Sedm let na stopu s Romanem Vehovským

„Tak se tady mějte, já jsem za pár let zpátky…“ Takhle jsem se před několika lety loučil se svými rodiči. Tehdy jsem neměl ponětí, že má pozemní cesta přes Asii do Austrálie se protáhne na sedm let.

Nevyrážel jsem do světa poprvé. Už jsem měl za sebou pár cest autostopem po Evropě a Maroku. Poté roční výpravu na Nový Zéland a do Austrálie s kratší zastávkou v jihovýchodní Asii při cestě zpět. Někde tam se začala rodit myšlenka na novou pouť…

Cesta bez cíle

Tato cesta však byla naprosto jiná. Neměla cíl ani stanovený návrat. Nic, co by mě svazovalo a omezovalo. Nevěděl jsem, co bude za měsíc, za rok, ani kde složím večer hlavu.  Abych si cestu trochu okořenil, rozhodl jsem se, že ji absolvuji jednak autostopem a pak taky bez používání ubytovacích zařízení.

Do batohu jsem si zabalil pár základních věcí, přidal karimatku, moskytiéru, ze školního atlasu jsem si okopíroval pár stránek a vyrazil jsem…

V dětství jsem si myslel, že cestovat okolo světa je výsadou těch nejbohatších, kteří si našli příjemný a zajímavý způsob, jak své milióny utratit. S přibývajícím věkem jsem měl za to, že pokud se člověk chce někam podívat, zajde si do cestovky a ta ho tam dopraví. Nebo se člověk stane členem nějaké expedice, ta sežene sponzory, a ti cestu zaplatí. Ale postupem času jsem se dostával k příběhům lidí, kteří svými cestami ukázali, že k tomu, aby člověk mohl procestovat kus světa, nepotřebuje mít pozlacené platební karty a ani nepotřebuje požehnání sponzorů. Je potřeba si udělat čas a hlavně najít dostatek kuráže k tomu, aby člověk zvládl ten nejtěžší krok – ROZHODNOUT SE. Pak už to vše jde nějak samo.

Hodně mě motivovaly a inspirovaly cestovatelské příběhy legendárního autostopaře Jirky Svobody, který strávil podstatný kus svého života cestováním po pěti světadílech.

Autostop

Je to jeden z nejzajímavějších způsobů cestování. Není to jen prostředek, který nás dostane z bodu A do bodu B, je to hlavně obrovské síto charakterů, prostředek, který spojí lidi, které spojit má, lidi na té samé vlně. Člověk je tak téměř v neustálém kontaktu s pohodovými lidmi.

Většinou na stopu berou lidé, kteří také stopují nebo v minulosti stopovali. Berou také ti, kterým je tento způsob sympatický. Tady však důležité, aby bylo evidentní, že člověk je opravdu na cestě, a že autostop nepoužívá jako levnou alternativu k hromadné dopravě.

Pokud má člověk na zádech bágl, na báglu karimatku, na tváři úsměv, palec nahoře (duši v pokoře), dříve či později ho někdo sveze. A to čekání tam je proto, aby člověk mohl jet s tím, kdo ho svézt chce a s kým také rád pojede.

Na cestě hraje autostop svou zajímavou roli – míchá a rozdává karty osudu. A pokud se na tuto hru přistoupí a snaží se hrát podle pravidel, přihraje nám občas i esa a trumfy. Pak se může stát, že se naskytne příležitost plavit se dva dny na otevřeném moři s indickými rybáři, stopnout auto jedoucí 1600 kilometrů australskou pustinou, projet poušť Gobi, cestovat na koňském hřbetě mongolskou stepí, nebo vyrazit s veterinářem ošetřovat do divoké přírody nemocného slona. V době, kdy jsem si do deníku značil šestý rok své cesty, stopl jsem jachtu a po deset dní jsem se plavil po tropických ostrovech mezi Malajsií a thajským Phuketem.

Cestovat můžeme ve dvojici, ve skupině či sólo. Na kole, na lodi, pěšky, autem či autostopem. Na vlastní pěst či se zájezdem. Neexistuje jedna a správná cesta. Existuje mnoho různých způsobů, jakými se dá poznávat svět. A způsob, kterým se na cestu vydáme, ovlivní to, koho na svých cestách potkáme a jaké zážitky prožijeme. A setkání se zajímavými, milými a inspirujícími lidmi bývá více obohacující, než nablýskaná turistická lákadla.

Uvedu zde na závěr krátký příběh

Když jsem jeden večer na Jižním ostrově Nového Zélandu procházel malou osadou, hledaje nějaké klidné místo na přespání, oslovil mě mladý muž. Neptal se, odkud jsem, co tam dělám a kam jdu.

Jen mě pozval na večeři. Než jeho manželka připravila jídlo na stůl, tak mi ukázal místo, kde mohu přespat. Řekl to s takovou přirozeností, jako když recepční předává hostům klíčky od pokoje. Nereagoval jsem.

Po večeři už mi zvědavost nedala a zeptal jsem se, proč to dělá.

„Hned jak jsem tě viděl s tvým batohem, tak mi bylo jasné, že jsi autostopař. Já jsem na Zélandu strávil na stopu pár let. Za tu dobu se mi dostalo nespočetné pohostinnosti. Vím tedy dobře, jaké to je spát v posteli, když jsi předtím spával dlouho jen venku. Vím jaké to je, mít teplou sprchu, když ses dlouho mýval jen v řekách. Vím jak chutná teplá večeře, když jsi ji dlouho neměl. Teď jsem upřímně rád, že mohu vrátit alespoň malou část. Stejně jako i ty budeš jednou rád, když se ti naskytne možnost postarat se o někoho jiného.“

Ráno mi přidal radu na cestu: „Neutrácej zbytečně peníze za různé atrakce. Věci, které mají opravdovou cenu, se neprodávají, ty jsou zdarma.“

A toto setkání mě natolik oslovilo, že jsem tento krátký příběh použil jako dlouhé motto do mých dvou knih, které jsem z mé sedmileté cesty vydal.

Roman Vehovský zpracoval své sedmileté cestování do dvou knih, které vydal pod názvem Cestou osudu a náhody. Knihy Romana Vehovského nejsou obvyklý cestopis. Od ostatních se liší jak destinací, tak časovým obdobím. Před několika lety vyrazil autor s báglem na zádech pozemní cestou přes Indii do Austrálie, a jak sám říká, neměl tehdy ani ponětí, že se cesta protáhne na sedm let. Vyrazil stopem, se spacákem a okopírovanými listy školního atlasu. Spíše než o cestopis se jedná o popis pouti, mozaiku nevšedních příběhů, setkání a zážitků. Více se o knihách a jeho cestách dozvíte na www.cestouosuduanahody.wz.cz.