Už z letadla vypadají ostrovy tak malebné, že se napětím tají dech. Kouzelné souostroví se skládá z více než devíti set devadesáti ostrovů, které se rozprostírají po délce tisíc pět set kilometrů jižně od rovníku.
Letadlo měkce dosedlo na betonovou plochu letiště Henderson Field, které proslulo tvrdými souboji v období druhé světové války. V červenci 1942 totiž zaznamenali američtí průzkumníci podezřelé aktivity na šalomounském Guadalcanalu. V místě zvaném Lunga Point budovali Japonci rozsáhlé letiště. Kvůli svému strategickému umístění znamenalo velké nebezpečí pro širokou oblast jihozápadního Pacifiku. Američané museli neprodleně jednat. Pod velením generála Alexandera A. Vandegrifta zaútočilo 7. srpna 1942 devatenáct tisíc elitních amerických dobrovolníků, příslušníků First Marine Division, na severní pobřeží. Letiště bylo sice dobyto hned druhý den, ale udržet ho znamenalo prolít v následujících měsících mnoho krve na obou stranách.
S pocitem hluboké piety jsem se toulal po Red Beach, pláži, kde se bojovalo. Pak jsem se, poškrábán tropickou vegetací a pokousán hmyzem, dobrodružně prodíral vnitrozemím ještě mnoha ostrovů v oblasti. Odměnou mně byly snímky zkorodovaných zbraní, starých šedesát let.
Guadalcanal a hlavní město Honiara už nemají mnoho co dalšího nabídnout. Zaskočilo mě, jak málo se tu pamatuje na cestovatele s nižším rozpočtem, vše je přizpůsobeno pouze takzvané „válečné turistice“. Po slavných místech krvavých bojů v rozsáhlém Pacifiku jezdí zejména japonské výpravy. Navštěvují místa, kde vojáci japonského císaře nejprve slavili řadu úspěchů, ale od roku 1942 museli skousnout nejednu potupnou porážku. Co nedokázaly americké zbraně, dokonala beznaděj, japonští velitelé si pak vrazili dýku do vnitřností nebo pomohla příroda.
Mnoho „samurajů“ tu podlehlo různým tropickým nemocem. Zabili je mravenci, mikrobi, roztodivní neznámí paraziti a dorazil obyčejný hladomor. Potomci smutných hrdinů se dnes jezdí klanět jejich památce.
Prohlédnout si Guadalcanal tak trvá jen několik dní. Zajímavější a dobrodružnější se zdají okolní ostrovy. Při odletu z hlavního ostrova Guadalcanal se pak nabídne pohled na stovky malých pestrých rajských ostrůvků v tyrkysových vodách Tichého oceánu, které jako špendlíkové hlavičky vykukují nad hladinu a vyvolávají ty nejkrásnější exotické sny.
Ostrov Seghe potvrdil, že v ráji může být pekelné horko. Zato se bez ohledu na úmorné počasí nabízí intenzivní objevování mnoha civilizací nezasažených ostrovů: kromě Seghe ještě Buinitusu, Karunohu, Uepi, Buki-Buki, Chubikopi a Charapoana… Byly těmi prvními, na které jsem v laguně Marovo vystoupil.
V dobách, kdy byly ostrůvky objeveny, a ještě přibližně dvě stě padesát let potom byly Šalomounovy ostrovy nejčastěji spojovány s proslulými kanibaly – lovci lebek. Právě tady, z důvodů pro nás nepochopitelných, museli mladí chlapci demonstrovat své dozrání v muže způsobem, při kterém mrazí v zádech. Ale příležitostí, jak uspokojit atavistické touhy, se tehdy jistě našlo víc. Dokladem jsou jeskyně plné trofejí, které mi pravnukové chrabrých bojovníků po počátečním zdráhání vždy rádi ukázali.
Dívám se na vše s hrůzou, tak takhle zpravidla dopadli první misionáři a neohrožení námořníci – hrdinové objevných plaveb v rajském Pacifiku. Snažím se představit si, která lebka je domorodá a která mohla patřit bílému návštěvníkovi.
Ostrované jsou dnes přátelští. Mnozí si očividně považovali za čest přiblížit se ke mně, exotickému návštěvníkovi, a něco prohodit. Hovořili jsme jiným jazykem, a přesto jsem měl nesmírně hřejivý pocit hlubokého porozumění.
Obyvatelé ze země bájného krále na mě zapůsobili velmi sugestivně. Na kopcovitém ostrově Chubikopi jsem se zúčastnil barvitého trhu plného banánů, kořenů taro, cukrové třtiny, sladkých brambor, velkých rudých krabů, ryb a dalších pochoutek. Koupil jsem si pomelo – grep, který je dvakrát větší než největší, jaký známe. Jeho sladká šťáva mě skvěle občerstvila. Doplňovat tady tekutiny je ostatně životně důležité. Každý den se teplota vzduchu i vody pohybuje přes 30 °C.
Vody laguny tak příliš neosvěží, ale nabízejí zážitky, které se nezapomínají. Nikde na Zemi jsem dosud neviděl pod vodou tak nádherně nepoškozené korály. Díky velké vzdálenosti od ostatní civilizace jsou zdejší vody uchráněny destruktivních aktivit necitlivých rybářů, turistů a potápěčů. Tady se domorodci potápějí pouze tehdy, pokud je k tomu dožene hlad. Ryby a humry zabalené do banánových listů pak domorodé ženy pečou na rozpálených kamenech. Skvělá pochoutka, kterou jsem ale musel zapíjet pouze teplou dešťovkou. Brr! Jak já jsem snil o limonádě nebo kostce ledu! Zbytky lukulských večeří jsem pak krmil četné žraloky, kteří pravidelně připlouvali k molu mé dočasné základny na ostrově Charapoana.
Z kořenů protkaných zvětralým korálem vyrůstají do ohromných výšek mohutné kokosové palmy, pandanusy a podivné listnáče s rozeklanými kořeny. Ve spleti kmenů, kořenů a větví se občas mihne malá ještěrka a v korunách zazpívá některý z neviditelných ptáků. Prožíval jsem hluboce sugestivní samotu a připadal jsem si jako ztroskotaný Robinson. Pocit, který mi v hektické a přelidněné Evropě tak často chybí.
Při objevování na nebezpečně ostrém korálu mě chránily pevné trekkingové boty, na ruce jsem měl hodinky a v brašně nejmodernější fototechniku. Přesto jsem se cítil jako objevitel z dávných dob. Pocit, pro nějž cestuji a který bych nevyměnil za nic na světě.
Článek vyšel v časopise Koktejl (listopad 2006). Autor: Jirka Kolbaba.
