Srdce každého vodáka zaplesá – zpěněné peřeje a výhledy do buše se stády impal a kočkodanů. V afrických řekách ale na kajakáře číhají i nebezpečnější zvířata. S vidinou nerudného hrocha či třímetrového krokodýla se nikdo nechce cvaknout.
Do našich nafukovacích dvoumístných kajaků Seaker II poprvé usedáme na řece Orange, tvořící část hranice mezi Jihoafrickou republikou a Namibií. Testujeme ovládání lodě včetně převrácení. Pokud nás peřej na řece převrhne, musíme obrátit loď na dno, vlézt do ní a pokračovat dál. Úkon je velmi jednoduchý. I když je kajak dnem vzhůru, stále drží na hladině, nenabírá vodu jako plastová loď. Po 4h jsme zpět u kempu, zkoušky dopadly na výtečnou.
Další vodácká etapa vedla po jezeře Malawi, avšak velká zkouška začíná až třicátý první den expedice. Nacházíme se 70km západně od města Livingstone, na horním toku Zambezi. Najali jsme domorodce, jejichž šéf Bernard nám dává cenné rady o možných záludnostech řeky. Budeme se pohybovat v oblasti s meandry, skalnaté soutěsky nebudou. I tak nebude jízda žádný med, díky končícímu období dešťů přetrvává nadměrný stav vody, nejvyšší za posledních 8 let. Voda je rychlá sama o sobě, peřeje prokáží naší vodáckou zdatnost, nesmíme ani zapomínat na divoká zvířata. Po výkladu spouštíme kajaky na vodu. Moje pocity jsou těžko popsatelné. Snoubí se v nich nadšení z divoké přírody, přítomnost na řece jejíž tok by rád zkusil každý vodák, očekávání jak se popluje, atd.
Začínáme na jednom z mnoha bočních ramen, na hlavní tok vplouváme po 10 minutách. Šířka se pohybuje kolem 400 metrů. Rychlost proudu se znatelně zvyšuje. Držíme se za průvodcem, který nás mohutnou řekou provede. Jedu s Tiborem, reprezentantem Slovenska. Klidné záběry pádel víří tmavou hladinu. Křížíme řeku od jednoho břehu k druhému a zpět. Vyhýbáme se úsekům s naplaveninami, nebo místům hustě porostlým vodními travinami. Právě u nich lze předpokládat výskyt skupin hrochů. V peřejích se mezi balvany tvoří víry nebo válce. Držíme se 15m od břehu, kde není tak silný proud, pluje zde méně kmenů a dalších předmětů, jimž je třeba se vyhýbat. Díky proudu i šířce koryta se na hladině tvoří četné vlny. Míjíme ostrůvky vprostřed toku. Jednou zleva, podruhé zprava. Průvodce nám s komentářem ukazuje zajímavá nebo nebezpečné místa. Meandry jsou nádherné, pečlivě vše ukládám do paměti.
Zpředu slyšíme hučení, další peřeje, neboli jak zde říkají bílá voda, jsou před námi. Loď se zakymácí, upravuji směr napříč zvětšujícími se vlnami. Stříkající voda znesnadňuje výhled, proud zrychluje. Vyhýbáme se kamenům, v tom spatřím kus před námi asi 6 metrů velký vodní vír, proud nás žene přímo na něj. Kruci! Makáme pádly, povede se nám těsně vyhnout. Když si vydechnu, spatřím před přídí další vír. Snažím se loď natočit přímo, ale pozdě. Kraj víru nás strhává, rázem jsme dnem vzhůru. Vesta mi nese na hladině, držím pádlo i loď. Proud je ale rychlý, s pádlem v ruce loď neotočíme, navíc ve vodě může číhat nebezpečí. Posádce bokem od nás házím pádlo. S Tiborem se připravíme u levého boku, na druhý pokus kajak obracíme dnem dolů. Průvodce cosi volá, jede k nám, ale v hukotu divoké vody mu není rozumnět. Přes záď se vyšplhám do lodě, snažím se držet rovnováhu. Vzápětí k nám přiráží průvodce, přidrží bok, takže i Tibor je vzápětí bezpečně uvnitř. Chytám jedno pádlo, směruji nás napříč vlnami pryč z nebezpečného úseku plného velkých kamenů. Následně dostáváme druhé pádlo, kajak máme zase plně pod kontrolou. Uvnitř je kolem 15 litrů vody, což považuji za neuvěřitelné. Stresová situace je minulostí, jen mokré oblečení a vysoká hladinu adrenalinu v krvi svědčí o našem prožitku. Pár vteřin před námi se cvakla další dvojice. I u nich vše proběhlo bez komplikací. Bohužel jsem přišel o brýle. Na druhou stranu, málokdo si zaplaval v Zambezi, byť jen 2-3 minuty. Pokud jste po krk ve vodě, každá vteřina je nesmírně dlouhá, zvláště v peřejích. Ve třicetistupňovém horku jsme suší během pár minut.
V poledne zastavujeme u jednoho z ostrovů na oběd. Do sendviče se zakusuji s nebývalou chutí. Na palouku poskakuje stádo kočkodanů. Vřeští, vzájemně si kradou nalezenou potravu. Jak se moc přiblížíme, hop na strom. Z větví pak vyhlíží zda jim nejsme nebezpeční. Prostoru dominují tři vysoké palmy, kterým vévodí obr mezi stromy – mohutný baobab. Vedle stojí dvoumetrové termitiště. U západního výběžku ostrova trčí z vody houštiny s nízkými stromy, linou se od nich podivné hlasité zvuky. Skupinka hrochů se pase na vodních travách. Na pár sekund se vynoří ohromná hlava, či spíše jen nozdry s ušima, ozve se zafunění, pak se hroch potopí zpět, přitom se ozývá bublání vody. Zase je klidná hladina, nikdo netuší, že se pod ní ukrývají až třítunové živé kolosy.
Po obědě plujeme klidnějším úsekem. Vidíme spousty vodních ptáků. Buď loví, nebo si suší zmáčené peří. V hlinitém břehu je několik otvorů, kolem nich poletují malí zelení ptáčci podobní ledňáčkovi. Na vrcholu palmy sedí orel jasnohlasý, zřejmě si vyhlíží kořist. Opodál krouží ve vzduchu hejno dravců, dalekohled prozradí supy. Snáší se k zemi a opětovně vzlétají do výše. Snad je tam nějaké zraněné zvíře, čekají na hostinu..?
Odpoledne probíhá bez dramatických situací, po ranní zkušenosti však důkladně vyhlížíme kupředu, nesmíme brát cvaknutí lehkovážně. Při obědě nám Bernard vyprávěl o lidech, které provázel v minulosti. Jednoho angličana stálo převrácení kánoe levé chodidlo i s kotníkem. Zazmatkoval, plaval ke břehu a krokodýl byl rychlejší… Jiného zase převrátil hroch, který se vynořil z vody k nadechnutí.
V podvečer přistáváme u břehu, čeká nás přírodní nocležiště. Naše věci naházené na hromadu nikdo nehlídá, je tu bezpečno. V okolí je pouze jedna malá černošská osada. Postavíme stany, průvodci zatím ukuchtí večeři. Polévku z ořechového másla s mlékem střídá plátek masa, jehož původ jsem nezjistil. K němu hustá omáčka s kukuřičnou kaší. Výborné, přidávám si. Večer sedíme u ohně, průvodci vypráví o místním životě, zvířatech a všem možném.
Druhý den probíhá podobně. Proplouváme meandry, klenby stromů tvoří nádherný přírodní tunel. Na bahnitém břehu leze želva s průměrem krunýře půl metru. Peřejí je méně, můžeme občas vyndat fotoaparát nebo kameru. U břehu pije tlupa paviánů, opodál stádo impal. Projedeme peřejnatým úsekem, mihne se kolem nás ostrůvek, nejdnou na sluncem ozářené písčině uvidím pána řeky. Třímetrový krokodýl se vyhřívá v dopoledních paprscích. Ani se nepohne, zkrátka ho nezajímáme. Vizuální kontakt trval jen desítky vteřin, vzdálenost přes 30 metrů mu zřejmě přišla dostatečná na to, aby se schovával do vody. Čas plyne, kilometry ubíhají, před námi se objeví velký ostrov. Průvodce uhýbá šikmo vlevo, držíme se těsně za ním. Při míjení výčnělku země se ozve mohutné zafunění, následuje nepopsatelný zvuk. Něco mezi lvím řevem a hukotem lokomotivy. Ohromný hroch se objevil ve vodní trávě 7-8 metrů od našeho kajaku. Otáčí k nám hlavu, zavírá tlamu s kly, kroutí ušima. Zjevně se mu nelíbíme. Bernard volá ať nepanikaříme. Ihned po hrochově vynoření uhýbáme ke středu vodního ramene. Kajak je výrazně rychlejší než tenhle dvoutunový mazlíček. Pohled zpět prozradí, že hroch se dal na ústup. Buď neměl náladu nás honit, nebo se snad zalekl našeho počtu. Nevím, každopádně už vidím jen zadní část těla jak mizí v pobřežním rákosí. Po čtvrthodině zastavujeme v malé zátočině. Průvodce vytahuje svou loď na břeh, končíme.
Splutí části Zambezi stálo jednoznačně za to, pro tohle stojí žít! Plně se naplňuje moje životní motto: „Pohyb je život, život je pohyb“. Vzdávám hold našim sponzorům, zejména Old Spice a Gumotexu.
