Samoa – ostrov těsně pod rovníkem

Plejáda pestrobarevných dojmů by nejlépe vystihla toto tichomořské souostroví těsně pod rovníkem. Horko a vlhko jak už se na tyto zeměpisné končiny sluší, oranžovočervené autobusy drkocající se po jedné z mála místních komunikací, stále udivené a nepřehlédnutelně krásné tváře vesnických dětí, pokaždé se otáčející za naším autem, které řídí bílí „palagi“, kokosové palmy, narůžovělé květy banánovníků a vůně oceánu stále ve vzduchu – to je fa´a Samoa, neboli „v samojském stylu“.

Řeč je o Nezávislém státu Samoa (Independent Samoa, dříve také Západní Samoa), zemi, která se (na rozdíl od své americké sestry – přetrvávající kolonie USA) ze svého područí Novému Zélandu vymanila v roce 1962. Leží na západ od Cookových ostrovů, severně od Tonga a na severovýchod od Fidži. Z celkem deseti ostrovů o rozloze necelých 3000 km² jsou trvale obydlené pouze čtyři z nich – Upolu, Savai’i, Apolima a Manono.

Na jižněji položeném Upolu se také nachází zhruba pětatřicetitisícová metropole Apia, která je s mezinárodním letištěm, přístavem, třemi bankami a sídly vládních a obchodních institucí přirozeným centrem a vlastně jediným městem v zemi. Populace již překročila hranici 180 tisíc převážně polynéských Samojců (92,6%), vyznáním zejména protestantů (64%) a římských katolíků (22%).

Samoa dlouho čekala na své turisty

Z hospodářského hlediska si Samoa v porovnání s ostatními státy Polynésie vede relativně zdatně. Pravdou však také zůstává, že plány z konce minulého tisíciletí měly trochu „velké oči“ a zejména turistický ruch počítal se značně vyššími čísly co do návštěvnosti a délky pobytu. Na základě těchto studií a analýz se začalo s budováním infrastruktury, jejíž základy je možné vidět po celé zemi – plánované turistické stezky, ubytovací služby na pozemcích samojských vesnic a ve spolupráci s tamními obyvateli, zázemí pro konání pikniků na atraktivních místech u vodopádů, sladkovodních jezírek či nádherných pláží. Díky ustrnutí incomingu zejména z důvodu několika ničivých cyklónů z počátku devadesátých let však vyschl i zdroj financování takových aktivit a proto spousta ušlechtilých plánů zůstala rozpačitě nedokončených a tedy jen omezeně využívaných.

Chýše z kokosových palem pro baťůžkáře

Dnes se však zdá, jakoby Samoa pozvolna nabírala druhý dech. Na obou ostrovech vyrostlo několik plážových resortů v duchu tradiční samojské architektury a s veškerým komfortem pro náročné turisty, vedle nich se také chopili příležitosti někteří z podnikavých vesničanů, kteří na svých pozemcích poskytují velmi základní ubytování ve fale, originálních chýších z kokosových palem s možností stravování v čistě domorodém stylu, romanticky obvykle přímo na břehu Pacifiku.

Díky pohostinnosti, přátelskému přístupu a také jisté zvědavosti místních tak máte jedinečnou šanci prožít velmi neobvyklý večer s vyprávěním (anglicky se až na výjimky běžně domluvíte), a nebo třeba hrou na kytaru a tradičními samojskými songy. Naše zkušenost byla právě taková – až dojemná snaha nabídnout vše, co právě mají a hlad po informacích…

Cestou po jižním pobřeží, v místech kam komerce ještě naplno nestačila dorazit, jsme jeden podvečer tak trochu uvízli bez ubytování. Už to vypadalo na nocleh v autě, nebo v lepším případě na pláži, když nás, zrovna tápající ve vesničce Saleni, zastavil jeden z domorodců a velmi dobrou angličtinou nám nabídl pomoc. Nakonec nám doporučil svého bratrance, který nás údajně bude schopen ubytovat ve svém fale, nedaleko od Saleni.

Přátelská pohostinnost Samoanů

S trochou nedůvěry ale povzbuzeni totálním nadšením Fafeetiho (tak se náš nový známý jmenoval) jsme nakonec dorazili po zarostlé pěšině k rezavé bráně, za kterou bylo ve změti banánovníků a papáj možno rozeznat dům. Bylo už trochu šero, takže první spustili psi a pak nám naproti vyšel, jak jsme záhy zjistili, jeden ze synů majitele, Mika. Následná diskuze ukázala že zejména paní domu je trochu zaskočená nečekanými nocležníky, ale během půlhodinky jsme měli připravené útulné a vlastně jejich jediné fale na pláži s pískem jako pepř a sůl… Bylo tam nádherně. Nakonec jsme prožili nezapomenutelný večer ve společnosti Polesiho, Miky a Jakoba – dvou bratrů a bratrance, kteří donesli kytaru a večeři, sestávající z narychlo připraveného kuřete, tradičního palusami (výborná kombinace kokosového krému a listů hlíznaté plodiny taro) a teplého nápoje Koko Samoa (rozdrcených kakaových bobů povařených ve vodě).

Hlavně Polesi byl prototypem hloubavého a zvídavého Samoana, který si je dobře vědom hodnot své otčiny a potenciálu, který země skrývá. Nicméně přesto (nebo snad právě proto), že „viděl svět“ při svém pracovním pobytu v USA, dal přednost klasickému životu vesničana. I tak ale bylo znát, jak moc se jeho myšlenky toulají po vzdálených zemích a jak moc jsme pro něj byli vítanou návštěvou… která znamenala informace a tolik ceněný kontakt s něčím „jiným“.

Neobvyklá tradice

Více než kdekoliv jinde, právě na Samoa, která může kdykoliv zaskočit nečekaným, znamená dobře připravená cesta a důkladná znalost místních poměrů a zejména zvyklostí a tradic podmínku číslo jedna. Co kdybyste se náhodou rozhodli promenádovat se po některé z vesnic po šesté večerní a po té co jste zaslechli zvonit něco jako zvon?! Nevíte – a máte problém… Jako jsme ho málem měli my – je to totiž velmi striktně dodržovaná doba večerní svátosti, během níž se všichni musejí zdržovat ve svých příbytcích a zanechat jakékoliv činnosti.

Po zhruba čtvrthodině vás další zvonění (obvykle na prázdné plynové bomby zavěšené v dřevěném rámu uprostřed vesnice) z tohoto transu vysvobodí. Vážnost náboženského cítění ostrovanů je velmi neradno podceňovat. V minulosti obráceni na „pravou víru“ evropskými misionáři jsou oddanými ovečkami Páně a kuriózně právě Samoa pravděpodobně drží prvenství v počtu kostelů na jednoho obyvatele…

Pohoda a harmonie domorodých vesniček

Při průjezdu vesnicemi jsem pokaždé měla takový trochu provinilý pocit vetřelce. Zvláště v hůře dostupných místech bylo evidentní, že ne všichni domorodci jsou z nás nadšení. Zvědavé děti se pokaždé téměř držely našeho krokem jedoucího auta, prohlíželi si nás, křičely a smály se. Dobře rozumět jim bylo jen „bye“ a byli jsme pro ně vzrušující záležitostí. Pohledy dospělých však zračily smíšené pocity – zvědavost na jedné straně, ale také možná pocit narušení jejich klidu a teritoria, nebo obavy ze skutečnosti, že jim ten cizí svět vlezl až do jejich vesnice na straně druhé…

Při osobním kontaktu jsme se ale setkali jen s maximální přívětivostí a nehranou úctou. Život ve vesnicích vyzařoval neobyčejnou pohodu a harmonii. Zdálo se, že všechno co lidé dělají má svůj smysl a ze všeho nejvíc na mě zapůsobila až hmatatelná soudržnost a pocit, že tam nikdo nemůže být sám. Otevřené domy pastelových barev, po obvodu se sloupovím a uvnitř jen s podlahou pokrytou rohožemi, jako by říkaly vejdi ať jsi kdokoliv a buď zde vítán…

Doprava mezi Upolu a Savai´i

Mezi dvěma hlavními ostrovy (Upolu a Savai´i) je možné letět s některým z malých leteckých operátorů, nebo vás přepraví pravidelná trajektová doprava. Máte-li však chuť na trochu nefalšované Samoy,„mávněte si“na jedno z malých vodních taxi nebo rybářských loděk, neodmyslitelně patřících ke kulise pobřeží. Během přepravy možná několikrát zastavíte, aby mohl váš „kapitán“ vytáhnout chycenou rybu, nebo půlhodinky plavby akčně prostojíte na okraji paluby, přidržujíce se kovové konstrukce (barvy nejspíš svítivě oranžové, žluté nebo červené). Odměnou vám však zcela jistě bude nezapomenutelný zážitek v podobě plavby poneuvěřitelně tyrkysové, smaragdově zelené či světle modré hladině některé z místních lagun, na dně s korály a v přítomnosti neustále švitořících a smějících se Samojců.

Nejširší nabídku průvodců a map Samoji (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Oslava Velikonoc na ostrově Manono

Podobně jsme cestovali i my, protože jsme měli to štěstí být pozváni na velikonoční pátek na ostrov Manono – na slavnost v místním kostele, při níž se představilo několik skupin školních dětí a mládeže v nadšeném předvedení biblických výjevů formou tance a zpěvu. Úchvatná podívaná a emotivní atmosféra… Jak už jsem zmínila, Samoa je velmi zbožná země a vážnost, s jakou i teenagerovská mládež pojala svá vystoupení, byla přinejmenším neobvyklá. Stejně jako dospělí, byli naprosto pohlceni hudbou a intenzitou hereckého nebo tanečního projevu. Nikde ani náznak tolik známého „jé, to je otrava…“

V kostele bylo vedro na padnutí, lopatkové větráky až u nekonečného stropu se bezmocně snažily prorazit hustý vzduch, ale zdálo se, že je to ten nejméně důležitý fakt z celého dne. Diváci i účinkující, oděni do slavnostní bílé v kombinaci s pestrými vzory, obvykle plátěných halen a zavinovacích sukní (což platí i pro muže), naplno prožívali den, na který se mnoho z nich připravovalo několik týdnů předem. Strhující nadšení nenechalo nikoho v klidu, takže kostel pulsoval energií jako vyhlášená diskotéka a temperament a jakási pýcha na to co dělají, se nesla kostelními lavicemi jako masivní vlna. Odešli jsme těsně před koncem, abychom stihli ještě projít kus ostrova, zaostřit naše objektivy na neotřelá zákoutí a vrátit se zpět na Upolu dříve, než davy vesničanů obsadí všechny vodní taxíky.

Bujná příroda

Samoa je země kde prim hraje příroda ve svých nekonečných proměnách. Typické tropické klima nadržuje zejména banánovníkům, kokosům, papáje, celeru podobné plodině zvané taro, kakaovníkům, mangrovím a obrovskému množství tropických květin – sleziníky, krotony, tilancie, ibišky a břečťany kam jen oko stačí dohlédnout. Vyskytuje se zde množství jak rostlinných tak živočišných endemických druhů, zejména plazů a obojživelníků (želvy) a kromě třech druhů netopýra zde nežije žádný původní savec. Zato můžete téměř na každém kilometru potkat smečky polodivokých vyhublých psů, kteří se díky nekontrolovanému rozmnožování postupně stali jedním z místních palčivých problémů. Ve vesnicích jsme často vídali roztomilé rodinky prasat, které tu vesničané chovají téměř jako domácí mazlíčky a strakatá selata komicky pobíhají po dvorcích mezi rozlehlými otevřenými domy a polehávajícími domorodci.

Báječné šnorchlování

Pobřeží obou ostrovů je až na malé úseky kompletně lemováno korálovým reefem – podélným útesem těsně pod hladinou v různé vzdálenosti od břehu, který je přirozenou bariérou před vlnobitím a vytváří tak poklidnou a obvykle spíše mělkou a průzračnou lagunu. Ta je s množstvím barevných korálů ideálním a bezpečným prostorem pro milovníky šnorchlování, hlubinní potápěči si pak na své přijdou ve volném oceánu za reefem. V místech, kde reef přechází v lagunu jsou vody obou ostrovů také vyhledávaným cílem surfařů, i když podle jejich vlastních slov samojské vlny nejsou vhodné pro začátečníky.

I pro nás během cesty byla voda hlavním zdrojem radosti a skvělých zážitků – ať už jsme šnorchlovali v laguně, plavali ve sladkovodních jezírkách a jeskynních pramenech, nebo se jen nechali rozmazlovat teplými vlnkami dorážejícími na skvostně bílé písky místních pláží.

O Le Pupu-pu´e National Park na ostrově Upolu

Kromě atraktivního pobřeží však oba ostrovy skrývají také své vnitrozemské tajemství – zalesněné kopce a sem tam strmý štít, pár pastvin na pracně vyklučených mýtinách, na mapě neuvedené vesnice a také národní park. O Le Pupu-pu´e National Park na ostrově Upolu stojí na lávovém podloží z místních vulkánů a lávové pole na jeho území sahá až do oceánu. Právě tato místa, kde se tyrkysové vody Pacifiku snoubí s oslňující bělostí plážového písku a ostře tak kontrastují s černí porézních lávových skalisek a útesů, jsou jedna z nejkrásnějších na celém území Samoa. Vše umocňuje hradba zeleně deštného pralesa a pobřežní palmové háje, obojí zde v těsném kontaktu s oceánem a dodávající tak místům ten pravý tropický punc. Má-li někde Samoa zosobňovat ráj, pak je to jistě právě tady…

Zklamáním pro nás naopak bylo již zmíněné hlavní město Apia. Strávili jsme v něm pouhý den, ale s radostí jsme z něj prchli do přírody – z odpadky lemovaných ulic, špinavých městských zátok, páchnoucích stok podél betonových zdí apijských domů a mračen výfukových odérů…

Co dodat? Samoa je země, která má jistě co nabídnout, i když na své zlaté roky ještě nepochybně čeká. Je zde spousta možností co dělat, co vidět, co zažít…

Chcete-li se však dostat této originální zemi pod kůži a docenit její krásu, investujte do ní více času. Odmění se vám překvapivou plností a silou prožitků, které si z ní odvezete a nenápadně se vám usadí ve vzpomínkách pro chvíle, kdy barvy třeba za dlouhých zimních večerů vyblednou…