Setkání s jaguárem americkým

Jak to všechno začalo

Poprvé jsem měl možnost čerpat nějaké informace o téhle nádherné kočce jako malý kluk, když jsem se začetl do knížky Zdeňka Veselovského, K pramenům Orinoka. Jeho nádherná fotografie jaguára amerického, který právě opouští hustou vegetaci pralesa a vychází v ranním slunci na malou mýtinu, mi v hlavě utkvěla na velmi dlouhou dobu. Znovu jsem si ji připomněl až letos, když jsem plánoval naši měsíční expedici do tropického Pantanalu. Bylo rozhodnuto, a musím poděkovat převším panu Kučerovi, který mě seznámil s nejlepším stopařem celého Pantanalu, ale o tom až později, že se nám to nakonec celé přeci jen podařilo. Spatřit, stopovat a možná i nafotografovat volně žijícího jaguára, se ukázalo být velmi složité a v neposlední řadě i velmi drahé. Na druhou stranu, co dnes není drahé a tohle rozhodně stálo za to.

Ekoturismus na vzestupu

Je velmi smutné, že jedni jsou ochotni zaplatit stovky a stovky dolarů, za jedinečnou možnost spatřit tohoto vznešeného vládce jihoamerického kontinentu a jiní ho bezostyšně loví, pro jeho nádhernou kožešinu. Pokud se Vám povede jaguára spatřit a na malou chvíli se odpoutáte od jeho uhrančivého pohledu, všimněte si, že jehokožešina je skutečně unikátní. Žádná jiná kočkovitá šelma, snad jen s výjimkou levharta sněžného, nemá tak kvalitní a krásnou kožešinu. Je to smutné, že někdo dokáže zastřelit tak úžasné zvíře jen proto, aby se mohl pochlubit ve své rezidenci jaguáří kožešinou na zdi. Naštěstí už takových lidí ubývá a celý nesmyslný hon za trofejemi pomalu mizí z módních trendů. Jiná situace panuje v Pantanalu, jaguáři už nejsou vybíjeni pro svoji nádhernou kožešinu, ale jsou stále ještě nemilosrdně zabíjeni místními farmáři, protože působí značné škody na jejich stádech dobytka. Každý to bude chápat velmi rozdílně, pro někoho je jaguár nádherné majestátní zvíře a pro druhého jen obyčejná škodná. Situace se dostala tak daleko, že musel v Brazílii dokonce zasáhnout stát, protože jaguárů začalo dramaticky ubývat a zvířecí vládce jihoamerického kontinentu se dostal až na samý pokraj vyhubení. Farmáři si naštěstí velmi brzy uvědomili, že jaguár má pro ně daleko vyšší cenu živý, než mrtvý v podobě kožešiny na zdi.Ekoturismus se tu pomalu rozvíjí, a tak i běžný farmář obětuje několik málo kusů dobytka, které mu jaguár a puma uloví, protože moc dobře ví, že se mu peníze velmi rychle vrátí. Turisté z celého světa jsou ochotni platit stovky dolarů za relativní nepohodlí, jen aby mohli na malou chvíli spatřit jaguára amerického, skrytého vládce jihoamerického kontinentu.

Kam se vypravit

Pokud se rozhodnete stejně tak jako já, že se stůj co stůj vypravíte do tropů jižní Ameriky pozorovat a fotografovat jaguára, máte na výběr několik možností. K dispozici máte několik zemí, ve kterých se jaguár americký vyskytuje, největší šanci budete mít určitě v tropickém Pantanalu a to jak v severní, tak i v jižní části. Já dal na doporučení Petra a využil zkušeností Ailtona Lary, který je právem považován za nejlepšího stopaře v celé oblasti. Provádí malé expedice severním Pantanalem, spolupracoval s BBC a National Geographic a jeho expedice patří mezi nejúspěšnější. Vypravit se stopovat jaguára nemůžete stejně sami, takže nám nakonec ani nic jiného nezbývalo. Celá oblast kolem řeky Rio Claro je vyhlášená tím, že právě tady máte největší šanci spatřit a nafotografovat volně žijícího jaguára. Celkem tu na rozloze přibližně 300km čtverečních žije přibližně asi 26 jaguárů, kteří jsou pečlivě monitorovaní a zejména pak chráněni, téměř jako národní poklad. Aby také ne, když je tu tak velká koncentrace turistů z celého světa, kteří jsou ochotni utrácet stovky dolarů, za jedinečnou chvilku strávenou ve společnosti jaguára. Nerad bych, abyste nabyli dojmu, že je to celé velmi snadné, zaplatíte pár stovek dolarů a jaguár je Váš, omyl. Celý podnik je postaven jen na samých „možná a snad“ a nikde není psáno, že jaguára skutečně spatříte. Další velký problém je podnebí, pořád jste uprostřed největší bažiny světa a volný pohyb je tu takřka nemožný. Navíc možnost spatřit jaguára ve své přirozeném prostředí, máte pouze po omezenou dobu během roku, kdy nejsou velké a rozsáhlé záplavy. Celý podnik je navíc příšerně drahý, za tři dny tu zaplatíte desítky tisíc korun a to s velmi nejistou, a nikým negarantovanou, možností spatřit jaguára ve svém přirozeném prostředí. Komu není rady, tomu není pomoci, a proto jsem se rozhodl s partou kamarádů podstoupit šílené cestovní a komáří útrapy, jen abychom se na malou chvilku stali součástí tropického Pantanalu,tam, kde vládne jaguár.

Několikadenní život na vodě

Pokud se rozhodnete snést všechny útrapy, které tady na vás čekají, potom musíte vzít na vědomí, že se na několik dní přesunete na vodní hladinu. Jediná možnost jak tady spatřit jaguára, je podstoupit jednoduchý a dlouhý život na vodě. Jaguár je velmi plaché zvíře, proto jediná možnost jak ho spatřit je, najmout si loď a trávit hodiny a hodiny pomalou a úmornou jízdou kolem břehů, kde ho lze spatřit. Před odjezdem jsem si představoval, jak na jaguára čekám někde v husté spleti pralesa, stejně jako před mnoha lety Zdeněk Veselovský, a s pomocí místního indiána se snažím ulovit unikátní snímky.  Jak hodně naivní jsem byl, to posuďte sami.

Prašná Transpantaneira route, která protíná severní Pantanal, se vine jako dlouhý had, je pořád ještě tma a právě vyrážíme. K místu, kde kotví naše loď, je to pouhých 30km, což tady v Pantanalu znamená dlouhé dvě hodiny jízdy bez zastávky, prašnou a nepohodlnou cestou. Na dva dny se náš život přesune na loď a to se vším, co k tomu patří. Jediná možnost, jak „ho“ konečně spatřit na vlastní oči a věřte mi, stojí to za všechny útrapy i peníze, je houpat se několik dní na lodi. Cestování lodí má svoje velké a nesporné výhody, bohužel ale i několik zásadních nevýhod. Velkou výhodou malé lodi je, že se dostanete do míst, kam by se normálně nedalo za žádných okolností dostat, objevíte tak skrytý a bohatý život velké řeky Rio Claro. Pokud máte s sebou zkušeného průvodce, který tráví většinu roku tady, na řece Rio Claro, potom máte z poloviny vyhráno. Velkou nevýhodou pro Vás, jako fotografa divoké přírody, je loď jako taková a z ní vyplývající nevýhody polohování stativu a objektivu, neustálé houpání, třesení a kymácení ze strany na stranu. Navíc pokud se v rozhodující chvíli někdo z kamarádů nechtěně pohne, většinou v té nejméně vhodné chvíli, potom to může být pohroma pro výslednou fotografii. S tím se ale musí chtě nechtě počítat, takový je prostě život na lodi.

Nejširší nabídku průvodců a map Bazílie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Malý zázrak severního Pantanalu

Náš pobyt se chýlí ke konci a já nejsem vůbec zklamaný. Dokonce říkám svému průvodci, že vůbec mě nemrzí, že jsme zatím jaguára neobjevili. Po několika dnech na vodě jsem měl úžasné fotografie všech možných ptáků, o kterých jsem ani nesnil. Ailton byl svým způsobem postaven do role nevděčného průvodce, protože se za každou cenu chtěl blýsknout další spokojenou expedicí, která spatřila nádherného jaguára, a netušil, že nám stačí ke štěstí kdejaký ptáček a malá volavka. Nemohl pořád pochopit, že se neustále zdržujeme malým ostnákem, který se vesele prohání po vodní vegetaci se svým potomkem a nesnažíme se ukrajovat další a další kilometry na řece a doufat v malý zázrak, že se nám přeci jen povede jaguára objevit. Říkám si, lepší ostnák v kapse, než jaguár kdesi v husté vegetaci. Tolik rozmanitých forem života u řeky jsem ještě nikde neviděl a tak mi přišlo celkem přirozené, že se nesnažím přehlížet všechnu tu krásu kolem, jen abych spolykal další kilometry v touze objevit jaguára. Bylo to divné, přežil jsem cestovní útrapy, komáří orgie a dokonce jsem měl ruce spálené tak, že jsem měl poprvé v životě puchýře a přesto mi bylo už tak nějak jedno, že se mi nesplní jeden z mnoha snů, které mám. To by ale nebyl Ailton a trocha toho pověstného štěstí, navíc pravidlo posledního dne přeci platí i tady, v zeleném srdci Pantanalu. Poslední den na vodě a já znovu velmi brzy ráno usedám do malého hliníkového člunu, ve snaze objevit jaguára. Rutinní cesta z otevřené části mohutné řeky Rio Claro, směrem keslepým a věčně zeleným kanálům, která trvá přibližně asi hodinu a půl. Někdo by řekl rutina, ale pro mě další nezapomenutelný den strávený v zeleném srdci Pantanalu. Slepá ramena tu zarůstají neustále bujnou vegetací a tak se jejich tvar a velikost mění tak často, že někdy není možné projet lodí tam, kde to bylo včera ještě možné. O to více mě to lákalo a o to více vodních ptáků jsem se naučil poznávat a mohl je tak lehce fotografovat. Tenhle den měl být ale jiný, to jsem zjistil velmi záhy, když se nám podařilo dosáhnout malé delty, kde kotví několikaposchoďová loď, která slouží jako plovoucí hotel a výzkumná stanice na pozorování jaguárů, Jaguar research centre. Každý den jsem měl možnost spatřit tuhle velkou loď, protože u ní začínal spletitý systém kanálů a slepých ramen, kam se všichni vydávali za možností spatřit a nafotografovat jaguára. Tohle chladné ráno bylo jiné, obyvatel plovoucího hotelu cosi signalizoval už z dálky a horečně na sebe s Ailtonem pokřikovali, i přes řev našeho malého závěsného motoru. Vehementně ukazoval do jedné části slepého ramena řeky, Rio Claro, a snažil se překřičet náš motor, jaguár, jaguár. Každý den jsme jezdili kolem něj a pokaždé výmluvným gestem ukazoval palcem dolů, jako že měli všichni ten den smůlu. Většinou se podle informací objevoval některý z jaguárů každých sedm dní, no jo, jenže nám už zbýval pouze poslední den. Byl jsem tak vzrušený a plný emocí, že to lze jen těžko popsat, těch myšlenek, co se najednou rojilo v mé hlavě. Pomalu projíždíme celým systémem kanálů a slepých ramen, až na samý konec, tam, kde už nešlo pokračovat. Slepé rameno se pomalu zužovalo a bylo zakončené mohutným stromem, pod kterým majestátně ležel on, jaguár americký, můj chlapecký sen.

Čtyř hodinové fotografické orgie

Bezmyšlenkovitě popadám fotoaparát amačkám spoušť jako smyslů zbavený. Co když je to jen na chvilku, co když se jaguár otočí a zmizí v hluboké a neprostupné vegetaci, tohle všechno se mi honilo hlavou. Velmi pomalu a tiše se snažíme zaparkovat naši loďku ve stínu velkého stromu, pořád je ještě pekelné horko, téměř na dostřel ležícího jaguára. Ailton mi velice pomalu vysvětluje, že jaguár se nebojí naší přítomnostia ani naší lodi a já tak budu mít dostatečný čas na jeho pozorování. Pro jaguára totiž člověk nepředstavuje žádné riziko a tak se většinou jaguár vzdálí jen nepatrně a vás úplně ignoruje. Po několikaminutové euforii, pokládám fotoaparát zpátky do lodě a vychutnávám si ten majestátní pohled na jaguára, kterého mám vzdáleného pouhých osm metrů od naší loďky. Je to neuvěřitelné, jak blízko jsme se dostali, ihned si vybavuji na kost vyhublého a tupě zírajícího jaguára, kterého jsem viděl v ZOO v Sao Paulo, při našem nedobrovolném zdržení, vinou Iberie, v tomhle jinak smutném a špinavém městě. Tenhle pohled byl naprosto jiný, majestátní, silný a sebevědomý, prostě pohled krále Pantanalu. Samotné fotografování už nebylo tak zajímavé, loď musela být neustále na jednom místě, naštěstí pro nás pod úrovní jaguára a nemohla se pohnout z místa, aby se náhodou jaguár nepřemístil o několik metrů dál, kam se loď už nemohla dostat. Po hodině strávené s jaguárem jsem začal přemýšlet, jak ho vůbec vyfotografovat, když se pořád jen líně povaloval ve stínu mohutného stromu a nás očividně naprosto ignoroval.

Neúspěšný pokus o lov kapybary

Situace se dramaticky změnila ve chvíli, kdy se ke břehu přiblížila kapybara, hlavní potrava jaguárů. Jaguár začal větřit a pomalu se schylovalo k nevídanému dramatu. Ani nemohu popsat, co všechno se mi v tu chvíli honilo hlavou a musím se přiznat, že většinou se jednalo o dosti sobecké myšlenky o nejlepší wildlife fotografii a další podobné nesmysly. Když se moje mysl konečně uklidnila, mohl jsem si naplno uvědomit, čeho jsem svědkem. Jaguár se přikrčil za strom a čekal na vhodnou chvíli, kdy by jediným mohutným skokem zabil nic netušící kapybaru. S naprostým údivem jsem sledoval, co se bude dít. Kapybara bohužel pro nás začala něco tušit, přikrčila se pod hliněný břeh, sotva pár metrů od číhajícího jaguára a začala vydávat neuvěřitelně hlasité varovné signály. Něco jako malé křičící dítě. Jedinou možností obrany kapybary je, že se pokusí s hlasitým křikem odplavat doprostřed řeky, kde je relativně v bezpečí. Jaguár se bohužel pro nás velmi nechtěně pohnul a kapybara se dala s příšerným křikem na rychlý úprk doprostřed slepého ramena řeky. Stejně tak rychle, jak začal lov, stejně tak rychle i skončil. Nakonec mi ani nevadí, že nebyl úspěšný, protože jen ten pocit tohle zažít, předčil skoro všechny moje fotografie. Celé čtyřhodinové fotografování se nakonec tedy odehrálo pod tímhle jediným stromem, kde se jaguár téměř celou dobu jen líně povaloval. Výsledné fotografie jsou proto velmi podobné a rozhodně nesplňují mojí představu o dokonalé fotografii jaguára, ale na druhou stranu ta možnost strávit neuvěřitelné čtyři hodiny v přímé společnosti této nádherné šelmy, bohatě vynahradila všechny ty útrapy a „docela obyčejné fotografie“.

Slunce pomalu zapadá a já se musím rozloučit s jaguárem, naše loď nemá bohužel světla a je velmi nebezpečné po tmě, která tu přijde velmi brzy, cestovat zpátky na základnu, která je vzdálená asi tři hodiny jízdy lodí od nás. Nezapomenutelný den, který ve mně zanechal spousty krásných pocitů a zážitků práv končí a tím i celý náš pobyt tady, v severní části Pantanalu. Zítra se už začneme složitě přesouvat na jih, kde na nás čekají další obyvatelé tropického Pantanalu.

Tropická mokřina Pantanal je největší svého druhu na světě. Jeho hlavní část leží v Brazílii, ale částečně se zasahuje i do Bolívie a Paraguaje. S rozlohou 190.000 km2 je největší bažinou světa. Díky skutečnosti, že leží poměrně vysoko na rovné plošině, střídá se tu dva vegetační cykly. Během období dešťů je téměř celé území pod vodou, zatímco během sucha se znovu objeví pastviny pro suchozemskou zvěř. Druhová rozmanitost je tu během roku naprosto jedinečná a právem je celý ekosystém zapsán do seznamu UNESCO.