ŠEBESTIÁN BOK: Stopování je moje cesta k lidem

Začal jsi stopovat už ve 14 letech. Jak tě to v tak mladém věku vůbec napadlo?

Možná už dokonce ve třinácti! Dostal mě k tomu můj starší brácha, který měl tehdy šestnáct let. Vždy jsme se potřebovali dostat třeba z vesnice od nás na fotbalový trénink. Začali jsme stopovat společně a potom jsem úplně stejným způsobem začal sám. Takhle to celé vzniklo. Samozřejmě jsem měl lásku k cestování od mala, takže ty začátky to jen podtrhlo. 

Teď typická otázka, co asi napadne každého rodiče – co na to tví rodiče, když jsi začal v tak mladém věku stopovat?

Samozřejmě to bylo na začátku tabu. Například v šestnácti jsem jel do Maďarska a stopoval cestu tam, pak po Maďarsku a zpátky jsem jel vlakem a stopoval přes ČR. Když jsem tohle řekl doma, tak mi rodiče říkali, že jsem neměl stopovat. Nikdy to nebylo zakázané, ale bylo to spíš tabu. 

O 4 roky později jsi to dopracoval až na vítěze Mistrovství České republiky v autostopu. Jak se hodnotí tahle soutěž a byla pro tebe výhra hlavním důvodem, proč se soutěže zúčastnit?

Já jsem se do soutěže přihlásil dost náhodně, protože jsem dobrovolničil na jedné farmě a tam jsem potkal Slávka Krále. Vyprávěl jsem mu o svým životě a už tehdy jsem měl dost nastopováno. Slávek mi řekl, že bych byl dobrý kandidát a mohl bych to vyhrát. A já jsem to fakt s mojí parťačkou vyhrál. V soutěži musí být člověk rychlý, plnit různé výzvy a průjezdní checkpointy, které jsme měli v Německu, Lucembursku, Belgii a Česku. Jsou to zábavné úkoly na výstupy z komfortní zóny, třeba smažení sýra u někoho doma. Současně se vybírají peníze pro lidi s postižením. Peníze jdou na dobrou věc pomocí dárcovských SMS. To znamená, že když je tvůj tým nejrychlejší a splní všechny úkoly, ale jiný tým vybere více peněz, tak vyhrají oni. 

Na cestách se snažíš hodně šetřit, jaké jsou tvé běžné, průměrné výdaje?

Mé výdaje na cestě jsou o hodně menší než průměrné výdaje jiných cestovatelů. Nepočítám to za měsíc, ale většinou jsem na cestě zhruba dva měsíce a utratím kolem 300 dolarů. Je to hlavně za jídlo a sem tam hostely. Občas je to méně, někdy více. Jsou měsíce, kdy to dokážu srazit na 200 dolarů, někdy 150 dolarů. Průměr si myslím, že je těch 300 dolarů na dva měsíce. 

Kolik zemí jsi stopem procestoval a kolik kilometrů to zhruba dělá dohromady?

37 zemí a mám pravidlo, že chci stopovat v každé zemi. Je to pro mě grál, protože stopování je moje cesta k lidem v každé zemi, ať jsem kdekoliv. Nastopoval jsem přes 100,000 kilometrů, hodně jsem stopoval po Balkáně, celkově po Evropě, přes Turecku jsem jel snad 7x stopem. Číslo rychle skáče, protože jezdím stopem pořád.

Jaký je tvůj hlavní cíl, když se někam vydáš stopem?

Poznat novou kulturu! Miluji geografii, takže také poznat novou krajinu a hrozně miluji hory. Není to tak, že bych jen jezdil stopem po zemích, to vůbec. Snažím se cesty spojit s horskou turistikou, alpským lezením, návštěvou zajímavých míst, takže je to asi půl napůl – stop a chození. Pokud jedu do země se špatným jménem jako Írán, nebo Irák, tak je teď mým novým koníčkem vyvracet předsudky lidí. 

Do jaké nejvíce nepříjemné situace jsi se kdy dostal?

Hodně lidí mi říká, že stopování je pro kluky a holky s tím mají problém. Díky tomu, kolik jsem toho nastopoval, tak můžu říct, že jsem se dostal do nějaké konfrontace mnohem vícekrát než mé kamarády sólo cestovatelky – stopařky. Stopnul jsem si zfetované lidi, opilé lidi, kteří řídili šíleně. Asi sedmkrát se mi stalo, že jsem byl řekněme sexuálně obtěžován, kdy mi lidi šahali na stehno a ptali se na soukromé, lechtivé otázky. Také mám pár nemilých zkušeností z hor, jako jsou útoky pasteveckých psů, padání do trhlin nebo ztracení. 

Dokážeš říct, že stopování je bezpečný styl cestování?

Pro mě je to rozhodně bezpečný styl cestování. Nestopuji jen o prázdninách, ale je to pro mě celoroční aktivita. Jasně, člověk sedá k někomu neznámému do auta, to není asi statisticky bezpečnější, než jízda vlakem, ale pro mě to bezpečnější je. Jak lidi říkají, že je to jen pro kluky, tak to považuji za mýtus. Jak jsem už zmínil, já mám daleko víc těch negativních zkušeností, než moje holčičí kamarádky, které stopují často a i v podobných destinacích. 

Co ti během stopování nesmí chybět? 

Nesmí ti chybit úsměv. Samozřejmě i ten úsměv občas vyprchá, když čekáš někde v dešti na benzínce čtyři hodiny a lidi jsou zamračení, ale nikdy nesmíš přestat myslet pozitivně. Dříve jsem vozil českou vlajku, teď už ji používám minimálně. Cedule také nepoužívám, protože je lidi berou jako výmluvu. Chceš stopem z Prahy do Brna, máš ceduli Brno a lidi si řeknou „jejda, jedeme jen do Jihlavy, to vám nepomůže”. Oni hledají jen výmluvy. Člověk musí vypadat normálně, mít úsměv na tváři a pozitivní myšlení.

Jak dlouho jsi nejdéle čekal na svezení a v jaké zemi to bylo?

Tak tady mám tři kandidáty. V severní Itálii jsme s bývalou přítelkyní čekali večer čtyři hodiny, přespali jsme a ráno jsme čekali pět dalších hodin. Nebylo to špatné místo, byla to benzínka. Druhé místo je Španělsko, tam jsem čekal čtyři hodiny, když jsem jel z Maroka. U Valencie jsem čekal tři a půl hodiny a u Barcelony ještě další tři hodiny. Třetí kandidát je Německo, tam to bylo několikrát špatný, kdy jsem čekal tři až čtyři hodiny. Mám ovšem kamarády, kteří na stopu čekali sedmnáct, klidně devatenáct hodin, takže jsem na tom dobře.

Nejširší nabídku průvodců a map Itálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kde je naprosto nevhodné stopovat? 

No, je to nelegální ve Španělsku a Itálii, ale já jsem tam potkal policii, a ti to tolerovali. Zeptali se nás odkud jsme, ale v pohodě. Nevhodné je rozhodně stopovat na dálnicích v Evropě. V Řecku, Turecku a Bulharsku to je běžné, můžeš klidně stopovat na dálnici, ale jinde je to pod pokutou, všichni si na tebe ukazují a zavolají policii. 

Jak vybral nejlepší místo na stopování?

Když stopujeme na dálnici, a není jiná možnost než být na nájezdu, nebo benzínce, tak je ideální místo přímo na dálnici v tom krajním pruhu, pokud je tam místo pro zastavení. Ve východních zemích a na Balkáně je to pohoda. Když jsem na benzínce a je tam hodně aut, tak si stoupnu na výjezd z benzínky, aby mi žádné auto neuniklo a všichni mě viděli. Spousta lidí se ptá na svezení na benzínce lidí napřímo, protože si o nich můžou ihned udělat obrázek. Já raději stojím u silnice a nechávám to čistě na těch lidech, jestli mě vezmou, nebo ne. Dobré je stát také u nájezdů na dálnici. Když jsem u menších silnic, tak stopuji za kruháčem a velkou křižovatkou, kde je alespoň kousek místa na zastavení a úplně nejlepší jsou vesničky, kde je autobusová zastávka nebo parkoviště, lidi můžou v klidu zastavit a bezpečně mě nabrat. 

Jaký netradiční dopravní prostředek jsi si stopnul?

Já jsem už sednul snad do všech typů aut – Mustang, Porsche, Tesla několikrát a dokonce jsem ji řídil. Potom všechny typy starých aut. Jednou jsem si stopnul i vojáky, což je nelegální. Mě se to povedlo v Česku, kde jsem se svezl ve vojenském transporteru vzadu na sedačkách. Stopnul jsem si loď, koňský povoz, čtyřkolku, tuk tuk ale vítězí za mě golfový vozík, kdy jsem se svezl z Pece pod Sněžkou směrem na Janské Lázně. 

Cestuješ nalehko, aby tě řidič u silnice neviděl stát se třemi krosnami?

Cestuji nalehko, ale nejsem ultralight. Moje krosna většinou váží dvanáct až čtrnáct kilo a stále se váhu snažím snižovat. Když má člověk krosnu a malý příruční batoh, tak je to za mě naprosto v pohodě, ale když má čtyřicet tašek, tak to není úplně dobré. Takhle se nedá stopovat třeba dva měsíce v kuse, to by byl člověk hodně unavený. 

Doporučíš stopařům začátečníkům nějaký fígl na stopování? 

Vybrat si dobré místo a taky bych doporučil začít v ČR, protože nemáte jazykovou bariéru. Tady máme skvělé silnice, za mě jsou nejlepší ty, které jsou na Mapy.cz znázorněné oranžovou barvou. Tam jsou zastávky a to je vždy nejlepší místo, kde se naučit stopovat. Zvyknete si, procvičíte se, začnete se ptát lidí a osmělíte se. Asi nejtěžší je pro lidi co nikdy nestopovali ten kontakt s cizím člověkem. Nesmíte se bát, můžete se bavit o všem, jen bych nezabíhal do nějakých kontroverzí. Vždy je třeba se smát a vypadat dobře. Já jsem kolikrát byl stopovat špinavý, otrhaný, ale důležité je, aby lidi poznali, že jste cestovatel a ne pobuda.

Kolik ovládáš cizích jazyků? Bavíš se s řidiči během cesty? Co děláš když si nerozumíte? 

Mluvím anglicky, ve škole jsem se naučil německy, no a od té doby co jezdím na Blízký Východ, tak mě začaly bavit i tyhle jazyky. Mám hudební sluch, takže ten jazyk je pro mě vždy spojen se zvukem a baví mě to. Dnes zvládnu klasickou konverzaci v Turecku, protože jsem přes Turecko jel několikrát, teď i v Íránu trošičku farsí. Když jezdím do Gruzie, Arménie, Tádžikistánu, Uzbekistánu a zemí bývalého sovětského svazu, tak se poměrně dobře domluvím rusky. Není to perfektní ruština, ale něco říct dokážu. Pro mě je to hezký pilíř, jak se na stopu chovat. Naučit se od místních jak se říká dobrý den, děkuji, jak se máte, na shledanou. Tohle řeknu klidně v arménštině, gruzínštině, albánštině, marocké arabštině nebo normální arabštině. Střípků jazyků umím dost, ale ty kdy si dokážu i trošku pokecat, to jsou čtyři – němčina, angličtina, ruština a turečtina. V budoucnu bych se chtěl naučit více farsí a arabštiny. 

Plánuješ ty v budoucnu brát stopaře? 

Určitě! Já už beru stopaře. Kdykoliv mám možnost řídit a půjčím si naše rodinné auto, tak beru stopaře. Už jsem vzal třikrát. Byli to tedy zatím vždy místní, ale hodně si přeji pohostit stopaře z jiné země, kde jsem třeba byl. Takže stopaře brát vždy budu, vezmu každého kdo se bude poflakovat u silnice.