S krosnou do Jižní Korey

Už déle jsme se s přítelkyní rozhodovali, kam jet na dovolenou. Její podmínkou bylo, že v té které zemi musí být bezpečno. A to Korea splňovala na 120 %. Navíc jsem „korejským bacilem“ nakazil spolužáky z VŠ Martina a Kájinu. Takže nastalo balení do krosen, shánění instantních polévek, Stopařova průvodce po Koreji (Lonely Planet) atd.

Schůzka s těma dvěma proběhla u nás doma, zhruba jsme si řekli, jaký bude náš plán prvních pár dní (s tím, že dál se uvidí). Letenku jsme my měli dřív, oni ji sehnali tak, že letěli o den dříve a na konci pobytu odlétali o den déle. Do plánu Soulu jsme zabodli prst, že tam se setkáme po našem příletu v 10 hodin dopoledne.

Setkání v Soulu

Let proběhl v pořádku, batohy dorazily oba včas (rozuměj – stejně s námi), což ne vždy bývá pravidlem. Tak jsme se po obdržení razítka k povolení pobytu a údivných pohledech a otázkách úředníků, co že chceme v Koreji, když tu není nic zajímavého, rozjeli MHDéčkem do centra na místo setkání. Po chvíli čekání opravdu dvojka K+M dorazila a setkání to bylo opravdu emocionální. Navíc si ti dva postěžovali na společnostLufthansa, když v letadle pořád hladověli.

Martin (maje výborný orientační smysl) nás pěšky dovedl k hostelu, kde už jednu noc přespali, šli jsme asi ½ hodiny. Na jméno si bohužel nevzpomínám, ale vím, že to bylo přes silnici naproti vchodu do bývalého císařského paláce, vzdušnou čarou asi 50 m. Měli tam příjemný personál, internet zadarmo, sprchu, postele, tak co si víc přát. Navíc asi 20 m od hostelu byl na rohu krámek s pivem. Večer k nám na „cimru“ dorazila ještě partička z Japonska (mají to asi jako my do Polska J), takže večírek v angličtině a s ochutnávkou saké byl nasnadě. Jenže ve 20 h místního času mi začala zaklapávat víčka, takže rychle sprchu a do hajan.

Nejširší nabídku průvodců a map Jižní Koreje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Národní park Seoraksan

Druhý den (v pondělí) jsme se vydali do místa zvaného Jangsudae, což bylo výchozí místo pro vstup do Národního parku Seoraksan. Přijeli jsme tam pozdě večer, už nás nechtěli pustit, tak jsme se ubytovali v kempu asi 200 m od vstupu. Kemp byl naprosto prázdný, takže jsme si mezi stromy postavili jediné dva stany. Udělali jsme si oheň, večeři a na řadu přišlo také něco z tvrdšího soudku z Čech i Koreje. Někteří z nás to přehnali, ale o tom se rozšiřovat nebudu J.

Druhý den jsme se vydali do parku – směrem vzhůru – a rázem jsme se přestali divit, proč nás večer už nechtěli vpustit dovnitř. Cesta vedla do kopce, a to velmi prudkého a po místu na postavení stanu nebylo vidu ani slechu. Po asi čtyřech hodinách jsme se vydrápali na vrchol, kde jsme udělali fotku a pokračovali dál, tentokrát již z kopce. Nocležiště jsme si udělali u řeky, k večeři bramborovou kaši s tuňákem. Toto byla jedna ze dvou nocí, kdy bych zimou rozštípal 10 kubíků dřeva.

Útočiště v buddhistickém klášteře

Ráno bylo ale teplejší večera a my se vydali na druhý den putování. Po půl dni jsme dorazili k buddhistickému klášteru tak krásnému, že se mi tajil dech. Bylo asi 15 hodin, říjnové slunce svítilo a hřálo. Jak jsem v úvodu poznamenal, četl jsem před naší cestou, že se dá v klášterech přespat, a tak mi v hlavě vyklíčila kacířská myšlenka, že zkusíme přemluvit nějakého mnicha, aby nás tu nechali! To se také podařilo a my si dali odpoledne v mnišském, Martin s Kájinou se šli projít po okolí, my s Alicí zůstali v „areálu“.

Nachýlilo se k večeru a do buddhistického kláštera se stáhli korejští turisté snad z celých hor. Mysleli jsme si, že tu budeme téměř sami a nakonec je kapacita kláštera zaplněna k prasknutí. Dostáváme zadarmo večeři a účastníme se večerní mše, což je moc krásná záležitost. Škoda, že jsem strašlivě unaven a téměř všechno v sedě prospím!