Se vztyčeným palcem a batohem na zádech po nehostinných Vnějších Hebridách

Ráj to na pohled

Prší a v telefonní budce se mačkají dva Slováci, Dán, kytara a tři batohy. Ještěže jsou ty britské budky tak prostorné. Čekáme na stop a já tiše zoufám, že tři lidi v lijáku přece nikdo do auta nemůže vzít. Henryk dává k dobru historky, jak již dva roky stopuje po Evropě a já jej v duchu proklínám, že se k nám před pár minutami přidružil a rozhodl se stopovat s námi. Tři mokré lidi fakt nikdo nevezme, přemítám. Po chvíli déšť polevuje a my vyrážíme na cestu. A hned nám zastavuje otec se synem a nakládá nás všechny. Naše cesta na hranice civilizace pokračuje. Směr: skotské ostrovy na okraji Evropy, Vnější Hebridy.

Trajekt v Tarbertu

Opouštíme ostrov Skye obřím trajektem na trase Uig-Tarbert a směřujeme na ostrov Harris. Trajekt je větší než celá vesnice Tarbert dohromady. Jako pěší máme výhodu, můžeme loď opustit před auty a pak si na ně počkat na cestě. Na křižovatce u prodejny pověstného místního twídu se však zdá, že všichni jedou na sever, směrem na Stornoway a osídlenější části ostrova.

Na první zamávání nám však zastavuje auto – úkaz, který nás pak doprovází celou cestou po Vnějších Hebridách. Mladý německý pár nás odveze až na místo, kde chceme nocovat – na jednu z nejkrásnějších pláží světa, pláž v Luskentyre. Za soumraku sahá příliv až k travnatým břehům s poskakujícími zajíci; pověstné drobné mušky „midges“ štípou; a tak s kocháním musíme počkat až do rána.

Luskentyre, Harris

Ranní odliv odhaluje dech beroucí kilometry pískové pláže připomínající Karibik, nicméně počasí i teplota vody zůstávají skotské. Balíme a opět vyrážíme na cestu. Tentokrát nám zastavuje místní řemeslník Rody MacLeod, specialista na stavbu cihlových domů. Nemáme přesný cíl, tak se necháváme zavést až na konec cesty – doslova.

Rodel, kaplnka

Pokračujeme po ovčích stezkách z jihovýchodního cípu ostrova až do Rodelu. Místní kaple pochází z 15. století a klan MacLeodů ji zasvětil svatému Klementovi, patronu námořníků a kameníků. Když dlaní přejíždím po staletími uhlazených kamenech, cítím obrovskou úctu k lidem, kteří ji postavili, právě tady, kde se střetává moře s žulovými skalami.

Chtěli bychom jít zpátky na sever, a to východní cestou, která se nazývá Zlatá – protože byla ohromně drahá, když ji v roce 1897 vybudovali. Některé části Kubrickova filmu 2001: Vesmírná odysea, byly natáčeny právě zde a měly zobrazovat nehostinné útesy Jupiteru. Cesta je údajně nádherná a vine se divokými útesy a neobydleným územím. Znepokojivé však je, že nás již hodnou dobu neminulo žádné auto. Proto volíme cestu po západním pobřeží, nicméně s auty je i tak potíž.

Hebridské ovce

Procházíme přes průsmyk a hebridské ovce před námi prchají, aby na nás pak bečely z bezpečí. Čím dál tím víc si uvědomujeme nepřiměřenou váhu našich batohů a oba přemýšlíme, co všechno máme navíc. Naštěstí nám zastavuje mladý pár a my si určujeme nový cíl dne, přespat v pověstném hostelu v Rhenigidalu. A jak brzy zjistíme, pořádně tím přeceňujeme svoje síly.

Přes hory do Rhenigidale

Z Tarbertu s místním pivem v ruce jdeme pěšky dál. Do Rhenigidalu vede turistická trasa přes hory, vinoucí se kolem moře s úchvatnými výhledy. Dech nám však bere také převýšení a náklad na zádech, nepohodu pak završí hejna otravných mušek, které nám nedovolí ani zastavit se a vydechnout si. Půvabná zátoka, jako stvořená ke kempování a pozorování delfínů, tak zůstává za námi a z nadšeného výletu se stává plahočení. Konečně vidíme vesnici Rhenigidale, nebo spíš pár domů a asfaltovou cestu. Nacházíme hostel a divíme se – placení je založené na důvěře, hostel zde tímto způsobem provozují dobrovolníci už 50 let.

Ráno vše zahaluje mlha a není vidět ani na pár metrů. My však máme v hlavě jinou vidinu, a to že pošlapeme na hlavní cestu několik mil přes hory, protože v této vesnici je jenom pár aut a museli bychom mít velké štěstí, aby někdo jel naším směrem právě dnes. Konec konců, je sobota a na Hebridách berou volné dny velice vážně. Po pár minutách však po cestě vrní auto a hned zastavuje. Místní starší manželé nám vysvětlují, že tady je to dobrým zvykem, přímo povinností. Tady přece nejsme na pevnině!

Stornoway

O dva stopy dále překračujeme pomyslnou hranici hornatého Harrisu a vstupujeme na rovinatější Lewis. Malebnému městečku Stornoway, kapitule Hebrid o 12 000 obyvatelích, dominuje několik pater vše převyšující výletní loď plná turistů. A my, varováni, že další den se možná daleko nedostaneme, protože bude neděle, radši vyrážíme na západ – v autě s pánem, který se vydal vrátit kilt po svatební oslavě.

Callanish stones

Jestli je Harris místem, zasvěceným přírodě a dobrodružství, Lewis je místem spirituálním, mystickým a tajemným. Je domovem hned několika kruhů masivních stojících kamenů – například ve vesnici Callanish, nebo galsky Calanais, jsme našli hned tři takové pozůstatky pradávné civilizace.

Slávky po stopařsku

Na ovčí pastvině u jednoho z odlehlejších megalitických kruhů stavíme stan a na krátké procházce k pláži sbíráme také slávky. Hebridské slávky vařené v mořské vodě Atlantiku na kempinkovém vařiči jsou jednoznačně pochoutka!

Dun Carloway

V neděli ráno je všude klid. Nebe se zatahuje a my větříme déšť a dlouhý pochod. A to máme ten den hned několik cílů – starodávný broch, mlýn z dob osídlení v době železné, zahradní oblouk z velrybích žeber a konečně, nejsevernější maják na ostrově. Naštěstí Skoti na Hebridách mají své zásady a první stop, postarší ošetřovatelka, nás sveze až k Dun Carloway, nejzachovalejšímu brochu na ostrově. Pozůstatkem civilizace z doby železné je velká kruhovitá budova postavená z kamene zřejmě někdy v prvním století před Kristem.

Mlýn a kiln

Za nejbližší křižovatkou nám zastaví paní ve voze snad také z doby železné. Povídá nám o životě zde a ani se nenadějeme a jsme u našeho dalšího zastavení. Starý norský mlýn na ječmen a kukuřici a kiln (sušící pec) sloužili až do třicátých let 20. století. Takto zde žili lidé ještě nedávno – v malinkých kamenných obydlích se slámovou střechou, zatíženou kameny.

Velrybí oblouk

Další povinná fotozastávka u oblouku z velrybích žeber nám ale řádně zkomplikuje život – auta opět nikde, tak musíme pěšky. Doprovázejí nás pochybnosti – pojede vůbec někdo v neděli odpoledne touto boční cestou? A v zápětí u nás staví starý červený Jeep a mladík nás zve dál.

Máme společnou cestu a dokonce nejen ji – zná slovenské fotbalisty, určitě lépe než já, a dokonce navštívil Brno, kde běžně žijeme. Neskutečná náhoda, zde, v prázdné zemi větru a soli. Rob pracuje tak jako mnoho místních, na lodích a ropných plošinách. Je na cestě domů, do Port Ness, a když se dozví, že bychom chtěli vidět maják, udělá si několikamílovou zajížďku a odveze nás až tam.

Maják na butt of Lewis

Maják je poslední pevností lidí na hranici s živly a mořskými proudy. Útesy hučí příbojem, chuchvalce pěny trhá vítr a mračna hrozí deštěm. Na člověka doléhá jakési existenciální osamění. Je to cíl naší cesty, konec ostrova, pro nás však jakoby to byl konec civilizace. Bloumáme po pobřeží a navečer stavíme na pláži stan. V pondělní ráno nás vítá slunce, bílý písek a desítky zajíců, kterými je ostrov pověstný. Včetně zajíce přímo na střeše stanu, i když dodnes diskutujeme o tom, jestli se to skutečně stalo.

Pláž v Port Ness

Balíme a míříme do Stornoway, na loď zpátky na skotskou pevninu. V Port Ness nám zastaví pán, který když slyší, že stopujeme po ostrově opakuje: „You are crazy! Do your parents know you are doing this?“ Pobavilo nás to – vždyť pán samotný se sem přestěhoval z Londýna. Koncept stopování mu však úplně uniká, a když nás vysazuje na křižovatce, stále kroutí hlavou.

A hned nám staví žlutá dodávka a v ní mladík, který směřuje zpátky do práce, na měsíc na ropnou plošinu. Vypráví o životě na Hebridech, o tom jak těžké je zde sehnat práci a jak je místní ekonomika závislá na těžbě ropy. Kdysi prý pracoval na výzkumných expedicích jako člen posádky, ale na plošině si prostě vydělá víc. Dostává se na ni asi hodinovým letem od pobřeží helikoptérou. Loučíme se v Stornoway a po chvíli toulání se po městečku sedáme na trajekt do Ullapoolu. A kam dál? No přece stopem na jih.

Anna Lazorovápracuje v neziskové organizaci NaZemi, kde se věnuje zejména kampaním za lepší pracovní podmínky v zemích tzv. globálního Jihu. Je nadšenou cestovatelkou a při svých cestách se snaží poznat nejen krásy země, ale také myslet na širší kontext cestování a rozvoje (odpovědný turizmus a poznávání místních lidí i jejich příběhů).

Výstavu fotografií z cest po Skotsku s názvem Skotsko, země whisky můžete navštívit od 23. dubna do 23. května 2015 v Brně  ve Whisky Baru Valevil na Kopečné 14. Vernisáž se uskuteční 23. dubna od 19.00. Srdečně vás zveme!