S Radimem Špačkem o Šivově kole života

V roce 2010 měl premiéru Radimův celovečerní film roku Pouta. Radim získal Českého lva za režii. Málem si ale nestihl cenu převzít, byl zrovna v jihoindickém indickém Kanyakumari. Do Indie se totiž doslova zamiloval – od roku 2003 každoročně spoluorganizuje Festival bollywoodského filmu. Jako znalec Indie a bollywoodské produkce letos uvede taneční divadelní show Šivovo kolo života.

Radime, jak jste se vlastně dostal k Indii? Co Vás tam tak upoutalo?

To už si vlastně skoro ani nepamatuju. Když jsem dělal přijímačky na FAMU, tak mě děsili, že se tam nedostanu, že jsem moc mladý. Tenkrát jsem se rozhodl, že pokud se nedostanu, odjedu do Indie na zkušenou. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Nakonec mě přijali, a tak jsem odjel do Indie až o nějakých 5 let později s kamarádkou. Tam jsem si zašel do kina. Záhy na to jsem začal organizovat bollywoodský festival. Takže jsem tomu propadl úplně hned, jak jsem Indii poznal.

Propadl jste Indii přes hudbu a tanec?

Spíše přes lidi, kulturu, historii, jídlo, celkovou atmosféru. Ale je taky pravda, že jsem měl dost romantické představy. Že to je taková tichá země vhodná k meditaci 🙂 Ale já mám rád hlučná města, shon a ruch, takže mě to vůbec nevadilo, spíše naopak.

Jak často teď do Indie jezdíte?

Největší cesta, kterou jsme podnikli, byla před pěti lety – jeli jsme přes Írán, Pákistán, byli jsme v Indii asi čtyři měsíce a ještě jsme se podívali do Nepálu a na Andamany. To byla dovolená snů. Loni jsem tam byl shodou okolností dvakrát, ale to už bylo spíše pracovní. Jel jsem tam vyjednávat s producenty kvůli festivalu. A teď jsem tam byl v listopadu točit – mimo jiné i ukázky do projekcí ze Šivova kola života.

Kde je to v Indii nejlepší?

Mám pocit, že jsem tu zemi procestoval křížem krážem. Když mluvím s Indy, mám pocit, že Indii znám lépe a důkladněji než oni, ale samozřejmě ta země je obrovská. Já mám obecně rád velká města, takže pro mě je naprosto skvělé místo na život Bombaj. Tam to mám strašně rád. Ač nemusím hory, tak se mi taky líbilo v Daarjeelingu a hlavně v jižní Indii – ve státech Karnatáka a Kérala. A to jak kvůli lidem, tak klimatu a jídlu.

export_hs_gallery

Bollywood dance vychází z tradičních indických tanečních stylů a z lidových tanců, ale značnou měrou čerpá také z moderních západních stylů. Výsledkem je dynamický, velmi pestrý tanec, který používá tradiční indické taneční prvky, pozice a mudry (gesta dlaní a prstů), ty ale zahaluje do moderních, svěžích rytmů.

Co je specifického na bollywoodském filmu a tanečních scénách? Proč to tak lidi přitahuje?

Já sám s tím mám trochu problém, mně to neoslovilo na první dotek. Když jsem byl poprvé v indickém kině, bral jsem to jako exotickou zkušenost a mnohem více než ten film mě zaujalo, jak to lidé v kině prožívají, jak je jich tam plno a jsou z toho nadšení. Oni chodí do kina často a rádi. Ale potom jsem viděl několik filmů, které mě hrozně překvapily, jak jsou moderní, že to nejsou jenom ty tradiční zamilované limonády s happy endem, ale že se snaži o nějaký hlubší přístup. A ta pestrost mě zajímá.

V Indii se točí tisíc filmů ročně – teď nemyslím jen Bollywood. Často jsou tamilské repliky nebo remaky mnohem úspěšnější i kvalitnější. Ale líbí se mi pestrost žánrů – pohádky, horory, dokumenty, komedie, sociální dramata – to rozhodně není na jedno brdo. Trochu mě mrzí přístup českého publika, které si sice Bollywood zamilovalo, ale pořád očekává, že budeme předvádět a pouštět obrovský spektákl se spoustou krásných tanečnic. Připadá mi, že už pár let se Bollywood ubírá trochu jiným směrem.

Tanec nazvaný Kathak pochází až ze staré severní Indie od nomádských bardů známých jako Kathaks, neboli vypravěčů pohádek. Technika Kathaku se opírá o rozvinutou choreografickou řeč, znázorňovanou mudrami, rytmickými pohyby nohou, expresí obličeje a figurativními pozicemi těla. Tanečnice mají na nohou uvázané rolničky „ghungaru“ a rytmické zvuky úderů nohou obdivuhodně synchronizují s gestickými pozicemi horní části těla. Nechybí ani piruety a skoky prováděné v rytmu. Součástí tance zůstávají i nadále příběhy opředené mýty a legendami starověké Indie, pozice těla a gesta představují hinduistické božstvo a legendární postavy. Tanec ve své vyprávěcí části interpretuje lidské emoce a pro tento charakter je ideálním podkladem pro divadelní výraz.

Jak vznikl projekt Šivovo kolo života? Co se snaží divákům přiblížit?

To si celé vymyslela Jana Hemelíková Baudisová. Vystudovala herectví a k tomu tancovala. Dlouho se chystala přiblížit indický tanec lidem a napadl ji zajímavý příběh z indické mytologie. A vzniklo něco jako – jak říkají Indové – masala movies. Směs koření, pestrá směs, všehochuť všeho. Kromě choreografií je tu kombinace tří druhů tanců – nejen ten bollywoodský popík, ale i klasika, což je dost odvážná kombinace. Indické tance tancují Češky a naopak jsou tam dva tmaví tanečníci – Ind a Portugalec … Je to mix. A příběh? Dvě sestry, které prochází koloběhem od zrození až ke smrti, a navzájem se ovlivňují i ubližují, na závěr smíření. Je to celé zabalené do pestrého multikulturního hávu, který by mohl fungovat jako katalyztor dobré nálady i zamyšlení.

Děkujeme Radimovi za rozhovor!

Původním lidovým tancem Bhangra dance oslavovali Indové příchod jara. Dnes je tímto názvem označován moderní indický tanec, který čerpá z mnoha původně odlišných tanců (Jhumar, Luddi, Giddha, Julli, Daankara, Dhamal, Saami, Kikli, Gatka), a které opět propojuje s moderními rytmy a vlivy západního tanečního stylu.

Příběh dvou sester a Šivovo kolo

Příběh sester Rásy a Maji tvoří hlavní linii děje. Rása je ztělesněním dobra, v sanskrtu toto slovo znamená pocit estetického prožitku navozený uměleckým dílem, v původním významu pak mízu stromů či šťávu z plodů, jakožto základní esenci. Maja naopak symbolizuje iluze, klam či přelud ve smyslu lidského klamného vnímání světa. Do role Rásy byla obsazena tanečnice, choreografka a lektorka indického tance kathaku Anežka Hessová, v roli Maji se můžeme těšit na autorku představení Janu Hemelíkovou Baudisovou.

V představení vystupují také zahraniční umělci jako indický tanečník, choreograf a lektor Óm, který se představí v roli Dakshe, portugalský tanečník a choreograf s mezinárodní působností Vitor Tavares Mendes, jehož diváci spatří v roli Raviho nebo dramaturgyně, choreografka a tanečnice česko-nepálského původu Sangita Shresthová, která se objeví jako jedna ze dvou protagonistek v roli Šivy.

Celé dění zastřešuje ústřední Bůh Šiva Natarádža, který neúnavně dohlíží na životní osudy všech postav. Šiva je uctíván jako král tance zejména v oblasti jižní Indie. Jeho tanec je symbolem jednoty a nikdy nekončícího rytmu vzniků a zániků. Je zobrazován uvnitř kruhu plamenů, které symbolizují vesmírné životní procesy. Při jeho božské tvořivé síle vše podléhá změnám a nabývá stále nových forem. Jen Bůh a jeho tanec zůstávají neměnné.

Bhara tanátyam je klasický chrámový tanec, jehož původ spadá do jižní Indie. Je považován za jeden z nejstarších dochovaných tanečních stylů, přes svůj dávný původ se však těší rostoucí popularitě v Indii i po celém světě. Ta je mimo jiné zapříčiněna duchovní hloubkou, kterou ostatní styly nenachází. Tradiční indický tanec byl odedávna chápán jako způsob uctívání Boha. Bharatanatyam se původně tančil v chrámech jako součást obřadů a rituálů a zprostředkovával široké veřejnosti bohatou indickou mytologii. Tanečnice svým tancem vypráví příběhy, jako výrazový prostředek používají zejména mudry a výraz obličeje. Tanec je doprovázen tradiční karnatickou hudbou.

Premiéra představení Šivovo kolo života, které uvede pražské Divadlo ABC, je 29.1.2012. Vstupenky zakoupené přes portál www.vstupenkov.cz jsou navíc s bonusem volného vstupu na ukázkovou hodinu bollywoodského tance s hlavní představitelkou a autorkou projektu Janou Hemelíkovou Baudisovou. Více informací o představení, jeho termínech a doprovodných akcích na www.sivovokolozivota.cz.

Rozhovor s autorkou projektu Šivovo kolo života Janou Baudišovou-Hemelíkovou a jeho režisérem Radimem Špačkem můžete najít také v březnovém čísle online magazínu MAITREA na magazin.maitrea.cz.