Samarkand

Slavomír Horák

Ráno přijíždím do Samarkandu nevyspalý a není mi vůbec dobře. Beru si sice Endiaron, ale dopoledne strávím dílem v posteli a dílem na záchodě hotelu – ještě, že jej mám na pokoji.

A tak na památky vyrážím až odpoledne. Maršrutka do centra mi staví naštěstí hned před hotelem a po 10 minutách jízdy vystupuji u hotelu Samarkand a usedám do stínu pod sochou Timura. Kousek ode mne je vidět kupoli Gúr-e emír, hrobky velkého Timura, který se pro moderní Uzbekistán stal spolu s básníkem Ališirem Navoim, národní postavou z dějin. V Gúr-e emír leží jeho učitelé Mir Sajjid Berke nebo jeden z největších astronomů středověku a vládce Samarkand v jedné osobě – Ulughbek. Ten má také za městem svou observatoř. Nachází si mne kamarád Šuhral, který zná dějiny města a rád si povídá pro procvičení jazyka s cizinci. Zná také mnoho lidí v historických památkách, a tak mě dostává do Gúr-e Emír i do Registanu zdarma.

Bohužel náměstí Registan se třemi nejdůležitějšími medresami Samarkandu s nádhernými freskami jsem si příliš nevychutnal, protože jsem v neustálém obležení kluků, kteří jsou zvědaví na cizince, hovořícího rusky a ochotného si s nimi popovídat. Říkají, že turistů sem sice přijíždí mnoho, ale jednak neumí rusky a jednak je k tomu ani sami průvodci nepustí – klasický turistický zájezd, navíc v zemi jako je Uzbekistán, příliš k místnímu životu nepřičichne.

Po chvíli jsme všichni vyháněni – turisti vůbec ven a kluci na zkoušku velkolepého představení na počest výročí nezávislosti Uzbekistánu, které připadá na 31. srpna. Protože Šuhral bude v této akci hrát svou roli, mohl mi celkem obšírně vysvětlit, o co tam půjde. Vesměs se jedná o představení v duchu uzbeckých lidových (často ovšem pouze pseudolidových) tradic a mají ukázat sílu Uzbeků v minulosti a současnosti. Hlavní je však propagační účinek země – na oslavy mají přijet prezidenti všech okolních států a účastnit se budou i představitelé z Evropy a mnohých asijských států.

Prohlídku Samarkandu začínám další den v monumentální mešitě Bibi Chanum, která měla být největší na světě, ale již za Timura se začala hroutit, až z ní zbyly pouze části, které se dnes rekonstruují. I tak si člověk může udělat představu této ohromné stavby, která předčí mnohé evropské katedrály. Zaujal mě ohromný kamenný kursí (podstavec pod Korán), i když pochybuji, že tak obrovský Korán vůbec existuje. Zde se však jedná o příklad timurovské gigantomanie.

Dopoledne strávím ještě ve městě Hodža Ismoil, které je zasvěceno jednomu z nejvýznamnějších islámských učenců a autoru jedné z nejuznávanějších sbírek hadísů (slova a skutky Proroka Muhammada) al-Buchárímu, který je pohřben právě zde. Nově opravený komplex je důkazem, že do náboženských zařízení velmi investuje Saudská Arábie. Uzbekistán a Tádžikistán jsou v tomto regionu jejím “nejnadějnějším” trumfem, protože jde o nejvíce nábožensky založené země střední Asie. Ale ani míra religiozity se zde nepřehání a sám president Karimov prosazuje především sekulární model země.

Další “modrá bomba” nádherných obkladaček mě čeká opět v Samarkandu, kde mířím k bývalému pohřebišti Šah-i Zinda. Poté ale musím spěchat, protože mám schůzku s Šuhralem. Vyrážíme na procházku Samarkandem k Ulughbekově observatoři za městem a k pahorku Afrasijáb, kde jsou vykopávky z nejstarších dob města, které údajně založil Alexandr Makedonský. Šuhral se musí rozloučit – opět začíná zkouška. Dlouho se dívám, o co přijdu, když nebudu koncem srpna v Samarkandu.

Ráno jsem se nechal napálit. Pokouším se dostat do Šahrisabzu, ale až na autobusovém nádraží zjišťuji, že tam jezdí jeden autobus denně, ale oklikou, takže cesta by mi zabrala celý den. Nakonec kapituluji a nechám se odvézt na stanoviště aut, které odjíždějí do Šahrisabzu a do blízkého Kitabu. Řidič chtěl samozřejmě na hloupém cizinci vydělat, a tak mě cesta do Kitabu stála nakonec o dolar více. Chvíli mi to trvá, než se v Kitabu a poté i Šahrisabzu zorientuji, ale nakonec stanu pod ohromnou budovou letního paláce Ak-Saray, který měl být dalším věčným památníkem Timura, tentokrát v jeho rodném městě, a ze kterého dnes zbyly pouze zbytky hlavní brány. Dodnes je to však jedna z nejvyšších budov ve městě. Kromě toho je v Šahrisabzu k vidění i zajímavý komplex mešity Kök-Gombad (Modrá kopule), kterou nechal postavit Ulughbek a také hrobka, která měla být určena pro Timura. Bohužel tam jsem se nepodíval, protože byla zavřená – prý je to pouze s průvodcem z hotelu a na toho zase nemám.

Vracím se zpět do Samarkandu, včas, abych si mohl prohlédnout muzeum významného tádžického spisovatele Sadriddína Ajního. Jeho ředitel a průvodce v jedné osobě, velký znalec Ajního díla, se mi věnoval velmi pečlivě a když slyšel, že v Praze znám našeho předního íránistu dr. Bečku, snesl by mi modré z nebe. Hned se mi chlubil překladem Ajního do češtiny, který je zde chován a fotografií Juliusa Fučíka, který se s Ajním znal. Ani se nechci přiznat, jaké mínění, nebo spíše nemínění u nás o Fučikovi panuje. Ale toto muzeum mě velice nadchlo svým skromným, ale zajímavým vybavením. “Hlavně pozdravujte dr. Bečku, až budete v Praze,” klade mi na srdce pan Kayambekov.

Potřebuji si na nádraží koupit jízdenku na vlak. Chytil jsem se do pasti cizineckých cen a plackarta do Taškentu mě stojí skoro 5 dolarů, zatímco místní platí něco přes dolar. Příště prý mám říci, že jsem Rus a neukazovat pas. Kapituluji.

Poslední rozloučení se Samarkandem se odehrává na náměstí Registan, kde již skončila zkouška a místo je poměrně tiché, až na několik turistů a místních, které zlákalo panoráma tohoto náměstí.

Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz