Samoa – země tisíce barev

„Talofa !“ Tak to je první, co na Samoi uslyšíte. Veselé ahoj v místním jazyce a úsměvy všech okolo. Tvář téhle země je velice přátelská. Alespoň všechny průvodce, co jsem četl to tak popisují.  Nicméně náš příjezd na Samou nebyl tak úplně ze skříňky romantických snů, s nimiž našinec  do těchto končin míří. Ale to trochu předbíhám, takže po pořádku.

Na sklonu svého několikaměsíčního pobytu na Novém Zélandu, kdy se už místní podzim nachýlil k zimě, jsme se s  přítelkyní rozhodli, že si zaletíme někam do tropické části Polynésie, užít si trochu tichomořské romantiky. Naše  volba padla na Samou.

Pokud tápete, kde tahle země vlastně leží, tak vězte, že ji najdete 15°  jižně od rovníku a 8° na druhou stranu od datové čáry, než je  Nový Zéland. Náš let na toto souostroví odstartoval ráno v neděli 20.5. z  Aucklandu, aby po 4 hodinách skončil přistáním na Samoi dopoledne předchozího dne (zkrátka blázinec – něco jako oslava VŘSR v listopadu). Na Samoi v půli května akorát začíná „suché období“, pročež  jsme se právem těšili, že nás krom vlídných Samoánců  čeká především nebe bez mráčku  a bezstarostné šnorchlování.

Příjemně  nás navnadil už přelet nad rajsky vypadajícími atoly Království Tonga, a tak nás nemile překvapilo, když se letadlo nad Samoou zabodlo do hustých temných mračen. Klima však bylo typicky tropické – teplo a vysoká vlhkost.  Cestou z letiště  do hlavního města  Apia začalo pršet. Pak hodně pršet. Pak lít. No a takhle asi ještě dvakrát, až se obloha zcela slila se zemí. To bylo přivítání, s nímž jsme moc nepočítali.

Místní nám vysvětlili, že to země pláče pro místního „krále“ (Malietoa Tanumafili II), kterého den předtím pochovali. Byl to prý výjimečný muž (což mohu dosvědčit – tedy alespoň dle lijáku) a o současnou Samou se zasloužil hned dvojnásobně. Jednak tím, že ji v r.1962 jako první zemi v Polynésii přivedl k samostatnosti a podruhé tím, že vymýtil poslední stopy kanibalismu, když se nechal naservírovat vlastnímu otci.  Dnes je Samoa přísně katolická země, kde v neděli jdou všichni do kostela a mimo to se zcela zastaví čas, který tu už takhle nijak nepospíchá. V neděli je dokonce i zakázáno projíždět místními vesnicemi či vyplouvat na moře.

Nicméně zpět k dešti. Když odpoledne ustal, tak jsme vyrazili do ulic  hlavního města na první obhlídku. Apia doslova plavala. Auta projížděla po blatníky ve vodě a lidé se brodili křížem krážem ulicemi. U nás by to byla hlavní událost večerního Zpravodajství, ale tady se všichni tvářili, jako že se nic neděje.

Den plný rozčarování však pro nás ještě nekončil. Když později přítelkyně v jedné z místních jídelen, kam jsme si zaběhli na zpožděný oběd, zhnuseně vyplivla jakýsi předmět zpět do talíře a se slovy: „Ježkovi voči, vždyť  je to kus mozku!“, rezignovaně odložila plastovou lžíci mezi vařené zelené banány, tak se naše idylické sny o „tropickém ráji“ zcela rozplynuly.

Nejširší nabídku průvodců a map Samoji (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nicméně i přes překvapení prvního dne jsme si cestu po Samoi nakonec užili. Navštívili jsme 3 ze 4 obývaných ostrovů – civilizovaný ostrov Upolu s hlavním městem Apia,  zelený ostrov Savaii s neporušenými deštnými pralesy a i maličký ostrov Manono, na němž ani nemají žádné silnice. Užili jsme si žhnoucího sluníčka, tyrkysové vody, záplavy tropického ovoce, prošli jsme  domorodé vesnice,  vyšplhali do korun místního pralesa, koupali se se želvami, obdivovali sílu vody valící se z mořských chrličů Alofaaga Blowholes i smrtonosnou krásu lávových polí v Saleaula. Ale hlavně jsme si perfektně zašnorchlovali v korálových zahradách jižního Pacifiku. Ta nepřeberná rozmanitost tvarů a barev a hejna pestrých rybek všude okolo Vás, to je něco, co určitě stojí za to vidět. Pokud tedy uvažujete o návštěvě jižního Tichomoří, tak určitě neváhejte. Samoa je rázovitou volbou, které nebudete litovat.