O Arthurovi, který se rozhodl projet na kole 5000 km skrz Afriku za záchranu slonů už jsme psali. „Nejsem cyklista, nejsem profesionální biolog, nejsem lékař, nejsem reportér, nejsem kameraman… Přesto jsem ve Střední Africe na kole, věnuji se ochraně slonů, poskytuji po cestě zdravotní péči domorodcům a natáčím o ohrožení slonů a své cestědokument. Věřím totiž, že každý z nás dokáže velké věci a může být užitečný, pokud opravdu chce. Sloni, z nichž tisíce jsou každý rok zabity, si naši pozornost zaslouží. Jejich přežití je jen v našich rukou… stačí chtít. A něco pro to udělat!“ říká cestovatel. Více se o jeho výpravě můžete dočíst v minulém článku. Teď se ale pojďme podívat, co prožívá aktuálně na své cestě!
Záchrana sloního mláděte
„Do Čadu jsem na svém kole dorazil se Středoafrické republiky jen pár dní poté, co zde došlo k obrovskému masakru slonů. O události informovaly dokonce domácí idnes.cz a i já se o tragédii dozvěděl díky nim, když jsem po mnoha týdnech bez internetu dojel do města Sarh. Zpráva mi změnila plány a můj příjezd do národního parku Zakouma se musel o pár dní odložit. Za každou cenu jsem se chtěl dostat na místo, kde k neštěstí došlo. Bylo to „jen“ nějakých 400 km západně od mé polohy a tak jsem na nic nečekal a hned dalšího rána se na kamionech a poté na motorkách přesouval západně až k samotné kamerunské hranici. Během dne jsem přes lidi v parku Zakouma zjišťoval přesné souřadnice masakru a dostal také spojení na pilota Garyho, který právě v oblasti létal a snažil se celou situaci zmapovat. Odpoledne mi od něj přišla SMS: V oblasti je také jedno malé slůně. Snažíme se ho zachránit! Přijeď!“
Arthurova cesta ale měla trvat ještě pěkných pár hodin. Motal se všemožnými dopravními prostředky uprostřed Čadu a doufal, že se mu podaří na místo dojet. Když se na motorce ztrácel ve změti malých silniček nedaleko masakru, pomohla mu náhoda. „Naproti nám se zpoza akácií náhle vynořil pick-up a co nevidím: na korbě je pár afričanů a také dva běloši, držící malé slůně! Nevěřím a nechápu, jak je možné, že jsme na sebe v tom labyrintu stovek alternativních cest narazili. Byl jsem hold ve správný čas na správném místě. Zaplatil jsem motorkáři, hodil batoh do auta a také skočil na korbu ke slůněti.
Mladý americký pilot Gary a jeho manželka Wendy Roberts se v minulých dnech neúspěšně snažili ze vzduchu pátrat po pytlácích, kteří na koních zmizeli pravděpodobně kamsi do Kamerunu. Pak se dozvěděli o tom, že v jedné vesnici bylo tři dny po masakru chyceno malé slůně a už třetím dnem je tam uvázáno u stromu na návsi. Gary získal podporu národního parku Zakouma a místní policie a vydali se slůně zachránit. Vyděšené a vyhladovělé mládě naložili na pick-up a vydali ze zpět asi 60 km ke svému letadlu. Už po pár kilometrech cesty narazili také na mě a tak jsme v tom byli rázem tři.“
A co teď?
„Cesta k přistávací ploše ve městečku Fianga trvala asi tři hodiny a byla vyčerpávající jak pro slůně, tak i pro nás. Celou dobu jsme je museli držet a tlačit tím správným směrem, aby se nezranilo a nevypadlo při kodrcavé cestě ven. Už pozdě po setmění jsme se ocitli u maličkého letadla a s pomocí šesti policistů a vojáků slůně vyložili na pevnou zem. Slůněti je asi necelý rok a váží odhadem 150 kg. A je to kluk!
Slůně začalo rejdit savanou kolem auta i letadla a bylo zjevně rádo, že už necestuje! Bylo potřeba jej napojit mlékem, uklidnit a přikrýt dekami, ať neprochladne (při 40 °C je to podivná představa, ale skutečně, slůňatům je v noci zima!). Unavený drobeček, kterému jsme začali říkal Max se konečně svalil na bok a usnul. Gary na nic nečekal a do žíly na uchu napíchl kapačku s glukózou, Max dostal tu noc litr a půl. Gary s Wendy se šli na pár hodin vyspat, já se opřel o Maxe a strávil tam svou první noc pod hvězdami se slonem,“ popisuje Arthur F. Sniegon.
To nejzajímavější ale teprve přišlo: Gary se po přeměření vnitřního prostoru svého ultra malého letadýlka odhodlal k leteckému transportu Maxe k sobě domů do asi 100 km vzdáleného Béré, kde se může Max přechodně ubytovat, než bude po pár dnech rekonvalescence převezen ještě dále do bezpečí NP Zakouma.
Místo masakru
„Na místě už žádné sloní maso nebylo. Pár dní po masakru, po němž údajně 18 jezdců na koních pravděpodobně ze Súdánu zmizelo jen se slonovinou kdesi v buši, se totiž na místo vydali vesničané ze širokého okolí a začali mačetama rozsekávat všechna těla a sklidili všechno poživatelné maso. Našel jsem desítky lebek, velkých pánevních, stehenních a lopatkových kostí a kusy nohou a kůží. Po mase téměř stovky slonů nebylo už ani památky.
Na místo prý dorazili i Kamerunci v autech a ta naložili masem až po okraj. Pro místní vesničany to bylo možná jako dar z čistého nebe, ale myslím, že se jim ve snězení slonů i přes jejich chudobu mělo zabránit. Maso se mělo nechat ležet a zhnít, aby lidé pochopili, že z mrtvého slona není pro ně absolutně žádný užitek.
Pytláci ze vzdáleného Súdánu měli na místě určitě nějaké místní průvodce a informátory a místní tak také nejsou bez viny. Samotný masakr navíc žádná z místních autorit včas nenahlásila, trvalo několik dní, než informace prosákla na povrch. Pokud si lidé zvyknout na to, že z mrtvých slonů budou mít maso, co je přiměje začít slony chránit?? Tento masakr byl největším jednorázovým vyvražděním slonů v Čadu za několik posledních let. Tamní populace čítá jen několik set jedinců a toto byla pro ni tragická ztráta.„
A co Max?
Zachráněný Max je podle Arthura jen malou nadějí. Ani u něj není navíc jisté, jestli přežije. „Ještě téhož večera jsem se k němu vrátil, abych na pár dní Garymu a Wendy s péčí o něj pomohl. Max byl ubytován v rozsáhlém obezděném kousku savany u letiště a bylo potřeba se o něj bez ustání starat, nikdy nemohl zůstat samotný. Strávil jsem s ním tedy překrásné tři téměř bezesné noci.
S Garym a Wendy jsme vyvíjeli co nejsofistikovanější dudlík na pet-láhev s mlékem: zkoušeli jsme hadici na vodu, duši do pneumatiky na kolo… Max měl denně vypít asi 15 – 20 litrů mléka, což se nám téměř dařilo. S chobotem si ještě moc nerozuměl, napít se vody sice už s velkými ztrátami uměl, nicméně uchopit nějaký předmět nebo si utrhnout větvičku bylo stále nad jeho síly. Když jsem tedy viděl, že se pro něco natahuje, utrhnul jsme to za něj a dal přímo do tlamy. Max byl neskutečně roztomilý, už po pár okamžicích, kdy se ho někdo z jeho adoptivních rodičů nedotýkal, začal se rozhlížet a natahovat k nám chobot. Po sebekratší nepřítomnosti v jeho těsné blízkosti následovalo pozdravení ruka: chobot a Max se dále dožadoval drbání na celém těle.“
I Arthur ale musel malého slona opustit, vrátit se ke svému kolu a putovat dále. Malému Maxi se nevedlo a nakonec i on podlehl stejně jako zbytek jeho stáda. Aktuální informace sledujte na save-elephants.org nebo na facebook.com.
