San Juan Chamula: nejpodivnější městečko Mexika

Lidská paměť je nesmírně zajímavá. Je to už mnoho let, co jsem narazila na krátký článek nějakého psychologa, snad amerického, snad britského, kdo ví. Nevzpomenu si ani na to, v jakém časopise se objevil. Zaryla se mi pouze jeho zásadní myšlenka. Vyprávěl o jednom slunečném odpoledni, kdy se svou ženou vyrazil na jachtu. Idylka, vítr lehce foukal, slunce pomalu zapadalo a jeho ženě to tehdy prý nesmírně slušelo. Vytáhl foťák, blahého času analogový, a cvakl. Až po návratu do přístavu zjistil, že ve fotoaparátu nebyl kinofilm. Ale uvědomil si, že i po letech má na ono odpoledne a onu situaci, kterou chtěl vyfotit, hlubokou vzpomínku. Že si vybavuje i ty nejjemnější detaily. Protože jakmile naše vzpomínky „předáme“ nějakému záznamovému zařízení, mozek jako by se od nich oprostil, jednoduše je nemusí zadržovat. Ale co když je onen fotografický záznam jen stínem reality, kterou nedokáže vyjevit v tak barvitém popisu, jako by tomu bylo v případě skutečně detailní vzpomínky? A kam tímhle vším vlastně mířím?

Vítejte v San Juan Chamula

V San Juan Chamula se nesmí fotit ani natáčet. Má to spoustu důvodů, které si osvětlíme za chvíli. Ale především, a to jsem měla na mysli právě vyprávěním z předchozího odstavce, jsem si naprosto jistá, že žádná fotka a žádné video jednoduše nedokážou vyprávět příběh toho, co se uvnitř kostela v San Juan Chamula odehrává. Všechny pocity, které ve vás to místo vzbudí, nemusí být nutně veskrze pozitivní, ale jedno je jasné – rozhodně budou silné. La’lek ti la talik ta San Juan Chamula. Vítejte v San Juan Chamula.

Nejpodivnější městečko Mexika

Tahle věta vás uvítá při vjezdu do města. Najdete ji tam napsanou v jazyce tzotzil a ve španělštině. Na prvním místě je uvedena právě v tzotzilštině, a už to vám dá jasně najevo, že tady jste na indiánském území. Tzotzilové, kteří obývají okolí města San Cristóbal de las Casas, jsou jedním z více než dvaceti mayských podetnik. Ano, těch Mayů, o nichž nám ve škole tvrdili, že „záhadně vyhynuli“. Byť Tzotzilové, nazývaní také jako Netopýří lidé, mají pouze kolem čtvrt milionu příslušníků (což se na naše poměry může zdát hodně, ale věřte, že v mexické realitě se jedná jen o relativně velkou kapku v moři populace), mají kromě vlastního jazyka založeného na mayštině i jedny z nejzajímavějších a dalo by říci i nejextravagantnějších zvyků, se kterými se v Mexiku u indiánských etnik můžete dodnes potkat. Ne nadarmo se tak jejich centru v San Juan Chamula přezdívá nejpodivnější městečko Mexika.

Maysko-katolický synkretismus

Do San Juan Chamula většina lidí cestuje ze zvědavosti, jaký že je onen synkretický maysko-katolický kostel. Ten totiž obestírá tajemství plynoucí v dobách instagramových především právě z pravidla zákazu fotografování. Když jsem se při jedné návštěvě vyptávala členů cofradíe, tedy náboženského katolického bratrstva, zdali by bylo možné si vyjednat oficiální povolení k focení, dali se do vyprávění. Prý dokonce i National Geographic se snažil si takové povolení vypapírovat, ale vždycky narazil na komplikovanost procesu, ve kterém je potřeba získat svolení jak od oné cofradíe, tak od vedení města. Zástupci časopisu byli prý však tak moc neústupní, že nakonec po dlouhém vyjednávání obě místní rozhodovací entity svolily a stanovily cenu. Celých 50 000 korun v přepočtu za jedno jediné (!) stisknutí spouště fotoaparátu. Když vezmeme v potaz, že žádný fotograf necvakne naprosto ideální snímek hned napoprvé, vyšla by celá fotošvanda na pěkných pár milionů. A to bylo i na National Geographic příliš. A tak dnes sice při vyhledávání na Googlu či YouTube najdete rozmazané fotky střelené od boku automatickým foťákem nenechavého turisty anebo roztřesené záběry z kapsy čouhající GoPro kamerky, ale moc vás prosím, nehledejte je. Nemají s realitou interiéru kostela a významem v něm ukrytým vůbec nic společného a zanechávají jen hořkou pachuť porušení místních pravidel. Tu ostatně autorům takových videí v komentářích rádi předhazují i sami sledující, hned vedle komentářů katolíků, že „Chamula je místo, jež nelze nazývat božím svatostánkem“ či označení „ďáblova svatyně“. Katoličtí věřící totiž vesměs špatně snáší právě onen přídech mayského synkretismu. Tak co, už jste napnutí?

Chamulský hřbitov

Ještě než se pustíme do rozuzlení našeho kostelního příběhu, je potřeba podotknout, že byť právě za ním sem jezdí cestovatelé z celého světa, není jedinou zajímavostí Chamuly. Na tu první ostatně narazíte hned za uvítací cedulí, když váš mikrobus ze San Cristóbalu zabočí na parkoviště. Právě pod ním se totiž rozkládá chamulský hřbitov, za kterým se tyčí rozpadlý kostel svatého Šebestiána. Ten sami Chamulané nechali tak, jak je – domnívají se totiž, že svatostánek, co nemá schopnost ochránit sebe sama před nepřízní počasí, není dostatečně silným cílem pro místní věřící. Ale zpět k hřbitovu – ten totiž nemá hřbitovní zdi, jak jsme zvyklí, ani pevně ohraničené hroby žulou či jiným materiálem. Mrtvé tu nespalují, ale pohřbívají postaru, dle katolické víry totiž člověk potřebuje i své tělo, aby mohl předstoupit před Poslední soud. A snad proto se v Mexiku říkává, že před návštěvou hřbitova byste se neměli koupat, abyste si nesmyli jakousi ochrannou vrstvu pokožky, jinak by na vás mohl „skočit mrtvý“.

Modrá, bílá, zelená…

To, co vás na první pohled určitě zaujme, jsou různě barevné kříže na hrobech. U některých hrobů najdete dokonce křížků více pohromadě – to značí i více pohřbených na témže místě. Černé označují hroby zesnulých „starců“, za které obyvatele Chamuly považují muže a ženy starší 52 let, což v našem pojetí stáří nutně vyvolává zdvihnuté obočí. Právě číslo 52 je však velmi zajímavé – Chamulané jsou totiž známí jako dlouhověcí a není výjimkou, že se dožívají klidně i 90 let. Oněch „limitních“ 52 let se tak dá považovat za věk tradičního indiánského cyklu času, ve kterém se setkávají kalendáře, a dá se tak chápat vlastně jako naše jedno století. Modré křížky jsou na hrobech pro dospělé muže a zelené pro mladé dámy, jejichž život se naplnil. A nakonec bílé – ty jsou pro ty nejmenší, zesnulé děti. Na barevném křížku mají všichni bez rozdílu jen rok úmrtí – ten totiž značí počátek nové cesty.

Setkání se svatým Janem Křtitelem

Když se od hřbitova vydáte městečkem, po pár blocích přijdete na náměstí, jemuž vévodí kostel svatého Jana Křtitele. V mexických kostelích není výjimkou, že v nich na prominentním místě na oltáři nenajdete Ježíše Krista na kříži jako v našich zeměpisných šířkách. V historických kuloárech se dlouho tradovalo (a dnes už vyvrátilo), že ho španělští dobyvatelé cíleně nevyužívali jako symbol náboženské conquisty, aby si ho indiánské obyvatelstvo nepletlo s případnými lidskými oběťmi. Častější je v Mexiku setkat se s rozličnými verzemi Panny Marie, anebo právě jako v Chamule se světcem, se kterým se místní setkali jako s prvním, jako právě v případě Svatého Jana Křtitele. Navíc právě v této oblasti býval silný kult boha deště, jehož katoličtí misionáři nahrazovali právě kultem svatého Jana Křtitele, aby nativnímu obyvatelstvu usnadnili přijetí katolické víry. A tady cvakněte poslední snímek a foťák schovejte do hloubi batohu. Protože vás to bude určitě lákat. Ale kromě toho, jak už bylo řečeno, žádná fotka nevypoví o dokonalosti ducha toho místa, a ještě by vás to mohlo přijít pekelně draho.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Drahá fotografická švanda

Chamula je totiž místem, které se do velké míry řídí zvykovými zákony. A právě pro neposlušné fotografy tu mají speciální vyhlášku. První úrovní střetu je slovní varování a prosba o smazání fotografie. Pokud jedinec neuposlechne, dochází k vyjmutí SD karty či potažmo v případě analogových foťáků k vytažení celého filmu na ostré slunce. Pokud ani to nezabere a (neprávem nakrknutý) člověk třeba vytáhne záložní zařízení, bude zkonfiskováno či na místě zničeno. A pro ty, co se i přes tohle všechno nedají odbýt, tu prý mají speciální vězení. Drsné? Může se zdát. Ale stejně jako Chamulané otevírají dveře svých pradávných zvyklostí nám, pozorovatelům, z celého srdce prosím o stejně otevřenou mysl vůči jejich tradicím, které, byť se nám mohou zdát sebepodivnější, přestály dlouhá staletí španělské koloniální nadvlády a dnes se vehementně brání proti tuně cvakajících fotoaparátů a blesků, co by rušily jejich obřady.

Nemocniční chrám

Kostel Svatého Jana Křtitele neberte jako klasický chrám, jakých znáte stovky. Přistupujte k němu jako k určitému druhu nemocnice otevřené 24 hodin denně 365 dní v roce všem, kteří potřebují vyléčit. Chamulané totiž před obřadem, jehož tu můžete být svědky, navštěvují léčitele, z nichž je prý celých 80% žen. Takový léčitel či, chcete-li, šaman, jim „předepíše“ postup k léčbě fyzických či emočních problémů. Chamulané totiž věří, že specifická kombinace svíček, alkoholu (nejčastěji místní kukuřičné pálenky posh, jejímž doslovným překladem je „medicína“) a obětin je zbaví všech neduhů od zlomené nohy až po zlomené srdce.

Štěstí zpovědi

Než se pustíme do čtenářské výpravy do útrob kostela, prozradím vám, proč v kostele nejsou žádné zpovědnice. Ve městečku San Juan Chamula totiž nemají vlastního katolického kněze, kterému by se v průběhu týdne mohli věřící zpovídat. Kněz sem přijíždí jen na nedělní mši, i když kostel je otevřený každý den, což je ostatně další koloniální zvyk – obrovské území dnešního Mexika totiž misionáři spravovali skrz síť klášterů a tzv. vizit, což byly malé kaple a kostelíky, kam dojížděli jen na mše. A tak si tu místní vymysleli vlastní unikátní přístup ke zpovědi. Každý z oněch svatých ve vitrínách po levé a pravé straně má na krku pověšené zrcátko. Zpověď tady totiž není cílená k bohu, onomu svatému anebo snad jiné katolické autoritě. V Chamule se věřící zpovídají sami sobě. Protože věří, že jedině pokud je člověk v rovnováze sám se sebou a se svými činy, může být v životě úplně šťastný. A to je jedna z nejzásadnějších věcí, co mě Mexiko den za dnem už deset let učí.

V nitru nejpodivnějšího kostela v Mexiku

Jak to vypadá uvnitř kostela v San Juan Chamula? Pohodlně si sedněte, mějte po ruce dobrou kávu, čaj či cokoli dle vašeho gusta, pusťte si příjemnou klidnou hudbu a začtěte se do následujících řádků. Na chvíli se totiž přeneseme právě do nitra synkretického maysko-katolického světa.

Zhluboka se nadechněte a představte si, jak vstupujete do kostela. Těžké dřevěné dveře vrznou a kluk vybírající vstupné se na vás usměje. Ještě na vás mrkne a ukáže na červenou cedulku s přeškrtnutým fotoaparátem. Najednou střih. Vstupujete do úplně vzdáleného světa. Je tu šero a očím se z prosluněného náměstí nechce přivyknout si přítmí. Chvíli tak stojíte u vchodu a v tichu mrkáte, než váš zrak přivykne novým podmínkám.

A je to právě tahle chvilka, co vám dovolí se toho místa z plných plic nadechnout. Cítíte vůni borového jehličí. Je to zajímavé, jak člověk určité vůně asimiluje bez dlouhého přemýšlení a rovnou ví, že je to borovice. Cítíte štiplavý pach dohořívajících svíček, těžkou vůni vadnoucích květin, co se mísí s čerstvým závanem kytic, co přinesli dneska ráno. Cítíte tok staletí, co se v tomhle prostoru zastavil. Slyšíte monotónní hlasy modliteb v mayštině. Zní jako hluboký kolovrátek podivných manter.

Vaše oči si přivykly šeru a rozpoznáváte jednotlivé části interiéru. Po levé i pravé straně vidíte prosklené vitríny, v nichž se vyjímají všemožní svatí ověšení pentlemi a dary, obklopení svíčkami a květinami. Tady je skutečná čest být majordomem svatého – na tuhle roli rodiny trpělivě vyčkávají dlouhé roky na čekací listině. A tak se po celý rok o svého svatého také patřičně starají – každý den čerstvé květy, svíčky nikdy nesmí zhasnout. V hloubi kostela vidíte zčernalý oltář – původně pozlacené dřevo tu tisíce svíček začoudilo tak, že je skoro nemožné od sebe odlišit jednotlivé postavy.

Země je pokrytá dlouhým borovicovým jehličím. Nikde žádné lavice, žádná klekátka a žádné zpovědnice, jak to známe z našich kostelů. Přímo na zemi tu sedí v kruzích jednotlivé rodiny a prosí své svaté a božstva o pomoc. Desítky hubených různobarevných svíček tu více či méně rychle hoří a roztékají se do jednolité vrstvy barevné voskové skvrny, která se mísí s jehličím. „Jak rychlé tu asi mají hasiče?“, napadne vás. Ale najednou jdou všechny tyhle evropské myšlenky pryč, modlitba vrcholí. Místní pálenka posh teče nejdřív mezi svíčkami, některé zháší, jiné naopak prskají při nenadálém kontaktu se silným alkoholem. Co nepřijde na svíčky, patří sklouznout do krku. Vedle silného alkoholu se tu svíčky i hrdla prolévají všehochutí sladkých sycených nápojů. Hele, Coca-Cola. Nojo, i vedle je Coca-Cola hit, zatímco támhle v rohu, no mrkejte, frčí Fanta, po jejíž konzumaci přichází často mohutné krknutí, kterým prý z těla odchází zlí duchové.

Co to ale je v té igelitce na zemi? Šmarjá, ona se pohnula! Zakašlete překvapením, štiplavý kouř ze svíček vám už v plicích dělá trochu neplechu. Ona igelitka sice na chvilku strnula, ale hned se zas rozhýbala. Je to slepice! Nejstarší muž, který vede modlitbu, zatímco ostatní mu více či méně nahlas sekundují, po ní zručně hrábne a vyndá z tašky. Slepice, jako by věděla, co ji za chvilku čeká, v nesouhlasu zuřivě mává křídly, ale mužovy osmahlé ruce ji poměrně snadným chvatem pacifikují a po jejím posledním vzdoru se zvedne jen drobný vír prachu, který si jen pomalu sedá k zemi a hraje své představení v pruzích světla, co vedou z několika málo vitrážových oken kdesi ve výšce, kousek od stropu.

Zvednete oči, abyste si lépe prohlédli zdroj světla, a oslepí vás nenadálý příval slunce. Snad proto, když znovu skloníte zrak, abyste pokračovali v tichém sledování osudu slepice zpovzdálí, nevidíte do úplného detailu, jak jí hlava klesne v těsné návaznosti na duté křupnutí lámajících se obratlů. Obřad je dokonán, kruh se uzavřel. Naposledy vdechnete vůni květin, čerstvého jehličí, knotů svíček mizících pod plamenem a vyjdete ven z kostela, zpět na sluncem rozpálené náměstí…

Autorka článku – Eva Kubátová má na svém kontě už dvě knihy o Mexiku, s názvem Mexikopedie, a na svět se už klube díl třetí! Pokud vás Mexiko nikdy nezajímalo, po přečtení Mexikopedie ho nebudete moct pustit z hlavy. Jen pozor, čtení Mexikopedie způsobuje neodolatelnou touhu kupovat letenky! Knihu můžete objednávat zde.