším všudy. Nějaký obrázky jsou pěkný, studenti se nám velmi rychle snaží něco prodat, zkoušej na nás naprosto přemrštěný ceny, navíc v euru. Nekupujem nic, odváděj nás zpátky na ulici a i když předtím říkali něco jinýho, rychle mizí lovit někoho dalšího.

Po deseti minutách to na nás v parku zkoušej další, těm ale dáváme jen pět minut pokecu. Za další minutu zase nový a těm už jen říkáme při chůzi „ahoj“. Další už ignorujeme a na jejich „hello“ neříkáme nic. Jsem rozhodnutej se těch dalších hned na začátek zeptat, co si myslej o jejich komunistický straně, ale nikdo už neotravuje.

Tiananmen jsme si, upřímně a neskromně řečeno, představovali větší. Nesmí se po něm kupodivu jezdit na kole, ale vést kolo ano. Teď maj komouši v palácích okolo zrovna sjezd, čili náměstí je ještě víc hlídaný. Furt někdo otravuje, s Maovou Rudou knížkou, s pohledama, s nabídkou nechat se vyfotit, s hodinkama s podobiznou Maa… „Hele, už se toho Maa zbavte, ne?“ mam chuť říct. Všichni se tady fotěj, nejvíc je tu Číňanů, fotěj se s vlaječkama, kterou nám taky někdo vnucoval, ale uhnuli jsme. Přes plac pak pochoduje asi dvacet mladíků v civilu, jdou rázně vojenským krokem a čuměj do prázdna.

Veronika fotí, za mnou se ozývá „hello“, ale nějak jinak, otáčím se a vidím dvě holky, jedna docela pěkná (anglicky jí ale rozumím prd), druhá má rezavý mikádo a mluví dobře. Obě žvejkaj, tvářej se unyle a rezavá pak povídá, že mám pěknou holku, já na to, že je to manželka, holka říká aha, sorry a pak nás zve večer na nějakou tea-party. Obličej má proti sluníčku, čili se s náma baví napůl se zavřenejma očima, ale kdo ví, jestli to není nějaká odkoukaná póza. Děkujeme za pozvání, ale nepůjdem, holky povídaj OK nevadí a s „bye“ někam odcházej.

Jdeme do Zakázanýho město, nabízeči všeho už nám lezou na nervy a jak. Veronika má padesátiprocentní slevu, protože je zrovna Mezinárodní den žen, tady to furt ještě držej a maj volno. Zakázaný město je samozřejmě unikát, je krásný, ale tohle oceníš spíš až když vylezeš na protější kopec a vidíš ho celý z vrchu. Teď tu opravujou hned tři hlavní kláštery, který jsou tím pádem pod zelenou plachtou zneviditelněný, to je ale náhoda, zrovna rok před olympiádou, ale co se dá dělat. Je tu hromada turistů, většinou čínský skupiny, a záhy nás začínají nasírat (to teda brzo), jsou uřvaný, všude se tlačej, plivaj, něco si čteš na ceduli a jasně že se někdo nacpe před tebe tak, abys neviděl. Zajímavý je, že v Zakázaným městě není jedinej kousek zeleně. Teda kromě zahrad vzadu, kde jsme načapali tři tibetský mnichy, napůl s holejma končetinama.

O parku s kopcem naproti jsem už psal, zase odháníme nabízeče snad úplně všeho, skupina šedesátníků tady hraje, společně chlapi s ženskejma, pomalejší variantu hakisaku, jiní hrajou karty u podstavce sochy, dědečka na vozejčku maj zaparkovanýho vedle. Ještě dáváme rychle letem světem nedalekej Behai park s bílou pagodou nahoře a začíná zapadat sluníčko.

Vracíme se k Tiananmenu, cestou špinavou ulicí si pochvalujeme, kolik veřejnejch záchodků tady na každým kroku je a navíc bezplatnejch. To ještě nevíme, že v tomhle hlavním městě, kde se bude v roce 2008 konat olympiáda, většina obyvatel hutongů nemá záchod a musí tím pádem chodit na ulici, to je síla. Je už tma a náměstí Tiananmen je úplně zavřený, chceme se mrknout na téměř dokončenou novou budovu opery, dělal jí někdo cizí, pojal to poněkud atypicky (tvar ala vajíčko) a Číňani jsou prej naštvaný. Kolem sjezdovýho (?) paláce není policejní páska, jdeme tudy. Jedno zaparkovaný auto bliká, zřejmě tajnej fízl, vybíhá proti nám zdálky voják a žene nás pryč.

Domů popojíždíme metrem, lístek za devět korun (1 juan = cca 3 Kč), to je paráda. Na večeři jdeme do slušný a trochu evropsky vypadající jídelny a když nám daj čínsko-anglickej jídelní lístek, nevěříme svým očím – stojí tam černý na bílým „mix ze psího masa“ a dalších minimálně pět jídel ze psa. No to snad ne, první čínská jídelna a hned pes. Chceme věřit tomu, že při chatrnejch znalostech jazyka anglickýho popletli „duck“ a „dog“, ale každopádně si úzkostlivě vybíráme kuře. (Pozn.: kus jídelního lístku se psem jsem vyfotil a konzultoval pak s kámoškou-sinoložkou, která mi bohužel potvrdila, že šlo fakt o psí specialitu.) Večer, už doma, nám to nedá a projíždíme všechny kanály čínský televize a to je teda věc, rázem se ocitáme v normalizačních časech: na jednom kanálu jde estráda ala 80. léta, kde je v publiku nalevo armáda, napravo policajti a mezi tim nějakej ten dorost, konferenciérka je z duše nesympatická, všichni maj v rukách mávátka a mávaj, smějou se a tleskaj, nadšení nezná mezí, přitom to, co se děje na pódiu je úděsný.

Na kanálu dalším jde seriál ala major Zeman, na jiným pak bezesporu moc příjemný posezení, ve studiu sedí u stolků zřejmě zasloužilí a prověření pracanti, který trhli plán a teď jsou teda v televizi a se zájmem sledujou, jak na pódiu vystupujou neuvěřitelně vydrilovaný děti, který popíraj fyzikální zákony. Jde taky spousta reklam a všechny jsou ke smíchu, protože nic z toho světa, co tam je, jsme neviděli a to jsme v Pekingu, výkladní skříni Číny a máme za sebou ten nejluxusnější okruh po památkách. Ale nesuď po jednom dni, říkáme si.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

3-pátek

Přituhuje. Peking se topí ve smogu. Tomuhle jsme už odvykli, venku nás to nutí ke kašli. Na nádraží si chceme (sami) koupit lístek do Datongu, naší další destinaci. Na placu před nádražím je obrovskej dav lidí, hodně zuboženejch typů, který se tady tak různě válej, pod hlavama rance s čímsi. Okýnek je všude hodně, ale který je to pravý? Posílají nás kamsi dovnitř a znova pak někam za roh. Tady v hale nás ochranka směruje k prvnímu okýnku, asi náš směr.

Stojim ve frontě a rychle mi dochází, že dělám blbost, naprosto neomaleně mě skoro všichni předbíhaj. Dělám si loktama trochu prostor a cpu se taky (asi je to v pořádku, nikdo nic nenamítá). Paní ukazuju papír s nápisem Datong, číslem vlaku, datumem a hodinou. Taky tam máme napsaný „ruán zhuo“, neboli měkký sedadlo, připadá nám, že sedmihodinovej přesun si to vyžaduje. Paní vrtí hlavou, sedadlo je teda jen tvrdý, nevadí, berem, vypadneme ven a tady se teprv pořádně nadechujeme.

Jdeme pěšky k Temple of Heaven, dalšímu místu, který se „musí“ vidět. Všude se boří a současně staví, všechno nový mi ale připadá nějak zflikovaný, o detailech nemůže být řeč. Už víme, že stejně tak jako cyklisti, tak i my, chodci, se musíme před překonáním ulice houfovat, je to tak bezpečnější, do davu lidí autem nikdo asi nenajede. Cestou jdeme zase kolem hutongů a jídelen na ulici, v neuvěřitelný špíně už si tady lidi pošmakovávaj na obědě.

Slíbil jsem vysvětlit, co je hutong: jejich historie spadá do 13. století, kdy císařství vládla mongolská dynastie Juan. Hutongy se nejdřív stavěly tam, kde byly studny, protože tehdejší obyvatelé se domnívali, že v každém obydlí, tedy hutongu, by měla být studna (samotný slovo hutong je mongolského původu a znamená právě studna). Hutong se pak stal architektonickým pojmem, který představuje severočínskou městskou alej, většinou od východu na západ, kolem které jsou po obou stranách (maximálně do hloubky devíti metrů) velmi stísněná obydlí, která dohromady tvoří uzavřený dvůr.

V reálu to vypadá tak, že jdeš po beztak už dost úzké ulici a po obou stranách máš zeď. Tahle zeď je tedy jednou stranou hutongu a na pár místech, jsou vždy dřevěné dveře či menší vrata, kterými se vchází dovnitř. Pokud v sobě najdeš odvahu a vlezeš dovnitř, otevře se ti neuvěřitelnej svět, takový miniměsto ve městě, slepenec malejch domečků. Uličky (jestli se to tak dá ještě nazvat) mezi jednotlivými příbytky jdou občas až na minimum 40 cm. Čili žije tady komunita; hutong má něco jako svýho domovníka, kterej má na starosti zamykání dveří přes noc. Hutong má svoje obchůdky, ale třeba i školku. Co hutong obvykle zřejmě nemá, je WC a za tím je potřeba vyjít ven na ulici, často jsme viděli někoho doslova v bačkorách, jak tam jde.

Takže zpátky k cestě k Temple of Heaven: už blízko chrámu míjíme jeden hutong, kterej je pokrytecky oddělenej od hlavní ulice skoro výstavní zdí, novou a krásně natřenou, s parádníma červenejma bránama. Když vlezem dovnitř, jsme v nefalšovanym hutongu se vším všudy. Ono je teda dost otázkou času, jak dlouho hutongy vydrží, protože jich plno bere za svý při rozšiřování ulic. Na zídce, už na hlavní ulici, si vzezřením bezdomovec právě dodělal pedikúru a teď má před sebou natažený bosý nohy a spokojeně se na ně dívá.

V parku paláce je úplná přehlídka aktivního stáří, je tu plno manželských dvojic, které cvičí, plno lidí hraje na nějakej nástroj, tři dědkové pouštěj draky, lanko musí mít určitě víc jak 100 metrů, draka pomalu není vidět.

Cestou zpátky se zkoušíme nějak dobrat busu jedoucího směrem k nádraží, ale nedaří se, i když se nám snažej pomoct nějaký zřízenci na zastávkách, s páskou na ruce a s praporkem. U přechodů vidíme v plný akci několik pánů důležitejch, zase s páskou a praporkem. Nedělaj nic jinýho, než že při padnutí zelený ukážou praporkem něco jako „OK, můžeš jít“ a pískaj na píšťalku. Pískaj ale stejně, když to někdo zkusí na červenou. Metrem se přibližujeme domů, jíme v jídelně, kde nikdo neumí ani slovo anglicky, takže nám pak něco přinesou, ale je to hodně chaotický. Venku pak kupujeme v sámošce vodu a něco k jídlu a já pro sichr přihazuju placatici za nějakejch 21 korun. Registrujeme taky prodej vajec nikoliv na kusy, ale na kila.

V televizi jde na anglicky mluveným kanálu debata na téma „ekonomický výhody pro Macao a Hongkong po připojení k Číně“, kdy se oba guvernéři pochopitelně rozplývají nad tím, jak to předtím bylo všechno špatný, ale jak se maj teď dobře. Následuje estráda, kde maj oba moderátoři vojenský hadry a jsou strašně vtipný.

4-sobota

Veronice se v noci dělá špatně, nevíme z čeho, ale asi z jídla. Máme koupený lístky na Velkou zeď, ale ráno je to furt hodně špatný, lístky už nejdou vrátit, čili posílá mě samotnýho a nechávám jí na pokoji samotnou s čajem.

Jedu mikrobusem teda sám, jen s Japonkou a Ekvádorcem, je to akce „no shopping“, což znamená, že pod výletem není schovaná návštěva x různejch obchodů se suvenýrama, kvůli kterejm pak na vlastní výlet nezbude čas. Peking záhy přestává bejt výkladní skříní, periferie jsou vlastně takový hutongy, jen dál od sebe, ale asfalt je furt dobrej, zřejmě novej. Projíždíme vesnicema, který tvoří jen pár domků v polích. Po padesáti kilometrech se na obzoru už rýsujou hory, asfalt se horší, cesta stoupá.

Jsme na místě, zastavujem, řidič nás posunkama vede do krámu, ale spíš jako možnost jít tady na záchod. Pak nám dává lístek na zeď a směřuje nás k lanovce, cestou odháníme neodbytné trhovce, je to tu jak na Karlštejně. Ani jeden nechceme dávat další prachy, i když v pokladně vyhrožujou, že ke zdi je to hodina do prudkýho kopce. Blbost, jsem tam za 20 minut a pak už se jen dílem kochám, dílem říkám odměřené „NO“ prodejcům vody a suvenýrů.

Čtyři hodiny mi jen tak tak stačí na přechod celým otevřeným úsekem (tam a zpátky). Na zpáteční cestě už skoro běžím a abych nepřišel na sraz pozdě, připlácím si a beru skibob a řítím se plechovým korýtkem pod lanovkou dolů.

Japonka se se mnou dává do řeči a když zjistí, že jsem z Prahy, rozjasní se jí tvář a říká že u nás byla a jak to máme všechno krásný. Ekvádorec mi říká odkud je a dodává, že Ekvádor je v Jižní Americe. Směju se a on dodává, že sorry, ale že většina lidí netuší, že nějakej Ekvádor vůbec existuje.