Sama stopem na Dálný východ

Stopem do Moskvy

Stop do Vladislavi není zrovna výhra, když má člověk namířeno z Třebíče do Vladivostoku. Ale nějak se protluču. Volím nejkratší trasu, kterou lítají letadla, ale kdybych letěla, měla bych to příliš jednoduché. Ve Varšavě poznávám lavičku, kde jsem kdysi probděla noc. V Rize posouvám hodinky poprvé o hodinu napřed. Když se ptám, kudy do Moskvy, kdosi mávne ledabyle rukou směrem k východu. Že se blížím, prozrazují kostelíky, které mění svůj severský charakter a začínají se objevovat zlaté báně. Jako pěšák přeskočím několikakilometrovou frontu a triumfálně překročím hranici ruského impéria pod ohromným obloukem duhy.

Pak dlouho sedím u krajnice a smutně pozoruji, jak se střídají směny pohraniční stráže. Přeci jen jsem si vymodlila kamion do Moskvy, jinak by mě nejspíš odplavil déšť, sebrala tma nebo sežrali komáři. Sympaťák Žeňa, řidič z Kaliningradu, jede pomalu a velkou oklikou. Vysednout z auta se mi však přestane chtít, jakmile pochopím, jak vypadají silnice v Rusku. Jedeme pořád rovně, hustým lesem, sem tam se mihne zoufalá benzínka. Cesta je lemovaná značkami „pozor hlavní silnice“, to abychom nezůstali na pochybách, že jsme nezbloudili. Myslím v duchu na Napoleona a jeho tažení na Moskvu. Na druhý den se přiblížím do Moskevského rajónu. Míjíme vodu posvěcenou smolenským metropolitou, reklamu na pomník Gagarina, dělo z druhé světové. Moskva mě vítá svou nevlídnou tváří. Při pohledu na ty protáhlé obličeje s koutky do podkovy se ptám sama sebe, proč jsem to chtěla jet do Ruska. Zdržím se krátce. Vlakem popojedu sice jen ždibec, ale zato správným směrem, do Vladimíru.

Jak chutná Tatarstán

Konečně mám volnou cestu na východ. Naskočím do prvního náklaďáku, který se objeví. Tatar za volantem jede přímo do Kazaně. Jenže hrozně se šineme a na mě je vidět, že nevím, jak to urychlit. „Upokoj se děvče, měla sis pořídit letadlo, když tolik spěcháš“, zpraží mě řidič. Druhý den po poledni vysedám v průmyslové zóně stolice Tatarstánu. Valím oči, neboť tolik trubek a komínů pohromadě jsem nikdy neviděla. Historické centrum Kazaně se má také čím pochlubit. Místní Kreml a Arbat svědčí o tom, že se město začíná rozvzpomínat na svou zašlou slávu. Než ho dobyl Ivan Hrozný, vládli tady turkomanští chánové. Mešity a pravoslavné kostely tu stojí pěkně vedle sebe, i když bůh v Rusku přeci není. Mě to ještě před setměním žene z města pryč. Na výpadovce mě naloží mladý Čuvaš do svého amerického freightlinera. Je to ukecaný a trochu drzý chlap. Sype ze sebe svoje rozumy, které nabyl jako chuligán, bandita, trestanec, dítě ulice, voják v čečenské válce a konec konců otec od rodiny a podnikatel. Připadám si jako malinký ribjonek, který v životě ještě vůbec nic nepochopil. Před Ufou přesedám na jinou káru a v noci přefrčím Baškorkistán. Staví nás často policejní hlídky. Řidič je zvyklý, jen přibrzdí a povzdychne „já už děngi prigatovil“ a podává policajtům přes okýnko úplatek.

Na odbočce z hlavního tahu na Čeljabinsk stopnu Kamaz přímo do Jekatěrinburku. Kdosi mi to město vychválil, tak mi to nedá a pustím se cestou necestou tím směrem. Natřásám se celý den v kabině, postupně mi na hlavu popadalo řidičovo nádobí, toaleťák, pak i cukr. To město by muselo být celé ze zlata, aby se mi to trmácení vyplatilo. Bohužel není. Marně bloudím po městě a hledám nějakou pamětihodnost. Projdu se po Arbatu, který je samá louže, až k místu, kde zabili cara s celou rodinou. Na paměť tohoto zločinu postavili nedávno kostelík. K večeru už stojím na hlavním tahu vedle vojenské rakety a mávám na auta. Tady za Uralem začíná konečně Sibiř.

Hurá na Sibiř

Stopuju non-stop. Projíždíme malinké vesničky s perníkovými chaloupkami tak trochu našinutými do strany. Většina domů je podivně nedostavěná, jakoby si to nechávali na zítra, které nikdy nebude. Improvizace je vidět na každém kroku. Předjíždíme náklad zbrusu nových automobilů Volha. Je to tak trochu retro, neboť již 30 let se vyrábí stále stejný model. V noci někde před Tjumenem tvrdnu na silnici, naštěstí letní noci jsou krátké.

Za svítání mě nabere rodák z Omsku. Pohodlně se usadím, neboť mě čeká s tímhle kamionem dlouhá cesta. Až před Novosibirskem vysedám a po tmě lovím auto dál na východ. Zastaví mi Saša a Andrej, řidiči kamionu z Barnaúlu. Jsou ze mě dost vykulení a údivem volají „Japonský boh!“ Cestou se pochlubí, jak Siberiaci přeprali Němce za druhé světové, poradí mi, jak se loví medvěd beze zbraně, a lákají mě na Altaj. Ještě než mě vyklopí, zazpívají mi častušku, vzpomenou ďaďku Stalina a popřejí šťastlivé puti. A já zase v tu mrtvou noční hodinu přešlapuji u cesty a číhám na někoho, kdo by mě popovezl kousek dál. Ze zoufalství pak kývnu na odvoz do centra Novosibirsku a ještě za šera přejedu most přes řeku Ob. Z historického centra nezbylo věru moc. Jen malinká kaplička se zlatou střechou uprostřed betonové křižovatky. Podle velesochy Lenina v doprovodu třech rudoarmějců a dvou budovatelů poznávám, že jsem v samém středu města.

Tak to bychom měli, ukončím exkurzi a mažu na autobus, který mě vyveze na okraj města. Na zastávce pozoruji ruskou společnost, která čeká na svůj ranní spoj. Je to smutné divadlo. Postarší lidé, vymódění všelijak, se hrnou do dveří přestárlých autobusů, perou se o místa k sezení a přitom je megafon ve voze pravidelně poučuje, aby si nezapomínali své věci, když budou vystupovat. Za zahrádkářskou kolonií obtížně hledám auto, které by jelo správným směrem a chtělo by zastavit. Přeci jen mě nabere jakýsi pán a já ze zdvořilosti přemáhám spánek a udržuji konverzaci přikyvováním da, da, da. Do Abakhanu mě nakonec dopraví zásobování pivem někdy nad ránem druhého dne. Dospím na zemi v nádražní hale. O výletu do Sajan, který jsem odtud podnikla, povím jindy. Celkem to byla zajížďka 1200 km z hlavního tahu.

V Krasnojarsku jsem zase srovnala kurs směrem na východ. Na to, že má Krasnojarsk 300 let, toho ve městě z minulosti mnoho nezůstalo. Obyvatelé tohoto města na Jeniseji jsou velmi pyšní zejména na své žirafy, které tu chudinky v místní ZOO zmrzají devět měsíců v roce, ale také na stolby, zajímavé skalní útvary kousek od centra, ne nepodobné těm v Adršpachu. Jen to není písek, ale syenit. Když se stolbista Serjoža v námořnické čepici bez jištění vyšplhá komínem na skálu, předvede přeskok a pak se štěrbinou spustí dolů ve třech kotrmelcích a udělá pukrle, spadne mi brada.

Muzeum revoluce a sibiřský Prater

Nemůžu vynechat expozici voskových dinosaurů v bývalém muzeu Revoluce ani městský park, který vzdáleně připomíná vídeňský Prater. Z rozhovorů s lidmi je mi však jasné, že se tu nemají zrovna nejlíp. Jak je to možné, ptají se mě, dávno by měli chodit všichni odění ve zlatě. Jenže sibiřské bohatství mizí neznámo kde. Obyčejní lidé pracují za kopějky a živoří ze dne na den. Fabriky už nic nevyrábí, pole leží dávno ladem. Jenže, kdo by se divil, že zavřeli závod na černobílé televize, když se celý svět už dávno dívá na barevné, kdo by se divil, když tu sejí víc zrna, než sklízejí.

Napíšu si na ceduli Bajkal a moje největší starost je, jak se tam dostat. Je to dál než z Prahy do Paříže, přitom zčásti po polňačce. Po dnu a noci na cestě v žigulíku a jakési čtyřkolce, vysedám na centrálním rynku v Irkutsku. Jsou tu k mání čínské okurky a čínské rajčata, čínské nádobí, čínské oblečení… je vidět, že se tu Číňané dobře zadrápli. Slované jsou pomalu na vymření a nemají podle mě proti Asiatům šanci. Obdivuji střípky ruské noblesy, kterou si sem do vyhnanství přivezli děkabristé po nepovedeném povstání v roce 1825. Ještě pořád je na co koukat, dřevěná stavení, zimní zahrady, křišťálové lustry v hudebním salónku, jakoby to nebylo už ani pravda. Jenže to nejkrásnější z celého Ruska mám teprve před sebou, jezero Bajkal. Na tři týdny jsem zpomalila tempo a zastavila jsem v okolí jezera, ale o tom povím jindy.

Když nemůže Kateřina Mandulová jet přímo na Měsíc, tak jede alespoň na čtvrt roku do Asie. Přijde jí totiž škoda být v životě jenom právníkem …