S potápěči na jemenské Sokotře

Je důležitější doprovázet přítele než jít svou vlastní cestou. (jemenské přísloví).

Letos v květnu jsem měl opět příležitost podívat se na Sokotru se skupinou potápěčů z CA Kilana, kteří si naplánovali expedici k prozkoumání podmořského okolí ostrova. Byl jsem zvědav, co je na Sokotře nového, jak se mají staří přátelé a jak se vyvíjí turistický ruch. Vezl jsem sebou také výtisk časopisu s článkem o barakudách, kde je zvěčněn náš rybář Chamís, kterému onen časopis slibuji od loňské zimy.

Kup si fútu a čekej na zázrak

Přistáli jsme tedy v pátek ráno na letišti v Hadibo, kde krom nezvyklého počtu turistů bylo vše stejné jak před rokem. Měl jsem vskutku dostatek času si letiště zevrubně prohlédnout, jelikož jsem zde zůstal jako poslední cestující se zoufalou nadějí v nalezení svého zavazadla. Když letištní zřízenec zastavil přepravník zavazadel a pravil „chalas“ (konec), rozklepala se mi kolena a uvědomil jsem si, jaké lehkomyslnosti jsem se opět dopustil. Nepoučen z minulosti, kdy jsem se několikrát hlásil v kancelářích ztracených zavazadel, měl jsem na sobě triko a kalhoty, vše ostatní bylo v kufru, který jsem se jako bohorovný domorodec ani neobtěžoval zamknout. Hrubě jsem přecenil leteckou společnost Yemenia, když jsem nevěřil, že by dokázala ztratit zavazadlo během jednoho vnitrostátního letu.

Bodrý manažer, nebo spíše náčelník Yemenie mě plácal po zádech a ujišťoval, že kufr dorazí dalším spojem, který přiletí v pondělí. „Běž si koupit na trh fútu (zdejší pánská sukně) a v pondělí se zastav,“ to byla vskutku povzbudivá slova. Ovšem náš hotelový manažer Nadžíb mi poté vyprávěl historky, jak zavazadla turistů kolikrát dorazila třeba až měsíc po jejich odjezdu z ostrova. Nezbylo mi než čekat do pondělí, ale pocit dítěte, kterému seberou hračku, ve mně stále hlodal o to víc, že jsem se obával o obsah nezamčeného kufru kdesi v letištním skladu.

Sokotránská drobotina a žvýkačky

Abych se nenudil, tak další den se nedostavil náš potápěčský průvodce. Jal jsem se tedy improvizovat jako naprosto laický asistent potápěčů. Velkým štěstím bylo, že expedici tvořili z drtivé většiny staří potápěčští vlci, kteří jsou zvyklí na ledacos.

Dorazili jsme do rybářské vesničky na samém západě ostrova, kde se samozřejmě kolem nás okamžitě srotilo veškeré obyvatelstvo zdejších kamenných chatrčí. Dospělí se na nás přívětivě zubili, zatímco drobotina jak hejno kuřat pípala „qalám, qalám“, tedy abychom jim po vzoru prvních bílých cestovatelů z minulého století věnovali pero nebo tužku.

Nemaje ani jednoho, našel jsem v kapse balíček žvýkaček, a tak jsem se jako Kolumbus mezi Indiány vydal mezi žadonící Sokotránky se slovy „mám pro vás něco lepšího“. Nalámal jsem první žvýkačku na kousky, aby se dostalo na každého, ovšem žádné z dětí si ode mne žvýkačku nevzalo s výraznou gestikulací, že by je to snad mohlo otrávit. Chvíli jsem nechápal souvislosti, ale záhy jsem pochopil, že zkrátka žvýkačky vůbec neznají!

Předvedl jsem jim tedy názorně, jak se to dělá, načež ke mně přistoupil nejstarší kluk a srdnatě žvýkačku ochutnal. Jakmile se mu sladkostí rozzářily oči, dal ochutnat i kamarádovi a vzápětí se kolem mě zvedal les osmahlých dětských rukou. Na koho se nedostalo, s tím se o žvýkačku podělil kamarád, každý si mohl chvíli požvýknout. Zcela zaskočen nezvyklou situací ubíral jsem se důstojně k moři s myšlenkami, aby jim snad tato nová potravina opravdu nějak neublížila. Během minuty jsem se otočil, vběhl mezi žvýkající drobotinu a zcela nedůstojně jsem na ně řval: „Hlavně nepolykat!“

Kde by mohli být koráli?

Mezitím se potápěči nasoukali do svých neoprénů, dva mladí rybáři připluli s loďkou a nastalo nesnadné domlouvání o výběru vhodné lokality pro ponor. Sokotránci hovoří jihojemenským dialektem a ještě mizerně, kdežto já svoji arabštinu bez gramatiky sbírám po ulicích a qátových seancích v Sana’a. Tato rozporuplná kombinace se projevila již při první otázce, tedy kde je u pobřeží jaká hloubka moře.

Rybář stále krčil rameny, načež jsem to fikaně zkoušel „Je tam 5 metrů? Je tam 10 metrů?“ a na obě otázky jsem dostal odpověď „mumkin“, čili možná. Potápěči potřebují korálové útesy, kde je největší koncentrace ryb a další vodní havěti, takže další otázky typu „kde jsou útesy, ryby, atd.“ byly zbytečné. Když jsme zjistili, že z rybářů nedostaneme téměř nic, neb se nepotápějí, rozhodlo se jet tam, kde se jim nejčastěji trhají sítě o kameny, snad o koráli, a kam podle jejich slov vozí všechny potápěče.

Za dvacet minut jsme dopluli na místo, skupina naskákala do moře a já jsem se jal zkoušet rybářské štěstí s prutem v ruce.

Jak Sokotránci loví žraloky

Odpluli jsme o kousek dál, abych náhodou nezasekl jednoho z potápěčů, ale po čtvrt hodině jsem zjistil, že v poledne ryby neberou nejen v českých rybnících, ale ani v Arabském moři. Natáhl jsem se tedy na příď kocábky, vlny s námi příjemně pohupovaly a dal jsem se do hovoru s oběma rybáři.

Četl jsem, že Sokotránci byli snad prvními lovci žraloků na světě a dodnes jsou zde žraloci hlavní lovnou rybou, přičemž to nejsou žádné čudly, ale dvou až třímetrové kusy. Velmi mne zajímalo, jak lov žraloků probíhá, a tak jsem jak hypnotizován naslouchal jejich vyprávění, z něhož jsem vyrozuměl následující:

Na žraloky se vyráží pozdě odpoledne a pluje se čtyři hodiny na otevřené moře, kde je žraloků nejvíc. K lovu se používá asi centimetrové lano, na jehož konci je deset návazců z ocelového lanka a na konci každého návazce je přivařen velký hák. Na tyto háky se napíchne návnada a lano se hodí do moře. Pozdě večer se rybáři natáhnou ke spánku na úzká prkýnka, která spojují boky loďky a jinak slouží jako sedátka. Přitom si kolem ruky omotají lana, na jejichž koncích jsou návnady, a v případě záběru žraloka je cukání lana probudí. Pokud se tak stane, vytáhnou žraloka na palubu, usmrtí jej starým rezavým nožem, což je také jediná zbraň, jež mají k dispozici, a toto se opakuje celou noc až do svítání.

Jen pro zkušené

Ihned jsem se zeptal, jestli by hoši do těchto vod nevzali na ponor potápěče, kteří přijeli na Sokotru především kvůli žralokům, nebo zda by alespoň některého z nich nevzali sebou na lov. Tento nápad okamžitě odmítli s tím, že to je velmi nebezpečné a stává se, že při vytahování většího žraloka do loďky připluje jiný žralok a stáhne vykloněného rybáře do vody. Během tohoto vyprávění mi běhal mráz po zádech a zároveň jsem si uvědomoval, s jakou odvahou tito lidé čelí extrémně tvrdým životním podmínkám. Rybolov je totiž téměř jediným zdrojem obživy Sokotránců.

Ještě jsem se dozvěděl, že zde neznají měrnou jednotku „metr“, ale používají jednotku „ruka“, jež má dva lokte. Proto mi nebyli schopni říct, kolik metrů je hloubka moře.

Lovíme potápěče

Podíval jsem se na hodinky a čas vynoření naší skupiny již uplynul, ale po potápěčích ani vidu ani slechu. Nastartovali jsme motory a vydali se směrem k pobřeží, kde jsme po delší plavbě spatřili na vodě zoufale mávající potápěče. Stalo se, že rybaříci nevyhodili kotvu a bríza pomalu odvála naši bárku z dohledu vynořivších se potápěčů.

Hlavou mi prolítla žraločí historka, spojená s opuštěnou skupinou na mořské hladině, načež jsem nervozitou málem přepadl přes bok lodi. Bylo evidentní, že jen velká míra slušnosti potápěčů jim zabránila, aby mě nehodili přes palubu, přičemž já sám jsem neměl slovo omluvy. Další den se již dostavil podmořský průvodce a má skupina se tak zbavila obav z dalších ohrožení způsobenému mým amatérismem.

Nejširší nabídku průvodců a map Jemenu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

S prázdnou letenkou do Sana’a

Nadešlo pondělí ráno a já se vydal na letiště coby lovec svého kufru s tím, že pokud kufr nedorazí, vrátím se stejným spojem do Sana’a a budu ve stopování pokračovat. Veškeré hledání bylo marné a už hrozilo, že mi letadlo uletí, a tak jsem vyhledal náčelníka Velké perutě, který mi vrazil do ruky palubní vstupenku se slovy „nevystupuj z letadla a všem řekni, že máš letenku až do Sana’a“. Pondělní spoj ze Sokotry létá přes jihojemenský Aden a má letenka tedy platila pouze do Adenu.

Pokud bude z Adenu dostatek pasažérů, poletí naše letadlo až do Sana’a, jinak musím počkat až na večerní linku. Spoléhaje na náčelníka, žmoulal jsem v upocené ruce jeho palubní lístek a až v Adenu jsem zjistil, že na něm není vůbec nic napsáno, kromě rok starého data. Byl jsem rozhodnut ničemu se už nedivit a vše nechat na vůli osudu, což se ukázalo jako nejlepší řešení, když nakonec náš stroj dosedl odpoledne v Sana’a.

Přátelství s velitelem skladu

Následoval týden každodenních návštěv letištního skladu, kde jsem stále marně mezi stovkami kufrů a tašek hledal ten svůj úplně nový kufřík, o kterém jsem pouze věděl, že je černý. Už jsem celé pátrání vzdával a jal se počítat ztráty. Když jsem už začal nakupovat ztracené svršky, zatelefonoval mi manažer Yemenie z egyptské Káhiry, který se velmi trefně a s neskrývaným smíchem dotazoval, zda náhodou nepostrádám cestovní zavazadlo.

Úvahy nad tím, jak se zavazadlo dostalo do Egypta, jsem rychle abstrahoval a nedočkavě naslouchal příznivým zprávám ze země Faraónů. Našel totiž moji vizitku na visačce kufru a slíbil, že ho pošle další den do Sana’a. A skutečně přesně za dva týdny jsem ve skladu na letišti poznal svůj krásný nový kufr, který jsem si s pocitem olympijského vítěze vytáhl z regálu a spěchal s ním ven.

Šéf skladu mi upřímně blahopřál, vždyť za ten měsíc už se z nás stali dobří přátelé a že mu mám předat jen potvrzení o ztrátě a mohu jít. Bohužel jsem žádné potvrzení nedostal, neboť náčelník ze Sokotry asi nechtěl zbytečně plýtvat papírem, a tak jsem se zoufale doprošoval, ať mi kufr vydají oproti pasu nebo alespoň zapůjčí na pár dní domů. Navzdory mé beznaději a intenzivnímu měsíčnímu přátelství jsem šéfa skladu neuprosil, trval na tom, že zde za všechno ručí a musí mít „waraqa“ (papír).

Když papír, tak papír

Papír, to je v Jemenu kouzelná formule, bez níž se člověk nedostane snad ani na toaletu. Byl jsem pevně rozhodnut bez kufru neodejít a intenzivně jsem vymýšlel, jak tuto prekérní situaci vyřešit.

Ale ovšem, chce waraqa, má ho mít! Než mi v tom stačil zabránit, vytáhl jsem z kufru časopis Rybářství, kde byl na třech stranách můj článek o rybaření na Sokotře včetně mé fotografie. Šéf si plácnul ruku na srdce a zvolal „mášáalá“ (božemůj!) a že tedy mohu „alátúl“ (beze všeho) konečně opustit letištní prostory se svým kufrem, čímž skončila tato strastiplná, až těžko uvěřitelná anabáze.

Převzato z www.ye.cz – internetového magazínu o Jemenu.