Belalcázar patří mezi významné španělské dobyvatele. Jako všichni ostatní proslul svou krutostí a touhou po bájném zlatě Inků.
BELALCÁZAR Sebastián de (též Benalcázar, vl. jm. Montoya) (* asi 1495, Belalcázar poblíž Córdoby, Španělsko, † 1551, Cartagena, Kolumbie) – španělský conquistador
Pozdější dobyvatel Ekvádoru a jihu Kolumbie připlul na americký kontinent v roce 1515 s rytíři Pedra Ariase d’Ávily, kteří nejtvrdšími prostředky dobývali pro španělskou korunu území při Dariénském zálivu (Panamu). V roce 1532 se vydal s F. Pizarrem do Peru a patřil do úzkého kruhu velitelů v rozhodujícím boji s vládcem Inků Atahualpou u Cajamarky v listopadu 1532.
Roku 1533 se Belalcázar vypravil s nevelkou skupinkou ozbrojenců přes hřebeny rovníkových And a po silnicích vybudovaných Inky se dostal bez odporu do Quita. Předběhl P. de Alvarada, dobyvatele Střední Ameriky, při jeho pokusu získat podíl na pokladech Inků a přispěl k jeho vytěsnění z Peru.
Místodržitel v Kolumbii
Ve snaze objevit El Dorado, bájnou říši zlata, vyslal španělské bojovníky na sever od rovníku. S příznačnou krutostí se jeho vojáci prodírali k hornímu toku řeky Cauca a podél jejího toku se dostali do oblasti, kde G. Jiménez de Quesada založil město Santa Fé de Bogotá (1538).
Zakrátko po něm (1539) dorazil do těchto končin z východu N. Federmann, exponent bankéřského domu Welserů, kteří v oblasti dnešní Venezuely organizovali těžbu drahých kovů. Prvenství náleželo Quesadovi, který dokázal své konkurenty přesvědčit o potřebě společného postupu proti Indiánům žijícím v dotyčné oblasti. Uzavřel s Belalcázarem dohodu, podle které Belalcázar získával oblasti na jihu dnešní Kolumbie spolu s titulem místodržitele Popayánu.
Belalcázar významně zasáhl do sporů o vládu nad Peru, když posílil nově jmenovaného guvernéra Nuñeze da Velu proti Diegovi Almagrovi mladšímu (1542) a po boku de Gaska, dalšího z místokrálů, se postavil i proti G. Pizarrovi (1546–48).
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
