Na Nový Zéland se jezdí za krásami přírody a stopovat! Tuto úvodní větu si troufám tvrdit po téměř dvouměsíčním stopařském putování. Severní i Jižní ostrov kolem dokola, občas i napříč.
Skvělé setkání s Novozélanďany, kteří jsou pohodoví a přátelští. Jen člověk na začátku trochu nerozumí anglicky, ale i na ten akcent si dá po chvíli zvyknout. Navíc jsou i pohostinní a dělá jim radost pomáhat druhým (opravdu!).
Veřejná doprava není zrovna nejlepší způsob, jak procestovat tuto nádhernou zemi. Mezi některými městy jezdí autobusy jen jednou za několik dní. Potom lze potkat turistické autobusy, které jedou po předem dané trase, vlastně zastavují na těch nejznámějších turistických místech. Od jedné z účastnic jsem vyslechla, že mnohem víc lidí zajímá alkohol a večerní party než denní program – to bych věděla o lepších a levnějších destinacích pro večírkové dovolené.
Mnoho turistů si pronajímá auto, což rozhodně není špatné řešení, jsou pány svého času, zastaví a zajedou přesně tam, kam chtějí. Rizikem může být, že se člověk snadno transformuje na tzv. car turistu, kteří se snaží autem objet co nejvíce míst, zastavuje vedle silnice, nastavuje foťák tak, aby auta nebyla vidět a svým hrdým výrazem dává najevo, že dovolenou tráví v horách (…na druhou stranu se není čemu divit, když mnoho krás a zajímavostí vidí člověk z auta aniž by udělal jediný pohyb…). Pokud však člověk stopuje, často se dostane na místa, kam vlastně ani nechtěl nebo nevěděl, že existují a pak vidí ještě více krásy.
A holky stopařky se mají přímo báječně. Nejdříve jsem zkusila stop ve dvojici – bylo to dobré, ale potom to bylo ještě lepší. Kromě super zážitků a dojmů z přírody (které každý už před příjezdem očekává…) jsem si navíc odvezla i mnoho stopařských vzpomínek. Často se mi dostávalo pozvání na jídlo, pití, k přespání. Dostala jsem i peníze nebo peříčko pro štěstí z ptáčka kiwi. Pomáhala jsem sázet stromy, strávila den s holandskou rodinou, německým párem, který si na stará kolena plnil sen cesty kolem světa, víkend se dvěma veselými novozélandskými důchodkyněmi. Také mi zastavil bývalý reprezentant v biatlonu, který mi vyprávěl o tom, jak jezdil závodit do Nového Města na Moravě.
Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
První den, kdy jsem stopovala sama, mě k večeru svezl pán se synem jedoucí navštívit jejich 83letou maminku, resp. babičku. Při oznámení, ať mě prostě vyloží někde u silnice, že už si místo na přespání najdu, se zhrozil a zvedl telefon: „Ahoj mami, mám v autě milou stopařku, může u tebe dnes také přespat?“
A tak jsem si hned první den užívala krásného pokojíčku, teplé večeře a výtečného apple pie jako od babičky! Paní byla chodící černá kronika, proto jsem se večer dověděla o všech vraždách, co se na Novém Zélandu staly během posledních 15 let. Sice je dobré vědět o případných rizicích, ale to že mě někdo může zastřelit v kempu, protože si mě splete s jelenem, bych stejně asi neovlivnila.
Druhý den se situace téměř opakovala, tvrzení mladého muže, že mě moc ráda pozná jeho manželka, se mi zdálo podezřelé (…také by mi nebylo příjemné, kdyby můj manžel přijel domů s mladou stopařkou a oznámením, že u nás přespí…). Ale realita byla taková, že jeho manželka mě po příjezdu začala objímat, že miluje lidi, kteří cestují a že mě moc ráda poznává.
Večer jsem usínala s plným žaludkem, vypraným oblečením a růžově nalakovanými nehty (jejich pětileté dcera „provozovala“ kosmetický salon a byla nadšená, že má další zákaznici). A já si začala na nabídky k přespání rychle zvykat!
„Chtěla bych vzít do Nelsonu.“
„Pokud ti nevadí, že tam nebudeš za hodinu, ale za 3 dny, tak tě tam můžu vzít na jachtě!“
Samozřejmě jsem nadšeně přijala (A ještě se mi to náramně hodilo, protože jsem si pár dní předtím narazila prst na noze tak, že jsem nemohla téměř chodit.). Následující dny jsem se učila číst v lodních mapách, vázat uzly a překonávat mořskou nemoc (to se nepodařilo…). Poprvé v životě jsem měla možnost vidět delfíny a těch pár minut, co doprovázeli „naši“ jachtu na širém moři, bych přála zažít každému. Volnost, radost a pocit štěstí…
Že autostop je na Novém Zélandu opravdu rozšířený, dokládá situace, kdy jsme na stometrovém úseku silnice postávali tři skupiny stopařů čekající na zastavení. Hned první auto mi zastavilo a ještě jsme naložili stopařku čekající opodál.
Často si se mnou řidiči také zajeli mnoho kilometrů (jednou také 100), aby mě dovezli přímo na mnou požadované místo. Jindy se mnou pán původně jedoucí do práce strávil celé dopoledne a vozil mě po nejodlehlejších místech Jižního ostrova, prolézal lvouní stezky a ukazoval krásné vodopády jenom proto, že sama bych se tam těžko dostávala a do práce zas tolik nepospíchal.
Dá se říct, že co stop to další příběh a pokud se všechny pospojují dohromady, stane se Nový Zéland nezapomenutelnou mozaikou nevšedních zážitků, kvůli kterým má smysl cestovat.
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
Výběr testerů Světa outdooru
