S kajakem okolo Gruzie

Nápad vyrazit za divokou vodou do Gruzie se zrodil na naší expedici do tureckého pohoří Kačkar, které jsme navštívili na jaře roku 2010. Tamější řeky a krajina nás nadchly, a tak jsme se o rok později, tedy na jaře 2011, vydali na expedici o malý kousek dál, a sice do vodácky téměř neprobádané Gruzie, na Kavkaz.

Gruzínští raftaři se o nás perfektně postarali a zařídili nám vše potřebné pro expedici včetně dvou šoférů, kteří zároveň byli našimi průvodci a ochránci. Auto 4×4 je absolutní nezbytností a dokonce se podařilo sehnat i něco, co připomínalo mapy, protože sehnat podrobnou a kvalitní mapu je prostě nemožné. Po odjezdu z Tbilisi jsme vyrazili na jih, do pohoří Nízký Kavkaz, kde se měla odehrát první část naší expedice.

Zpočátku jsme nacházeli samé lehčí řeky obtížnosti někde kolem WW III (stupnice obtížnosti divoké vody je od WW I (lehká) do WW VI (hranice sjízdnosti)). Po pár dnech jsme se ale ponořili hlouběji do Nízkého Kavkazu a ukázalo se, že za extrémní vodou jsme tu správně. Spodní tok řeky Paravani byl tak náročný a peřeje natolik kontinuální, že jsme si troufli sjet pouze spodních pár kilometrů, a i tak to byla slušná fuška.

Pochopili jsme, že tady se budeme pohybovat na trochu jiném hřišti, než jakým jsou relativně malé evropské řeky, na které jsme zvyklí. Rozvodněná řeka Mtkvari, která protéká okolo proslulého skalního města Vardzia, nás svou silou také překvapila a člověk si na vodě připadal spíše jako korkový špunt než jako kajakář, který kontroluje svoji jízdu. Obrovské vlny, válce, karfioly a víry přicházely jeden za druhým a překvapovaly nás svými nebývalými rozměry.

Nejširší nabídku průvodců a map Gruzie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Konec světa

Krom vody jsme nevycházeli z údivu ani na březích řek, zejména ve městech. Vybydlené domy, všude pusto a v obchodech pár domorodců, kteří koukali přinejmenším nesnášenlivě. Naši průvodci nám vysvětlili, že pokud má svět nějakou řiť, pak je to rozhodně zde. Když prý padl Sovětský svaz všichni lidé z tohoto kraje utekli a nyní tu žije pouze pár Arménců. V ostatních oblastech už  údajně bude lépe.

Nemilé překvapení nám přichystala řeka Dzinzi, která byla velmi silně zapadaná stromy, což jsme ale zjistili, až když jsme vpluli do kaňonu. Jednomu členovi naší skupiny se podařilo vjet pod jeden z mnoha stromů. Ihned se zaklínil a bleskově opouští plavidlo. Zbytek skupiny stihl před stromem s vypětím všech sil zastavit a ihned začíná záchranná akce. Kamarád je v pořádku, ale jeho loď je zaklíněná uprostřed řeky a uvnitř je foťák a další věci. Po pár hodinách práce s lany loď vytahujeme a situace končí šťastně.

Po Dzinzi brzy vše napravila řeka Adjara. Za den jsme tu sjeli dva přítoky a hlavní tok řeky Adjary a dalo by se říci, že moc lepších dní si kajakář nemůže vysnít. Ujeli jsme asi 40 km na vodě obtížnosti WW IV – V a navíc za velmi solidního průtoku. Celý den na nás svítilo slunce a divoká voda jako by nechtěla skončit. Vždy jsem si řekli, že ještě dvě zatáčky a plavbu ukončíme, ale o dvě zatáčky dále nás čekaly další parádní peřeje, tak proč si je neužít?!

Podél jižní hranice Gruzie jsme se dostali až na pobřeží Černého moře do města Batumi a zde se naše cesta stočila na sever k Vysokému Kavkazu. Nikdo z nás nečekal, že během přejezdu z Kavkazu na Kavkaz najdeme nejlepší řeku, kterou v Gruzii sjedeme. Jmenuje se Kintrishi. Vytéká ze stejnojmenného národního parku a ihned nás udivila svojí průzračnou vodou a hlubokým kaňonem.

Bez dlouhého přemýšlení nasedáme a brzy zjišťujeme jak je tahle řeka nádherná. Peřeje obtížnosti WW IV – V, neuvěřitelně krásný a hluboký kaňon se stěnami porostlými rododendrony – a my. Cesta ven vede pouze skrz obtížné peřeje. Několik kilometrů si užíváme jízdu peřejemi, které je občas nutno obnášet nebo alespoň prohlížet ze břehu, až k prvnímu mostku, kde nás čekají naši průvodci.

Od Kintrishi už míříme na Vysoký Kavkaz a čekají nás opravdu velké řeky, proti kterým jsme se zatím stále jenom rozcvičovali. První z nich byla řeka Tskhenistskhali, která byla absolutně rozvodněná, a první peřej, která se nám zdála být jako docela pěkné zhoupnutí ve vlnách nám ukázala, že bychom se měli mít pořádně na pozoru. Ihned po nasednutí nás chytila masa šedivé vody o obrovské síle a naše kajaky se zmítaly na vysokých vlnách.

S velkou skupinou místních kajakářů se vydáváme do poslední oblasti, kterou jsme zde ještě neprobádali – do pohoří Kazbegi, které leží severně od Tbilisi a je prý nejkrásnější oblastí Gruzie. Když po pár hodinách jízdy zastavujeme na vyhlídce, chápeme, že nejkrásnější oblastí Gruzie je toto pohoří zcela právem. Dech beroucí výhledy, na kopcích zbytky sněhu a naprostá pustina a divočina, kam se člověk podívá.

Po řece Tergi jsme v oblasti Kazbegi sjeli ještě pár řek, z nichž hodně zaujala Pshavis Aragvi, v překladu název znamená Černá Aragvi, a svoje jméno nese právem. Kdesi v horách řeka unáší tmavý černý sediment a ten dává vodě skutečně tmavou barvu.

Pokud bych měl celou expedici shrnout, tak jsme v Gruzii strávili necelý měsíc. Skutečně jsem objeli celou zemi a navštívili jsme velkou většinu všech významných řek, které zde navštívit lze, a poměrně dost jsme jich sjeli, pokud to podmínky jen trochu dovolily. Celkem to dělá 23 úseků na 18 řekách. Nyní víme, že Gruzie je zemí s velikým potenciálem nejen pro jízdu na divoké vodě, ale na své by si tu určitě přišli i vodáci-turisté. Také víme, že v Gruzii nás kdykoliv znovu čekají kamarádi kajakáři a raftaři, kterým patří obrovský dík za pomoc při organizaci naší expedice. A rozhodně víme, že jsme v Gruzii nebyli jezdit naposledy. Ještě tam na nás čekají ty řeky Vysokého Kavkazu, které byly rozvodněné…