S Martinem Mykiskou o nejzajímavějších cestách

Rok v Antarktidě

Jak ses vlastně dostal k tomu žít rok na ostrově Nelson v Antarktidě?

Do Antarktidy mě dostal zájem o pobyt v přírodě s co nejmenší výbavou. Rád jsem bivakoval v zimě na horách apod. Podobné zájmy měl i Jarda Pavlíček, duchovní otec té malé základy na ostrově Nelson. Sblížili jsme se, a po čase z něj, starého tajnůstkáře, vypadlo, že hledá dobrovolníky pro pobyt na Nelsonu. To mi přesně sedlo, vyzkoušet si odloučenost od civilizace dlouhodobě a s minimem vybavení, „ekologicky“. Na každý rok se vybíralo ze skupinky zájemců, brzy jsem se dostal na řadu. Vlastně, byli jsme druhá parta, co tam přezimovala a první co tam byla déle než rok. Třináctiměsíční pobyt v Antarktidě jsem si navíc rozšířil o následných pět měsíců v Jižní Americe „cestou domu“ z Antarktidy. Byl jsem tehdy bez známosti a závazků, tak šlo snadno vypadnout na takovou dobu.

Musí to být naprosté vytržení z naší běžné rutiny … jak se žije v Antarktidě? Co jste tam celý ten čas dělalali?

Na Nelsonu jsem zimoval s kamarády Petrem Lumpem a Karlem Weidingerem. Kromě robinsonády, která byla hlavním cílem našeho pobytu, jsme měli každý z nás ještě vlastní zájem, vědecký. V mém případě, coby budoucí inženýr, jsem s předstihem před odjezdem nabízel různým vědeckým institucím  možnost provozovat nějaké geofyzikální měření v unikátním prostředí Antarktidy a nakonec se dohodl s týmem kolem doktora Ladislava Křivského z ondřejovské hvězdárny. (Studoval jsem ČVUT FEL, poslední ročník jsem kvůli Antarktidě přerušil). Do Antarktidy jsem pak odvážel kromě minima osobních věcí (nejtěžší byla bedna knih) také větrnou elektrárnu, akumulátory, přístroje…

Často se zmiňuješ o této zkušenosti jako o jedné z nejkrásnějších. Co Tě tam tolik uchvátilo?

Představ si naprosto panenskou přírodu: skály, led, vodu a zvířata která neznají pozemního nepřítele (jinak je tomu pod mořskou hladinou, tam se některé druhy vzájemně loví), mezi tučňáky se procházíš jako mezi slepicemi, tuleně či rypouše míjíš tak ze dvou až čtyř metrů, nikde ani náznak civilizace, za tebou ledovec, kolem skály a v moři průzračná voda. Kolem létají racci, kormoráni, obrovští buřňáci, skuy, atd. V zimě se na ledě povalují tuleni, kolem stanice projdou lachtani, na jaře se na březích kousek od stanice rodí tuleňátka, vždy tam byli tučňáci, několikrát se nedaleko promenovatl tučńák cisařský, po zamrzlé zátoce se mohlo chodit všemi směry. Pozorováním zvířat a sbíráním zvířecích „minipříběhů“ jsem strávil mnoho hodin.

Nejširší nabídku průvodců a map Antarktidy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Afghánistán před i po Talibanu

Jak Tě přijímali lidé během Tvé první krátké cesty? Dalším takovým silným momentem pro Tebe byl Afghánistán. Co Tě vedlo k tomu jet v té době do země ještě spoutané Talibanem?

Afghánistán v roce 1999 pro mne osobně byla unikátní, snová cesta – do minimálně prozkoumaného území, cesta do jiného světa. Po čem víc může toužit cestovatel, který cestuje za poznáním něčeho nového, neznámého? Tenkrát Afghánistán nebyl ještě tak v kurzu, jako je tomu po 11/9, ale pro mne to  byle tehdy jasná volba: mám rád hory, horské národy a neznámo. Mimochodem ten Tálibán je složitý fenomén, který média velmi zplošťují, což vlastně v médiích není nic neobvyklého. Svět není černobílý, přestože inkoust je černý a novinový papír bílý… Zejména v té době (1999) si mnoho lidí v Afghánistánu právě za Tálibánu mohlo poprvé po dlouhých 20 letech válek trochu oddychnout. Lidé mě tam příjímali vesměs s velkou úctou – což je jeden z pilířů afghánské kultury, příjímat takto poutníky. I tálibánci, se kterými jsem se tam setkal, mě po prvotní vlně nedůvěry většinou přijali a  pohostili velmi hezky – v rámci svých spartanských podmínek. Nezapomenu na hocha-ochranku v černém turbanu, který na mě nejprv vyjel před kábulskou poštou, a pak když jsme si vše vyříkali, tak mi slíbil odeslat dopis následující den, protože právě ten den měli zavřeno. Jdu pryč a najednou se za mnou žene. Co zas bude, říkám si – ale on jenom zjistil, že jsem mu dal na poslání dopisu moc peněz a chtěl mi přeplatek vrátit. Jednalo se o částku asi 60 haléřů. Jo, a ten dopis samozřejmě došel, sběratelé známek a razítek mi mají co závidět….

Mohl bys charakterizovat změnu v poměrech v Afghánistánu od Tvého prvního pobytu do toho druhého? Země je jistě dost poničená; měl bys nějaké doporučení pro cestovatele, jak se vyhnout zbytečnému nebezpečí?

Srovnání země „za a po Tálibánu“ bylo asi nejvíc v tom, že zmizelo to násilné vymáhání dlouhých fousů, nošení národního obleku, povinného modlení, atd., zmizely zákazy zábavy, světské hudby, atd, atd, čímž tálibánci nechvalně prosluli a obyčejní Afghánci to považovali za hloupé. Na jaře 2002, kdy jsem tam strávil skoro dva měsíce, to bylo relativně bezpečné – nikde se nebojovalo. Nutno ale dodat, že za tálibánců to bylo taky bezpečné, paradoxně možná i víc! Akorát bylo třeba se vyhnout bojovým liniím. Lidé v roce 2002 byli velice optimističtí ohledně své budoucnosti, plni očekávání. Nicméně všichni zažili válečná traumata a tato odvrácená tvář světa v nich je napořád a pod povrchem cítit. Co se současného cestování týče, nevím co doporučit, hodně se to tam změnilo, a řekl bych, že v současnosti jsou oblasti, kam se asi jezdit nedá vůbec (trochu se přikrývají s oblastmi kam bylo těžké se dostat vždy – mám na mysli paštunský pás při hranici s Pákistánem). Hlavní rada zní: při případné cestě to chce neustále intenzivně kumunikovat s domácími, kteří většinou na případná nebezpečí upozorní, často sami. Pořád si cizinců váží.

Říká se, že lidé jsou v Afghánistánu velmi pohostinní … jak vlastně reagují na cizince – vítají je doopravdy nebo se obávají další, tentokrát civilizační okupace?

Afghánci se obávají jedině vojenské okupace, když tam člověk příjde jako návštěvník, host, respektující místní kulturu, tak je vítán. Určitě tam, kam jezdí hodně cizinců, jsou místní zvyklí prodávat služby jinak, dráž, než tam, kde je cizinec vzácný. To je všude na světě stejné. Afghánistán je zemí ležící na „křižovatce kultur“ – oni jsou zvyklí sledovat okolní svět, mají přehled, často hovoří několika jazyky současně. Můžeme s nadsázkou říci, že v minulosti absorbovali středoasijskou bojovnost a houževnatost, perský smysl pro poetiku, v minulosti byli ve stálém spojení s indickou kulturou, Indii familierně nazývají Hindustán, a ostatně i v současnosti Afghánci milují indické filmy a poslouchají indickou hudbu. Možná ale právě pro počet těchto okolních kulturt si vyvinuli smysl pro svou vlastní, které se drží kultury velmi pevně, aby je ty okolní vlivy nesemlely. A myslím, že mít zažitou svouvlastní kulturu hodně působí na sebevědomí a vnitřní klid člověka, vědomého si vlastní identity ve společnosti, ve světě.

Navázal jsi tam hlubší přátelské vztahy?

Na „přátelství z cest“ z Afghánistánu vzpomínám jako na jedna z nejhlubších, protože vím, že když ty lidi potkám  příště, bude to jako setkání starách přátel – právě to jsem si ověřil při druhé návštěvě Afghánistánu, stejně jako u Paštunů v sousedním Pákistánu. Nedávno se mi například ozval prostřednictvím emailu kamarád původem z Mazáre Šarífu  na severu Afghánistánu,  je nyní na nějakém studijním pobytu v Berlíně. Už se těším, až se s ním koncem léta uvidím. Mimochodem, občas si chatuji s kamarády s pákistánského Péšaváru,  a tak jsem se například dozvěděl, kdo dělá tamní teroristické útoky na civilisty: „to nejsou tálibánci, to dělají teroristé“.:-)

Jak se každodenně žije v Afghánistánu?

To je hodně obecná otázka obecně, nemluvě o tak rozmanité zemi, jakou je Afghánistán. Obyčejní lidé tvrdě makaj, obchodníci celé dny obchodují na bazárech nebo křižují se zbožím po rozmlácených a prašných cestách celou zemi, zemědělci dřou, ale přesto vypadají všichni, na to čím si prošli, obdivuhodně v pohodě a optimisticky. Třeba je to tím, že si vždy udělají čas na pití čaje a diskutování nad ním.

Křížem krážem Jižní Amerikou

Tvá poslední a tuším i předposlední kniha se věnuje Jižní Americe. Jakožto kontinent jsi ji procestoval opravdu křížem krážem. Jak bys stručně popsal kulturu a krajinu těchto zemí? Co je z pohledu Evropana nejzajímavější?

V posledních dvou letech jsem vydal hned po sobě dvě knihy o Jižní Americe: „Jižní Amerikou přes stolové hory do Bolívie“ a „Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku“. Již názvů vyplývá, že jsou hodně široce pojaté – ovšem nejen geograficky ale i časově. Nití obou knih je osmiměsíční putování s mou životní družkou Barčou, první kniha obsahuje první čtyři měsíce cesty, druhá druhé, ale obě knihy zahrnují navíc také velké časové rozpětí:  mé zkušenosti ze setkávání s Jižní Amerikou za 16 let. Na mnoha místech, kde se to hodí, kde je nějaká návaznost, vkládám do základního děje srovnání z předchozích i pozdějších návštěv, nebo zasazuji celé pozdější cesty, například „Proti proudu Orinoka“, kterou jsem uskutečnil s Danem Hálou a kterou nám podpořil Expediční Fond HS, čímž vřele děkuji! A knihy samozřejmě obsahují velké množství faktografie, ať už sesbírané cestou nebo nastudované z různých zdrojů před nebo i po cestě.

Jižní Amerika je celá takový velký přijemný prostor, kde se člověk cítí tak nějak svobodně – ať už to je jihoamerickou ležérnosti, větší volností různých civilizačních omezeních, velkými oblastmi se stále krásnou přírodou (kde může člověk tábořit, kde chce) anebo temperamentními, vřelými, bezprostředními a vesměs přátelskými lidmi. Ty poslední vlastnosti tamních obyvatel tvoří podlé mého názoru páteř současné jihoamerické kultury. Evropana ale Jižní Amerika musí nejspíš uchvátit přírodními raritami, ať už stolovými horami ve Venezuele na severu, mystickými památkami po indiánských kulturách, nepředstavitelně rozlehlou oblastí amazonských pralesů, bolivijským Altiplanem či Andami, které jsou svými 7000 km nejdelším pohořím světa a díky severojižní poloze také jistě nejrozmanitějším.

O Martinových a Barčiných knihách

S Barčou nejen cestujete, ale i píšete .. jak se liší vaše pohledy na jednu a tu samou věc; co a jak Ty i ona vnímáte na cestách odlišně?

Toto se týká již zmíněných posledních dvou knih o Jižní Americe (kdysi jsem napsal ještě jednu další),  a knihy o himálajské oblasti Ladaku (někdy známý také jako „Malý Tibet“), kde jsme strávili pět měsíců i s našimi malými synky („Pět měsíců v Himálaji aneb Ladak očima české rodiny“). Řekl bych, že – tak trochu na škodu knihám, které jsme spolu stvořili:-) – se naše pohledy na řadu věcí moc neliší, takže tam spíš do popředí vystupují rozdílné přístupy dané opačným pohlavím. Já se spíš soustředím na líčení děje a vybavení knih faktografií a fotografiemi a Barča do líčení svých zážitků vkládá více svou poetičnost či pocitovost a ženský pohled na věc (třeba o čem si poklábosí s ženskýma, co na cestě potká), v případě Ladaku pak především pohled maminky.

Jak a proč jsi vlastně začal se psaním knih, co bylo tím počátečním impulsem?

Asi to ve mně nějak bylo, konkrétní impuls nejsem schopen říct. Ale vše k tomu nějak směřovalo. Pamatuji se, že když jsem poprvé navštívil Střední Asii, ještě sovětskou, tak mne to nové nepoznané prostředí natolik uchvátilo, že jsem si tenkrát v duchu říkal: tohle tak nějak pořádně zpracovat třeba do knihy… Přesně si pamatuji ten moment – jeli jsme autobusem někde ve Ferganské dolině, kolem hliněné domky, pole, a lidi, se kterými se dalo bez problémů mluvit rusky, ale bylo jasné, že kořeny a kulturu mají úplně jinou než např. mí tehdejší společníci, ruští horolezci…

Tenkrát jsem tam byl ještě naprosto bez ambic něco takového opravdu udělat, tehdy jsem neplánoval ani psát nějaké články, prostě jsem jen jel do hor, ve kterých jsem sbíral zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Když jsem se o dva tři roky později vrátil z Antarktidy, to už jsem si sebou přivážel dva tlusté bloky popsané deníkovými záznamy a s plánem rok v Antarktidě zpracovat. Jenže jsem nevěděl jak do toho, potřebovalo to uzrát. O další dva roky jsem stopoval z Aljašky přes Severní Ameriku až na Floridu a do New Orleans a ta cesta neustále gradovala, potkával jsem samé zajímavé lidi a opět jsem si zapisoval kromě dojmů z krajiny i to, o čem jsme si povídali. Vylezl mi z toho moc hezký příběh, takové on-the-road-story. Kerouaca jsem samozřejmě četl, a tohle mi přišlo v něčem podobné či příbuzné – samozřejmě v jiném pojetí. On tam byl doma a často se s kamarády soustředili na to jejich paření, já bych chudý stopař z ciziny, lačný poznávat nové kraje, nový život. Po návratu jsem potkal kamaráda Luboše Maťu, co se mezitím stal nakladatelem, a on se ptá, zda bych u něj nechtěl něco vydat. A stopařský příběh se mu zrovna hodil – tak vznikla moje první knížka, nejdříve paperback: „Dvacet tisíc mil dlouhý podzim“.  Později jsem ji vydal znovu, ve druhém rozšířeném vydání, už na vlastní náklady jako ostatní pozdější knížky. Původní příběh jsem rozšířil o tři měsíce putování aljašskou divočinou, kam jsem se dostal s kamarády z Plzně. Navštívili jsme tenkrát řadu unikátních míst jako severské pohoří Brooks Range, kde jsme pochodovali do hor k pramenům řeky Kobuk a pak ji měsíční plavbou tundrou spluli až k moři, dostali se mezi medvědy ostrova Kodiak, mezi současné zlatokopy i Eskymáky, a zvládli jsme i klasická místa na Aljašce a přilehlé Kanadě jako okolí hory Mount McKinley, Dawson City, Chilkootský průsmyk, spluli jsme část řeky Forty Mile, apod, byla to paráda. Ten původní paperback byl ale tím odrazovým můstkem, potom vznikla první kniha o Jižní Americe, došlo i na tu Antarktidu, a pak další…

A na závěr …

Na cestě poznáním sis vybral tu cestovatelskou. Už víš, kam příště budeš směřovat? Vracíš se rád na místa, která znáš nebo máš momentálně zálusk na úplně novou destinaci?

Všechno je otevřené, návraty na již známá místa stejně jako cesty „do neznáma“. Už se moc těším  na obojí. Stejně jako na malé rodiné „expedice“ po vlastech českých nebo na Slovensko, do Rumunska, atd. atd.

Více o Martinu Mykiskovi se dozvíte na jeho stránkách www.mykiska.cz.