Senegal můžeme rozdělit mnoha způsoby. Etnicky, jazykově, kulturně, nábožensky, ekonomicky i geograficky. Také ho ale můžeme rozdělit pomocí červené linky, kde se pohybují cizinci.
„Ahoj krásky! Hej gazely, jak se jmenujete?“
„No tak, jak se jmenujete? To mi ani neodpovíš?“
„Nechci ti říkat, jak se jmenuju.“
„Stejně jsi ku…“
Prohlédněte si další fotografie k článku…
No jo, každej sme nějakej, že jo. To byl asi osmý chlap za patnáct minut. Ne, že by mi každý z nich nadával, to ne, myslím tím osmý, co nás oslovil. Najednou mi chybělo senegalské vnitrozemí. Klidné, uctivé, mající odstup a téměř starosvětskou laskavost. Pobřeží byl zcela jiný svět a turistický rezort v Cap Skirringu na konci sezóny přímo bažil po cizincích. A cizinkách.
Správný francouzský turista navštíví v klimatizovaném autě Saint Louis, Joal-Fadiouth, park Niokolo Koba, vodopády Dindefelo, profrčí Gambií, kde se sveze na lodi, a pak se zaparkuje v některém z rezortů na pobřeží. Třeba v Cap Skirringu nebo v gambijské Serekundě (dost parádní název města, že?). Někteří se ostatně v rezortu zaparkují rovnou a užívají si bílých, mírně znečištěných pláží, a velmi, velmi nudného Atlantického oceánu. Nicméně rezorty nabízejí mnoho jiných benefitů, které se v poslední době dostávají do hledáčků Evropanů.
Nejdříve to byly postarší Francouzsky a Britky, kdo si všiml, že mladí Senegalci překypují maskulinní krásou. Ostatně, z pohledu jakékoliv ženy senegalské ulice oplývají nebývalým množstvím krásných mužů (a žen). Čím blíže pak jste turistickým trasám, tím jsou mužská těla vypracovanější a tílka upnutější. A to právě kvůli těm Francouzkám a Britkám, které si své zajíčky s oblibou vydržují a občas i přivážejí do Evropy.
Postarší dámy samozřejmě inspirovaly své muže i dcery, a ti dnes ve velkém přijíždějí do rezortů, aby si zde užili svého. Možností je samozřejmě dost. Nicméně, jak si povzdechl náš francouzský šedesátiletý přítel, jen málokdy jsou tyto možnosti zdarma. To snad jen v případě mladých, krásných dívek, které na ulicích svalnatí Senegalci obskakují, a doufají, že získají jejich srdce. Kromě jiného.
Na muslimskou zemi je Senegal co do morálky poměrně uvolněný. Když jsme se vyptávaly i v zapomenutých muslimských vesničkách, co se například stane, když dívka otěhotní, tak nás žádná z odpovědí nepohoršila a nerozčílila. Když otěhotní, tak má pak prostě dítě a vdá se, jestli bude chtít. Co se sňatku týče, ženy se v Senegalu vdávají až v osmnácti, ale to je pro některé tradičnější komunity už poměrně pokročilý věk. Děvčata proto provdají třeba ve třinácti, čtrnácti. Většina komunit je nechává si vybrat, nebo alespoň svého nastávajícího odsouhlasit, jinde je pak prostě provdají.
| Chcete se dozvědět, jak je to v Senegalu vlastně s vírou? Jaká noboženství zde mají své místo? Přečtěte si další text Lenky Hrabalové Afričtí světci i králové, jejich amulety, fetiše i prastará víra, která po staletí utvářela dění v Senegalu. |
V kontextu regionu asi nic šokujícího. Co nás překvapilo mnohem víc byl fakt, že mnoho senegalských žen je obřezaných. Tento nechutný, předpotopní zvyk nemá nic společného s islámem a pochází z dob dávno minulých, ve kterých měl taky zůstat. Nicméně v praxi stále existuje a v některých regionech je takto poznamenaných prý až 60% žen. Neuvěřitelné. A opravdu, ještě jednou to opakuji, s islámem to nemá co dělat. Co se mužů týče, tam pak obřízka k islámu (a judaismu) neodmyslitelně patří. To jen pro pořádek.
Co dál, k senegalskému islámu a jeho sexuální stránce. V islámu mají například ženy-muslimky zakázáno vzít si za manžela křesťana. Nicméně takto smíšených párů jsme během svých navštěv potkala několik. Rodina to prý akceptovala, nebo to časem akceptuje. Samozřejmě, zde se spíš jednalo o mladé lidi z měst, kteří si únik od rodiny mohli dovolit. Vesnice jsou většinou nábožensky rozdělené – buď je jedna vesnice muslimská a druhá křesťanská, nebo tyto skupiny dělí třeba cesta nebo řeka. Znají se spolu, popíjejí spolu, baví se, ale do smíšených manželství zpravidla nevstupují.
Když budeme pokračovat v neislámské praxi a v původním tématu, k islámu, zcela logicky nepatří ani prostituce a gigolovství. Na druhou stranu, pro mnoho lidí v regionech je to jediný únik z finančních problémů. A taky, co si budeme nalhávat, neutuchající naděje, že je milenec/milenka odveze s sebou za hranice. Tato naděje je tady věčná. Přeci jenom, Senegal i Gambie zásobují Evropu migranty poměrně bohatě – ne kvůli válce, ale kvůli nemožnosti najít si ve vlastních zemích práci a finančně se zabezpečit. Ostatně, velmi podobné důvody vrhají ony mladé svalovce a krásky do náručí západoevropských babiček a dědečků.
Nenechte se ale touto svéráznou stránkou senegambijské turistiky odradit, protože kromě opravdu turistických míst, ideálně těch, která jsou nalepená na oceánu, se s ní nikdy nesetkáte. Senegalci a Gambijci napříč etniky a náboženstvími jsou nebývale pohostinní, přátelští, veselí a rozhodně cestovatele s batůžkem sexuálně neobtěžují. To je výsada rezortů a tam si za to, jako Evropané, tak trochu můžeme sami.
| Autorka Lenka Hrabalová je věčnou cestovatelkou a dobrodruhem, který s oblibou končí někde v pustinách bez lidí a telefonního signálu. Vystudovala Arabistiku a Íránistiku na FF UK a těmto zemím zůstává duší i tělem věrná, ačkoliv občas zabrousí do nějaké jiné části světa. Své cesty si zásadně neplánuje a bere to, co se zrovna naskytne, což se jí kupodivu zatím vyplácí. |
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
