Samarkand na Hedvábné stezce

Cesta z Taškentu do Samarkandu je dlouhá 330 kilometrů. Dnes je zde nádherná asfaltová silnice, která ovšem kopíruje trasu původní Hedvábné stezky. Stejně jako obchodní karavany v minulosti tedy musíme i my překročit Syrdarju (ve starověku Jaxartes) a projet soutěskou, zvanou Timurova vrata, skrz pohoří Chizak.

Po Hedvábné stezce

Hedvábná stezka oficiálně začínala v Benátkách a končila v čínském Xianu, odkud pak vedla jedna větev do Japonska a druhá do severního Vietnamu. Fungovat začala přibližně kolem roku 200 př.n.l. za dynastie Chan, která vládla v Číně až do roku 220 n.l.
Kromě obchodního významu představovala Hedvábná stezka také jedinečné kulturní spojení vzdálených krajů. Její trasa nebyla jednoznačně dána a měnila se v průběhu let v závislosti na přírodních podmínkách a vládcích jednotlivých území, jimiž procházela.

Pohledem na mapu zjistíme, že přirozené křižovatky těchto cest leží na území dnešních středoasijských republik. Jména jako Taškent, Samarkand, Merv nebo Buchara proto voní Orientem a mají tu nejvýraznější příchuť „Pohádek tisíce a jedné noci“. Tady se střetly všechny významné světové kultury (Čína, Persie, Alexandr Veliký, helénská kultura, Mongolové) a jejich vliv se prolíná ve zdejších stavbách a tradicích.

Města, která na Hedvábné stezce ležela, poskytovala obchodníkům ochranu a vysílala své vojáky k zabezpečení karavan již po vstupu na jimi ovládaná území. Obchodníci měli možnost nabízet své zboží na místním trhu jeden den zcela zdarma, v dalších se vybíraly stále se zvyšující poplatky. Většině z nich se proto vyplatilo pobýt na jednom místě maximálně tři dny a pak se vrátit nebo pokračovat v cestě dál. Města tímto způsobem dosáhla obměny zboží a tím pádem také většího přílivu nakupujících i prodávajících, z jejichž pobytu bohatla.

Málokdo z obchodníků také projel Hedvábnou stezku celou, rozsah každého z nich se většinou vztahoval na jedno až dvě sousední města. Absolvovat celou trasu si vyžadovalo několik let, důkazem je například cesta Marca Pola.

Konec Hedvábné stezky je spojen s rokem 1453 a dobytím Konstantinopolu. Osmané, kteří se v tu chvíli stali pány většiny území, jimiž procházela, stanovili obchodním karavanám tak vysoké poplatky, že se jim už nevyplatilo tudy zboží přepravovat a začaly hledat nové cesty do Číny a do Indie po moři. „Zpátečnické“ daňové embagro tak tedy paradoxně znamenalo přínos ve vývoji lidstva, protože vedlo k zámořským objevům, které vyvrcholily v roce 1492 dobytím Ameriky. Nebýt Osmanů, byla by objevena pravděpodobně až o nějakých sto nebo dvě stě let později.

Hedvábná stezka ovšem tím pádem zanikla a zájem o ni byl oživen až počátkem 19. století v souvislosti s objevy švýcarského cestovatele J.L. Burckhardta. Teprve tehdy se jí také začíná říkat „hedvábná“. Předtím to byla například „cesta koření“ nebo prostě „obchodní stezka“. Nejcennějším zbožím, které se na ní v minulosti přepravovalo, byl čaj, koření, textil, koberce, jadeit, drahé kameny a kadidlo. Vývoz hedvábí však čínský císař zakázal.

Samarkand

Samarkand se v minulosti jmenoval Afrosiyob a Marakanda a vždy byl jedním z nejvýznamnějších míst na Hedvábné stezce. Koncem 14. století se stal hlavním městem rozlehlé Timurovy říše a dnes je druhým největším městem Uzbekistánu.

Archeologové datují první osídlení této oblasti do roku 2700 př.n.l., od té doby se stalo městem cílem hned několika válečníků. Již v roce 329 př.n.l. byl jeho krásou unesen Alexandr Veliký (tenkrát se jmenovalo Marakanda), po něm následovali Seleukovci, v 8. století sem přišli Arabové. Teprve Čingischán však na rozdíl od předchozích dobyvatelů město zničil, takže muselo být v průběhu 14.-17. století postaveno znovu.

Některé městské čtvrti nesou výrazný íránský vliv. Samarkand byl totiž v historii několikrát součástí Íránu, hodně Íránců sem přišlo také za Timura a svoje tradice, svátky a náboženství si kupodivu zachovali i za sovětské éry (Íránci jsou šíité, zatímco většina vyznavačů islámu v Uzbekistánu patří k sunitům).

V „perle Střední Asie„, jak bývá Samarkand často nazýván, se nachází také mauzoleum Timurovců (Guri Amir Mausoleum). Tento objekt dal původně stavět Timur Veliký jako místo odpočinku pro svého milovaného vnuka, který nečekaně zemřel. Stavba se mu ovšem tak zalíbila, že se rozhodl, že zde chce být rovněž pochován. V tu chvíli ještě netušil, jak je okamžik jeho smrti blízko. Timur Veliký zemřel v únoru 1405 během svého tažení do Číny, když jeho tělo, oslabené za ta léta množstvím alkoholu, podlehlo silnému nachlazení.

Ústřední místo v kryptě zabírá jednoduchý sarkofág z černého nefritu, v němž je uložen samotný Timur. Legenda říká, že když jej někdo otevře, přijde nový vládce ještě hroznější než byl sám Timur. Lidé se jej proto báli po celá staletí jen dotknout. Teprve sovětští archeologové se rozhodli v červnu 1941 prozkoumat Timurovy kosti. Den na to napadalo Sovětský svaz hitlerovské Německo.

Středobodem Samarkandu je Registan, považovaný mnohými za nejkrásnější náměstí na světě a zcela po právu zařazené na listinu světového kulturního dědictví UNESCO. Už ve středověku se na tomto místě konaly velké trhy, za Timura se pak Registan stal centrem společenského života města. Teprve v době panování jeho vnuka Ulugh Bega zde ovšem byly postaveny první budovy – medresa, chanaka, karavanseraj a dvě mešity.

Dnes obepínají náměstí tři medresy. Medresa Shir Dor nese na svém portále dokonce vyobrazení lva. Možná je to tygr nebo jaguár, v každém případě se ale jedná o naprostý unikát, protože v islámském světě se živé bytosti zobrazovat nesmí (pouze Alláh může znát jejich přesný tvar). Toto lví vyobrazení se však dostalo dokonce až na uzbecké bankovky.

Ulugh Begova medresa byla postavena v první polovině 15. století a je dvoupatrová. Dole se nacházely učebny, nahoře ubytovny pro žáky a učitele. Její portál je vysoký 35 metrů. Ulugh Beg byl osvícený muž. V medresách se do té doby vyučoval pouze výklad koránu, on však ve své škole zavedl také matematiku, fyziku a astronomii. Dnes jsou v učebnách umělecké galerie.

Poslední stavbou na náměstí je medresa Tillya Kori, což doslova znamená „zlatem obložená“. Výzdoba interiéru tomuto spojení opravdu odpovídá. V roce 1660 však již nebyl dostatek peněz na její dokončení, takže medresa nemá ve skutečnosti kupoli, ale zcela rovnou střechu. Tento nedostatek vyřešili místní umělci dokonalou malbou – při pohledu vzhůru si připadáte jako pod skutečnou kupolí a pokud nevíte, že se jedná jen o optický klam, tak si ničeho ani nevšimnete.

Medresa Shir Dor byla postavena v první polovině 17. století a kromě již zmíněných lvů na portále na sobě nese její výzdoba další prvky, prozrazující silný vliv zoroasterismu a východních náboženství. Nechybí mezi nimi ani svastika (hákový kříž) a snad je tam dokonce i Alláh se šikmýma očima. To všechno je důkazem toho, jak se v Samarkandu mísily jednotlivé kultury.

Ani jedna ze tři medres na Registanském náměstí dnes již neslouží svému původnímu účelu. Jejich nádvoří se používají jako galerie, prodejny suvenýrů nebo prostory pro ukázku tradičních řemesel, hudby a uzbeckých lidových tanců. Ani muezín se již neprotahuje úzkým poklopem na vrcholu minaretu, aby oznámil čas nejbližší modlitby. Pouze hrstce turistů, kteří zaplatí úplatek ve výši 3000 sumů místnímu policajtovi, je dopřáno vyšplhat se po rozpadajícím schodišti na pravý minaret Ulugh Begovy medresy a pokochat se odsud pohledem na Samarkand…

Na severozápadním okraji Samarkandu se nachází Ulugh Begova observatoř, kterou založil tento učený emír v první polovině 15. století. Jako hlavní nástroj k pozorování hvězd sloužil sextant o průměru 40,4 metrů. Hvězdopravectví hrálo významnou úlohu v životě většiny Timurovců. Samotný Timur například nechal hvězdáře určit datum své svatby s milovanou Bibi Chanum a začátky důležitých tažení a staveb.

Kopec Afrosiyob představuje místo, kde se nacházel první Samarkand, legendární středisko království Sogda. Město bylo pojmenováno po bájném turanském králi a pod názvem Afrosiyob se s ním setkáme v řeckých, perských, čínských i arabských kronikách. Vykopávky zde začaly koncem 19. století a nejzajímavější nálezy jsou shromážděny v přilehlém muzeu. Nejcennější z nich jsou sogdské nástěnné malby ze 6. století.

Pahorek Shah-i-Zinda, ležící jižně od Afrosiyobu, pokrývá obrovská nekropole. Prvním člověkem, který zde byl pohřben, byl Qussam ibn Abbos, bratranec proroka Mohammeda, který koncem 7. století přinesl islám na území dnešního Uzbekistánu. Jelikož podle legendy nezemřel, ale dostal se fontánou přímo do země, kde žije v posvátném ráji, je jeho hrobka pouze fiktivní. Od 11. století, kdy zde byla postavena, vyrostla ovšem kolem ní řada dalších mauzoleí a náhrobků emírů a význačných měšťanů, kteří chtěli být pohřbeni co nejblíže pomyslnému vchodu do ráje.

Sedmdesátimetrová kolonáda, táhnoucí se napříč nekropolí ze severu na jih, bývá proto někdy také nazývána „třída mauzoleí“ a celý komplex je díky jejich pohádkovým dekoracím označován jako „otevřené muzeum majoliky“, což je technika kresby na kachličky. Nejčastějšími motivy jsou květiny a hvězdy.

Mešitu Bibi Chanum dal postavit Timur Veliký koncem 14. století a mělo se jednat o největší mešitu na světě. Její vnitřní nádvoří zabírá plochu 540 m2, hlavní portál je vysoký 40 metrů. Mešita má 400 kupolí a mohlo se zde modlit současně 10.000 věřících. Základní kámen byl položen v květnu roku 1399 přesně podle výpočtů hvězdářů, její stavbu však po celou dobu provázely problémy a neštěstí. V době, kdy byl Timur na tažení, dohlížela na stavbu jeho manželka a rádkyně Bibi Chanum, po níž je mešita také pojmenována. Stavba se však protahovala a když se Bibi Chanum dozvěděla, že se Timur za dva měsíce vrátí, požádala stavitele, aby práce urychlil. Ten slíbil včasné dokončení stavby pod podmínkou, že smí císařovnu políbit a ta s tím po delším váhání souhlasila. Timur byl nejdříve mešitou nadšen, když však cucflek na tváří Bibi Chanum celou aféru prozradil, tak se naštval a nechal ji shodit z minaretu.

Dnes stojí mešita Bibi Chanum, značně poničená zemětřesením, hned vedle hlavního samarkandského bazaru, na kterém se ovšem vzhledem ke stoupajícím teplotám dlouho nezdržujeme a raději míříme pod ochranná křídla hotelu Kamila.

Většina uzbeckých hotelů je vytvořena z bývalých kupeckých domů. Do ulice nevedou žádná okna, do nichž by se opíralo nepříjemné odpolední slunce. Všechny pokoje jsou naopak otočeny směrem k centrálnímu nádvoří, které poskytuje příjemný chládek. Na nádvoří jsou většinou rozmístěny takhty. Takhty bývají také v restauracích a spíš než sedačky připomínají dřevěná lehátka se stolem uprostřed, na něž se zouváte a v pozici pololeža-poloseďa tak můžete lehce poobědvat nebo při čaji či skleničce piva strávit ta největší denní parna.

Večerní představení na nádvoří medresy Shir Dor, přibližující tradiční uzbecké slavnosti, zejména svatbu, pak patří díky své přirozenosti a nepodbízivosti určitě k těm nejlepším, jaké jsme kdy viděli.

Převzato z www.kasp.cz.