Saharské kasby a zatrolená máta

Největší část pouště je poušť kamenitá, poarabsku zvaná hammada, což je povětšinou neatraktivní jednotvárná pustá rovina tu a onde „zpestřená“ keříkem, stromem nebo kopcem.

Písečné ergy

Ty pravé saharské písečné přesypy, nazývané „erg„, jak je známe z fotografií a filmů, tvoří jen velmi malou část rozlohy této pouště. A tak turisté, kteří pochopitelně chtějí vidět „tu pravou Saharu“, musejí jezdit do několika málo vyhlášených míst, kde mohou právě tuto scenérii spatřit. V Maroku je to při alžírských hranicích a jedním z těchto míst je městečko Erfud, kam vede asfaltka, kde jsou hotely a restaurace.

Zde většina výletníků přespí, aby se ráno mohli vydat do Merzugy, kde jsou již očekáváni tuarežskými průvodci v typických modrých hábitech (v anglických průvodcích povšechně nazývanými „blue men“), velbloudy a koňmi, kteří je odvedou k nedalekým dunám.

I my jsme při návštěvě Maroka v roce 2003 učinili, jak doporučoval Lonely Planet. Večer jsme dorazili do Erfudu, dali si večeři v restauraci v místním „Restaurant des Jeunes“, který je v průvodci velmi vychválen, a možná právě proto jsme poněkud slevili ze své obvyklé obezřetnosti a v duchu mávli rukou nad příšernou babicí, která se co chvíli nořila z kuchyně a nakukovala do lokálu…

Mělo nám to být dostatečnou výstrahou, ale nedbali jsme osudového varování. Podávanou polévku jsme zkonzumovali a veškerá hygienická opatření jsme omezili na odsunutí v ní plovoucích mrtvých much stranou – však se to vařilo, no ne? Druhého dne jsme vstávali v noci, abychom v poušti zastihli východ slunce, takže v půl čtvrté ráno nás ani nemusel budit hotelový telefon, byli jsme už dávno vzbuzeni z jiných důvodů a navzájem se přetlačovali při pobytu na toaletě.

Zapadlí v probouzející se poušti

Vyrazili jsme tedy ještě v hluboké tmě s místním průvodcem Hasanem. Pár kilometrů za městečkem se asfaltka ztratila a my se ocitli v černé neidentifikovatelné písečné prostoře. Trochu z toho šel strach, jen hvězdy nad námi dodávaly scenérii na romantičnu. Chlapík se manžela zeptal, jestli nemá řídit raději on, načež Jirka podrážděně odfrkl a opáčil, že to snad zvládne sám.

Po pár stech metrech jízdy mezi písečnými valy, kdy Jirka do svého jezdeckého umu vkládal maximum, se ukázalo, že přeci jen poněkud přecenil své síly. Uvízli jsme a čím víc Jirka nadával a túroval motor, tím víc jsme se zavrtávali do písku. Vylezli jsme z auta, které se rázem ocitlo až po prahy v lůnu Sahary, chlap procedil „no vidíte, já to říkal“ a začali jsme odhrabávat kola. Situace to byla prazvláštní a těžko ji náležitě popsat: tma tmoucí, všude kolem jen písek, žádná silnice a nikde ani živáčka.

V jednu chvíli jsme v dálce zahlédli reflektory džípů, které – nejspíše s dalšími turisty – mířily někam k lehce nabledlému horizontu. Přejely a zmizely. Chvíli jsem si pohrávala s lehounce adrenalinovou myšlenkou „ztraceni v poušti“ a vzpomínala na svůj oblíbený film „Anglický pacient“, ale mobilní telefon v kapse a vědomí nedaleké vesnice mi tento dojem kazily. Po dvaceti minutách hrabání nás Hasan instruoval, kdo má zalehnout kapotu a kdo má tlačit, sedl za volant a po chvíli vztekání se s autem z díry vycouval. Poté už řídil sám, takže žádné další vzrůšo nebylo.

Pouštní výlet v dešti

Ale překvapení toho dne ještě nekončila – sotva jsme (stále ještě potmě) dorazili do Merzugy, začalo pršet!!! Představte si to: člověk se táhne z Evropy do Afriky, aby spatřil vyprahlou Saharu, a ono mu tam začne lejt! Déšť to nebyl nijak divoký, ale poprchávalo jemně a vytrvale. Nabídli nám čaj a dali nám vybrat, jestli na zhruba dvouhodinovou výpravu do dun chceme pěšky, na velbloudu, nebo na mulách. Jednoznačně to vyhráli velbloudi, protože po večeři předchozího dne jsem měla při chůzi velké problémy a nejbezpečněji jsem se cítila, když jsem seděla… jo, jo – proklatý Lonely Planet a jeho vyhlášené restaurace!

Výlet nakonec dopadl dobře, užili jsme si nevšední atmosféru bizarních oranžových písečných dun pod zlověstnou ocelovou oblohou ztěžklou dešťovými mraky a cestou zpátky se udělal zcela „normální saharský“ slunečný den a my jsme si nafotili duny i ve slunci, jak se sluší a patří.

Jak už jsem byla napsala – naše saharské ráno bylo dosti pošmourné, ale zase mělo zvláštní atmosféru, kdy se poušť představila v úžasných barevných odstínech – to vše částečně umocněno i mírným podexponováním fotografie. Jak jsem se totiž hrabala na velblouda, nechtěně jsem zavadila o kolečko na fotoaparátu a fotky tím pádem dostaly ještě podivnější nádech… Ale uznejte, není to tak hezčí?

Pozor na mátový čaj!

Na tomto místě možná vložím jedno dietetické doporučení a varování. Poté, co se nám po jídle z Erfoudu opravdu neudělalo dobře, jsme s Jirkou najeli na dietu a ostražitost. Zdálo se ale, že nám to není moc platné, a my byli nuceni zbytek svého výletu prokládat častými návštěvami toalet – abych se vyjádřila decentně. (Nejradši bych napsala, že jsme měli pěknou sračku, ale nevím, zda byste si o mně pak nemysleli, že jsem nezdvořilá…)

Až teprve poslední den našeho marockého pobytu jsme zjistili, jak jsme byli hloupí, a proč nám bylo tak dlouho zle. U nás doma bývá mimo jiné čaj považován za dietní prostředek a jeho pití je způsob, jak znovuzískat ztracené tekutiny. V Maroku mají (stejně jako v celé severní Africe) výborný mátový čaj. A tak jsme ten zdejší výborný mátový čaj pili několikrát denně. Vždy nám ho přinesli příjemně teplý, rovnou na pití, nikdy jsme nemuseli foukat a nespálili jsme si jazyk. Plavaly v něm čerstvé snítky voňavé máty.

Teprve poslední den jsme vše pochopili, když jsme před kavárnou pozorovali, kterak jakýsi muž přivezl na oslu mezi jiným zbožím i pár svazků máty, vše naházel na chodník a než si pro zásilku přišel posluha z kuchyně, tak přes mátu přeběhlo několik koček, olízal ji toulavý pes a vyčůral se na ni kolemjdoucí osel. No, toho osla jsem si přimyslela, ale tak nějak to bylo. Není tedy divu, že když vám takovouto přísadu nacpou do vlažného čaje navařeného po ránu a od té doby zchladlého, tak zákonitě chytnete nějakou střevní breberu.

Honosné kasby

Dost ale průjmových stesků! Vydáte-li se z oblasti kolem Erfoudu dále na jih, pásmem mezi podlouhlým masivem Atlasu a alžírskou hranicí, naskytnou se vám úžasné zážitky. Jednak je zde velmi malebná krajina s nesmírně zajímavými kopci, skalisky, údolími a kaňony, kde mizivá přítomnost vegetace nechává vyniknout těmto obnaženým geologickým útvarům v celé jejich kráse. Naproti tomu na místech, kde je přítomna voda, vznikly nádherné oázy s bujnou a svěží vegetací a velmi zajímavými stavbami.

Celé vesnice, nebo jejich nejhonosnější části – kasby, což jsou opevněné domy boháčů, se zde stále staví v tradičním stylu z nepálených cihel s příměsí slámy. Tyto stavby, z nichž některé jsou velmi staré, vyžadují trvalou péči, opravy a údržbu, protože by se jinak při období dešťů zhroutily. Některé jsou na hlavním silničním tahu a vysloveně turisticky přizpůsobené, je možné navštívit i jejich interiéry. K jiným je nutno vážit delší cestu, o to však jsou autentičtější a působivější.

Píše se, že nejkrásnější kasby jsou ve vesnici Skúra. Mezi nimi bezesporu kraluje majestátní kasba Amerhidil.

Většinu kaseb lze obdivovat jen zvenčí. Ve městě Ourzazat je kasba Taurirt, sto let staré sídlo rodiny Glaui, dnes rekonstruované a přístupné pro veřejnost, takže je možné obdivovat i nádherně zdobené interiéry. Příslušníci rodu Glaui svého času kontrolovali přístupovou cestu do Vysokého Atlasu a tím prakticky drželi v rukou veškerou moc nad marockým jihem.

Zcela jiné kouzlo má starobylý polorozpadlý ksar (opevněná vesnice) Tamnugalt, jehož
zdivo nezapře, že je velmi starodávné.

Kdo chce Tamnugalt navštívit, musí odbočit z hlavního silničního tahu a vydat se autem směrem do pouště, hluboko do údolí vádí (či v maghrebské arabštině spíše „uedu“) Draa. Poté je ještě třeba jít kus pěšky úvozem mezi palmami.

Převzato z www.bruhovi.cz