S fotografem Pavlem Svobodou o jeho lásce k cestování i chystané sedmiměsíční cestě po Jižní Americe

Jak se v člověku probudí láska k fotografování a cestování? Jde to ruku v ruce nebo jedno hezky po druhém?

Asi jako jindy v životě. Jde často o zajímavou souhru náhod.

Dneska cestuješ a fotíš, vydáváš svoje kalendáře a děláš výstavy fotografií z cest. Jak dlouhá je cesta k takovým věcem?

Záleží hodně na každém z nás, já jsem kupříkladu samouk. Vzděláním přírodovědec, ale focení mě zkrátka chytlo, baví a již i částečně živí. S rostoucím zájmem o focení, člověk začne poznávat zajímavé lidi, kteří se zajímají o totéž. V začátcích hodně pomůže i zápal pro věc. Mě často správným směrem navedl kamarád profesionální fotograf Vojtěch Vlk.

Ale například výstavy jsou sice moc hezká věc, ale je to takové trochu nákladné sebeuspokojení. Většina výstav je finančně náročných, ale přece jen velkoformátové vytištěné fotky na zdi mají něco do sebe a za tu práci to určitě stojí. A člověk na fotkách ve velkém zvětšení také uvidí celou řadu drobných chyb. Hlavní odměnou za instalaci výstavy je pak hlavně společnost přátel na vernisáži a při dobré konstelaci se sem tam i nějaká fotka prodá. Kalendáře jsem začal dělat před pár lety pro úzký okruh několika známých a pro rodinu a postupně se o ně jevil větší a větší zájem, takže jich dělám rok od roku více.

Fotíš jen na cestách nebo často vezmeš do ruky foťák i v doma v Česku?

Doma fotím skoro jen děti mých kamarádů a malého synovce, na kterém procvičuji portrétní focení. Sem tam dojde na zdokumentování nějaké akce nebo svatby. Nechávám si ale fotografickou energii hlavně na cesty.

Mnoho tvých obrázků skvěle vystihuje atmosféru místa. Co bys poradil začínajícím fotografům, aby se jim taky vedlo dělat fotky s příběhem a hlavně duchem?

Dobrá fotka málokdy vznikne náhodně. A štěstí se musí jít taky trochu naproti. Pokud chci být s místními hodně v kontaktu, snažím se k nim nějak nenápadně dostat. Pohybovat se mezi lidmi a zajímat se o ně. Musí si na vás trochu zvyknout, někdy stačí pár minut, někde nestačí ani den. Rád korzuji horskými vesničkami těsně po východu slunce, kdy se dá narazit na celou řadu zajímavých námětů. A jak by řekl klasik, fotka se musí vychodit a musíš si pro ni přijít. A moc „nezoomovat“. (směje se)

Nejširší nabídku průvodců a map (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Fotíš hlavně krajinu, tvůj kalendář na rok 2015, který už máš kvůli dlouhé cesty připravený s předstihem, je ale kupodivu tvořen jen portréty. Kde se lidé fotí nejlépe?

Asi už je lehce „překrajinkováno“. Cítím, že postupně procházím proměnou z krajinkáře na portrétního dokumentaristu. Respektive kvůli mým cestopisným projekcím musím zvládnout na cestách focení čehokoli a čím dál více pracuji i s videem a časosběry, což je oproti fotkám zase něco rozdílného. A kde se fotí lidé nejlépe? Asi bych řekl, že v Indii. Lidé jsou zde velmi vizuálně zajímaví, na severu v horách se střídá pestré etnické složení a přitom se většinou zdejší lidé i rádi fotí, což je důležitý fakt.

Existuje nějaké místo na světě, které bylo tak výjimečné, že si měl pocit, že ho prostě skrze hledáček fotoaparátu nelze zachytit?

Jednou fotkou asi ne, ale sérií fotografií se často dokáže i hezké místo ještě zkrášlit. Fotky mohou být sebekrásnější, ale euforii, kterou zažije člověk při cestách, do nich zakomponovat asi nejde. Myslím ten pocit, kdy si člověk sedne na zadek před stanem, podívá se kolem sebe a říká, že tohle snad není možné. Absolutní pocit štěstí.

Nyní se chystáš do Jižní Ameriky na sedmiměsíční expedici LOS ANDES photo expedition. Kam všude se podíváš?

Čekají nás čtyři až pět měsíců v Ekvádoru, Peru a Bolívii a poté zbylé dva měsíce v Patagonii.

Na tvých přednáškách to většinou vypadá, že jsi na cesty důkladně připravený. Jak se ale člověk připraví na takhle dlouhou cestu?

Ha, to je, Katko, vidět, že jsme společně ještě nikde nebyli (směje se). Moje nejčastější věta na cestách je „uvidíme“ nebo lépe „uvidíme na místě“. Většinou ale mívám představu, co a kde bych rád viděl, zbytek a často i to nejlepší nějak přijde samo. Ale jak už jsem říkal, štěstí se musí jít trochu naproti. A cesta po Jižní Americe? Tak ta bude hodně punková. Do poslední chvíle jsem dodělával pracovní resty, dopisuji články, bylo potřeba vytvořit kalendář a další takové světské záležitosti, jako se třeba vystěhovat. Ale už se moc těším.

Budeš nám na HedvabnouStezku.cz přinášet pravidelné reportáže z cest plné historek a zážitků. Na co hlavně se můžeme se čtenáři těšit?

Rád bych udělal o každé navštívené zemi praktický report, o aktuální situaci, jak se pohnuly ceny a hlavně jak se nám kde subjektivně líbilo a cestovalo. Aby to nebyla nuda, budeme po večerech ve stanu sepisovat ty nejlepší historky.

Kam se nejvíce těšíš ty? A pročpak?

Tak trochu velkou neznámou je pro mě celý Ekvádor, doufám, že mile překvapí. Určitě se těším na dlouhé treky v Peru, Cordillera Blanca a Huayhuash, v Bolívii na laguny v NP Sajama, gejzíry na Altiplánu. Rád bych objevil nějaké klidnější místa u jezera Titicata. Hlavně se ale těším na nějaké příjemné vesničany a pastevce v horách. Ohňová země se tváří také hodně atraktivně, stejně jako celá Patagonie. A ono i naložení se kdekoli do horkých pramenů pod hvězdnou oblohou bude určitě fajn.