Z řady samarkandských památek jednoznačně vyniká náměstí Registan (UNESCO), které musí nadchnout i úplného ignoranta historie a architektury. Od 15. st. bývalo středobodem celého Samarkandu. Byla zde oznamována rozhodnutí panovníka a soudu, stály tu největší mešity, sídlily islámské školy a díky velkému bazaru sloužilo také jako obchodní centrum.
Tři strany náměstí dnes hrdě okupují tři monumentální skvělé medresy s tyrkysovými kopulemi: vlevo Ulugbekova, vpravo Šer Dor, uprostřed Tilla-Kari. Stojí zde tak pevně, jak pevní byli panovníci, kteří je nechali postavit. Čtvrtá strana náměstí je otevřená, snad aby návštěvníci mohli celé dílo v úžasu sledovat. Náměstí Registán je totiž nesporně jednou z perel, kterou může Uzbekistán světu nabídnout.
Ulugbek budující, učící, spící
Ulugbekova medresa na západní straně je nejstarší stavbou náměstí. Její zakladatel, vládce Ulugbek (viz článek „Samarkand: Timur sobě“), proslul jako veliký učenec tehdejší doby, takže po jejím dokončení v roce 1420 v ní sám přednášel matematiku, astronomii, filozofii i další obory.
Po Ulugbekově medrese v Buchaře tak Střední Asie získala druhou islámskou školu. Jako každá větší medresa má velké nádvoří, na konci s mešitou, lemované dvěma podlažími malých místností, které sloužily jako učebny, pracovny učitelů a společné pokoje pro studenty (kolej).
Když Ulughbek plánoval náměstí Registan jako nové centrum města, nechal zde kromě této medresy postavit i karavanseraj, chanako a mešity Mukatta a Kukeldaš. Tyto čtyři stavby se však do dnešní doby bohužel nedochovaly.
Lev v těle tygra
V 17. st se Yalangtuš Bahodur, panovník uzbecké dynastie Šejbanovců, jal přestavby pobořeného náměstí. Na ruinách karavanseraje na východní straně náměstí nechal podle vzoru protější Ulugbekovy medresy vybudovat medresu Šer Dor a místo chanaka na severní straně medresu Tilla-Kari.
Medresa Šer Dor, jejíž vnější dlaždičková výzdoba představuje mistrovskou práci, byla dokončena roku 1636. Průčelí zbobí kupodivu obrazy gazel a dvou nepřehlédnutelných lvů, přestože islám nedovoluje zobrazování živých bytostí. Lvi ale vypadají spíš jako tygři. Později na Hedvábné stezce nás zarazily obrazy naprosto stejných tygrů v buddhistických jeskyních Dunhuang v západní Číně, které jsou o několik století starší. Může to být náhoda, ale možná se jimi umělec ze Samarkandu inspiroval. Výzdoba uvnitř medresy ještě čeká na důkladnější rekonstrukci. Buňky spodního patra dnes obývají obchůdky se suvenýry. Pergola s vinnou révou na nádvoří láká k posezení a přemýšlení.
Mezi Ulugbekovou medresou a Šer Dor trůní medresa Tilla-Kari z roku 1660. Vyniká zejména zlatou ornamentální výzdobou své mešity. Nás nesmírně zaujala stálá výstava historických fotografií náměstí a Samarkandu před rekonstrukcí. Na nádvoří medresy je možné navštívit původní místnosti pro učitele, které na rozdíl od studentských mají krb – studenti se v zimě asi moc neohřáli.
Rekonstrukce něco stojí
V 60. letech se Rusové vrhli do rozsáhlé rekonstrukce celého náměstí. Nejprve odstranili třímetrovou vrstvu nánosů, o kterou se během věků zvýšila úroveň terénu – proto se dnes na náměstí schází po schodech.
Některé části medres postrádaly jen dlaždičkovou výzdobu, jiné byly naopak úplně zhroucené. Například medrese Tilla-Kari bylo třeba dostavět celou kopuli. Kdysi dokonale promyšlenou lehkou cihlovou konstrukci však soudruzi nahradili ocelí, takže teď kopule svoji tíhou tlačí na celou stavbu. V důsledku toho se medresa rozestupuje, což je jasně vidět na povážlivě nahnutých rohových minaretech.
Uzbekistán v opravách a udržování místních památek stále pokračuje. V posledních letech ho však UNESCO kritizuje za příliš zbrklé rekonstrukce v Samarkandu, konkrétně za používání nepůvodních materiálů a za necitlivou novou výstavbu v bezprostředním okolí historických staveb.
Jsi cizinec, tak plať!
Rekonstrukce jsou samozřejmě nákladné, proto nepřekvapí, že na náměstí Registan se platí vstupné. Proč ne. Areál není nijak neprodyšně uzavřen, místo toho zde parta strážníků nahání každého k pokladně. Ovšem Uzbeci platí 400 S, zatímco cizinci 3500 S, což je na Uzbekistán opravdu hodně (1000 S = 20 Kč). Smlouváme s bábuškou, jak je to v Uzbekistánu obvyklé, alespoň o studentskou slevu. Dotazujeme se na „rasovou diskriminaci“. I kdybychom promluvili sebedokonalejší ruštinou, předstírajíc uzbecké Rusy, stejně by nás odhalila, protože žádný místní prostě nenosí batůžek, kapsáče a nežádá o vstupenky zdvořile. Nakonec nám prodává jednu vstupenku pro oba.
Horší je to s minaretem Ulugbekovy mešity, kam se dá vystoupit na vyhlíku. To je byznys strážníků. Polooficiálně si tak přivydělávají ke svému platu. Lístek vám neprodají, ale bez zaplacení jim do kapsy vám mříž neodemknou. A to chtějí téměř stejné peníze jako za vstup na náměstí.
Hra barev
Tykrysové kopule medres dostávají v zapadajícím slunci úplně jinou barvu. Dlaždičková fasáda medresy Šer Dor září zlatými odlesky posledních paprsků slunce. Přišla se fotit svatba – těžko si v Uzbekistánu vybrat lepší pozadí (a když to srovnám s naším Červeným Hrádkem…).
Po celém horkém dni se konečně trochu ochlazuje. Náměstí ožívá. Zatímco po obědě tudy prošlo jen několik cizinců, kteří nemají před vyčerpávajícím horkem respekt, teď je prostor před náměstím plný. Vyhlídková terasa, fontány, malý park i řady laviček na jižní otevřené straně náměstí jsou obsazené.
Bábuška zavřela kasu, strážníci zamkli medresy a dělí se o dnešní bohatou tržbu z minaretu. Po západu slunce se rychle stmívá. Rozsvěcují se však barevné reflektory a velmi působivě osvětlují všechny tři medresy. V takové atmosféře se nádherně přemýšlí, v čem spočívá kouzlo Střední Asie.
Článek pokračuje třetím dílem „Samarkand: Obr a trpaslík“, který se věnuje dvěma nejvýznamnějším mešitám a současnému životu ve městě.
Pozn.: „registan“ znamená „písečné místo“
