S Markem Audy o Venezuele, jeskyních a prvním českém 3D dokumentu

Zkus nám pro začátek v krátkosti představit svůj dokument Domino?

Domino je v Latinské Americe stejně oblíbená hospodská hra jako u nás mariáš. Zákládní myšlenka filmu hledá analogii mezi přikládáním hracích kamenů a vědeckým poznáním neprobádáného Ztraceného světa stolových hor Guayánské vysočiny. V podstatě jsme zaaznamenali průběh jedné speleologické expedice, která rozhodně nepatřila k těm lehkým. Do míst, která jsou zachycena ve filmu, jsem se z celé naší planety dostal zatím jen já s Ríšou Boudou, který je spoluautorem filmu. Nikdo jiný tam dosud nebyl.

Jak dlouho a kde přesně tenhle dokument vznikal?

Gró bylo natočeno během několika dní při speleologické expedici na stolovou horu Churí tepui v roce 2012. Chtěli jsme tehdy prozkoumat a zmapovat nejzazší části jeskynního systému Brewer, který je v současnosti nejdelší pískovcovou jeskyní světa.

Největší obdiv jistě vzbuzuje, že je snímek ve 3D. O kolik náročnější je nasnímat 3D film oproti běžnému 2D?

Nejdřív bych chtěl vysvětlit, že nejde o zachycení tří dimenzí prostoru, ale takzvanou  stereoskopii. Ta je ve filmařině a především ve fotografii známá a také používaná již přes sto let. Až v posledních desetiletích se tomuto vizuálnímu oboru přidaly dvě písmenka 3D, která jsou fyzikálně akceptovatelná snad jen u animovaných filmů. Ale budiž! Jít proti marketingu nadnárodních filmařských společností by bylo mlácením hlavou o zeď.

Stereoskopické 3D filmy, ať už dokumentární, nebo i hrané, se v principu točí dvojící kamer. Pravá snímá obraz pro pravé oko a levá pro levé. Pokud v kině, na monitoru nebo i na papíře nějak zajistíme, aby každé oko vidělo jen příslušný obraz, budeme vnímat scénu prostorově, plasticky.

Problematika stereoskopie je ale přece jen trochu složitější. Jinak jsou například exponovány fotky pro stereoskop v mé nové knížce a jinak je nasnímán film. Foťáky  jsem instaloval dál od sebe, prostorový efekt je proto větší. Na velkém plátně by ale stereofotky z knihy divákům “utrhly hlavu”.

Jak ses k téhle technice vůbec dostal?

První 3D diaseriál jsem fotografoval ještě na analogový fotoaparát. Byly to opět jeskyně, tentokrát ale ty naše z Moravského krasu. Snímky se dodnes občas promítají na historickém stereobubnu “Kaiser-Panorama” v Technickém muzeu v Brně. Na pořízení jsem měl půjčený starý ruský stereoaparát Sputnik.

Podle stereofotografií jsme ale ve Venezuele hledali i jeskyně. Tuto metodu používají geodeti. Při leteckém snímkování stačí zmáčknout foťák krátce za sebou. Mezi jednotlivými snímky letadlo popoletí až o desítky metrů. Reliéf povrchu je z takové dvojice obrázků nadherně čitelný. Takto podobně si náš venezuelský kamarád Charles Brewer poprvé nafotil a všiml vstupního portálu do dnes nejdelší pískovcové jeskyně světa, kterou již deset let společně objevujeme.

kniha Domino obsahuje i 3D fotografie

Dokáže si i fotograf začátečník vytvořit doma vlastní 3D fotografii? Jak na to?

Ano. Vyfotit statickou 3D fotografii je celkem snadné. Vyfotím levou fotku, posunu foťák o pár centimentrů doprava a vyfotím pravou fotku. Klidně to lze zkusit i mobilem. Na chytřejší telefony lze nainstalovat aplikace, které pomohou především se spasováním a zobrazením naexponované 3D stereodvojice.

Jaké vybavení jsi musel mít s sebou na cestě ty a jak dlouho jste ho ladili?

Techniku ladíme stále. To je nekonečný proces.

Měli jsme dvojici FullHD kamer nasazených buď vedle sebe na velké celky, nebo ve speciálním stereomakroboxu s polopropustným zrcadlem na snímání detailů. Hodně záběrů jsme ale natočili běžně komerčně dostupnou 3D handykamerou. Vyrábí ji dnes již několik značek. Kolega Richard vybíral pečlivě tu, která bude v mizerných světelných podmínkách co nejméně “šumět”.

Nezanedbatelnou částí techniky byla ale světla, ty pro nás vyvinul a vyrobil náš slovenský kamarád Juraj Halama. Mají výborný výkon i kapacitu, umí plynule měnit kužel a hlavně mají téměř plné barevné spektrum. To je u světel v jeskynní filmařině snad nejdůležitější vlastnost.

Prohléněte si další fotografie k článku…

Venezuelské stolové hory jsou místo, které láká celou plejádu vědců. Ztracený svět, jak ho nazval Athur Conan Doyle, je místo plné endemizmu a bílých míst na mapách. Na začátku byla obyčejná touha tato místa navštívit. Netušil jsem tehdy, že tu najdeme nejdelší pískovcovou jeskyni světa. Jen blázen by pustil tuto příležitost. Veškerá moje energie i vydělané peníze proto směřovaly do průzkumu tohoto absolutně vědecky neprozkoumaného podzemí. Nejde jen o jeskynní dómy, které jsou v současností největší v rámci celé Jižní Amerky, ale v našich jeskyních je život. Ať už jsou to milión let staré opálové stromatolity, nebo i vyšší formy života – brouci, kobylky, štíři nebo pavouci. Právě zcela slepých bílých pavoukovců jsem pozoroval několik druhů. Je téměř stoprocentní, že to jsou nové druhy. Zatím se nenašel odborník, který by přiložil svoje kostky domina v tomto oboru.

Co navíc obnáší natáčení v takto odlehlých oblastech? A jak celá akce probíhá?

Vchod do jeskyně Brewer je na vrcholovém platu stolovky Churí tepui. Tam se lze dostat pouze vrtulníkem. Helikoptéra nás vysadí nad jeskyní, odletí a vrátí se pro nás až za týden. Pokud si zapomenete třeba sirky, je to fatální situace.

Při natáčení jsme byli navíc rozdělení na několik skupin. Herpetologové a botanici vybírají místa na povrchu s širokým výzkumným rádiusem. My chceme být co nejblíže ke vchodu do jeskyně. Satelitní telefon míváme maximálně jeden. Cesta od jedné party ke druhé může trvat i několik dní.

Logistika expedice je velmi složitá a dodávám, že né vždy všechno klapne.

Kolik vás na expedici zpravidla bývá?

Je to různé ale osvědčily se menší výpravy, tak do deseti lidí. Nejvíce nás bylo něco okolo osmnácti, riziko nějakého průšvihu s počtem expedičníku stoupá a navíc se hrozně prodražuje vrtulník.

Udělali jste tam i jeden zajímavý objev. Jak k tomu došlo?

Cueva Ojos de Cristal (Křišťálové oči) byla první objevenou rozsáhlou jeskyní v křemenných pískovcích na světě. Ta nám Čechům a Slovákům otevřela dveře ke spolupráci s venezuelskými vědci, kteří  nás přibrali do své společnosti SVCN (Venezuelská společnost přírodních věd) a Ztracený svět se nám otevřel.

Jakousi pomyslnou daní za jedinečné zážitky byl úraz kolegy. Co přesně se stalo?

Kamarád Ríša se mnou jezdí na stolovky téměř od začátku. Není tedy ve Venezuele žádný gringo (slangový výraz latinoameričanů pro bílé cizince). Letos při rozdělávání ohně v tropickém pralese pod stolovou horou Akopán si o klacek ošklivě poranil oko. Bylo nutné ho okamžitě dopravit do nemocnice. Naneštěstí se úraz stal v místě, kam nevede ani žádná stezka. Bylo nutné ho dostat z lesa, pak zavolat vysílačkou letadlo, které by ho dopravilo od indiánů do civilizace. Tři dny tvalo, než se nám podařilo Ríšu dostat do nemocnice. Celý příběh je zaznamenán v mé nové stejnojmenné knížce Domino – hra v podkroví Ztraceného světa. K mání je  na audy.speleo.cz. Také knihu jsem koncipoval netradičně. Je do ní vložen stereoskop a čtenář si tak může prohlédnout velké množství 3D fotografií.

Film Domino uvidíte na letošní Expediční kameře.