S džípem po dunách ománské pouště Wahiba

Lehce zpevněná cesta vede kola zčásti vyfouklých pneumatik terénního džípu hlouběji a hlouběji do pouště. Zrnka písku velikosti prachu oranžově žhnou a víří se pod rozehřátými koly, které za sebou zanechávají specifické geometrické stopy ne nepodobné těm, jež po sobě v poušti nechávají obrovští černí skarabeové. Za zadním sklem se mění bělounké hranaté domky ománských venkovanů v malé tečky. Před sebou už přes hradbu zvířeného prachu vidíme poflakující se velbloudy se svázanýma předníma nohama tak, aby mohli chodit, ale nedokázali utéct daleko od svých majitelů.

Poměrně rozlehlé údolí je z obou stran obklopeno obrovskými dunami vytvářejícími pocit, že se toto místo nachází už hluboko v ománské poušti. Však má Wahiba něco málo přes 12 000 km² a i když nepatří zrovna mezi pouštní velikány, dokáže své návštěvníky docela snadno přesvědčit o tom, že jsou v nekonečící krajině bezustání se přelívajících písečných dun. Celých 180 km měří tahle děsivě krásná poušť od severu k jihu, o sto kilometrů méně byste pak museli překonat, abyste se dostali z jejího východního konce na ten západní.

Čím se živí beduíni?

„Do you like riding in desert?“ reagujeme na šťastně svítící oči našeho řidiče. Po dopoledním řízení na úhledných ománských silnicích se třemi ženami na palubě nyní poprvé pookřál. Mladík oblečený v tradiční dlouhé košili ke kotníkům takzvané dišdaši s nadšením přikyvuje a ještě přidává na rychlosti.

Několik zelených zástupců říše stromů se krčí podél nezřetelné cesty a poukazují na fakt, že i v těchto zdánlivě nehostinných místech lze přežít. Důkazem jsou i občasné polorozpadlé chatrče s příznačným nepořádkem okolo a neuměle zdrátované ohrádky na neposlušné velbloudy. Na chvilku se zastavujeme u jednoho z nich. I nomádi si zvykli na turisty, a tak některá místa „svítí“ čistotou a v poklizených stanech ženy nabízejí spletené barevné náramky jako tolik potřebné suvenýry.

Beduíni se tady také specializují na chov velbloudů pro tradiční velbloudí závody, které se konají od poloviny října do poloviny dubna a proslavily celý Sultanát Omán. Již dávno se pobavení patřící kdysi spíše k oslavám a slavnostem změnilo v nemalý byznys. S rostoucí oblíbenosti rostou i různá omezení a pravidla. Závodí se v mnohých kategoriích. Záleží na věku žokeje, nejlepší jsou prý chlapci okolo 4 let, ale i věku či pohlaví velbloudů. V Ománu narazíte na jednohrbé dromedáry a závody se liší i podle různých poddruhů.

Nejširší nabídku průvodců a map Ománu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Hlavně nepřeřazovat

Oči mladého řidiče jiskřící novým vzrušením dávají tušit, že se bude dít něco nového. Duny pouště Wahiba dosahují až stometrových výšek a dostat se na jejich vrcholky vyžaduje buďto dobrou fyzičku nebo řádně silné auto, které se nevzdá a bude bojovat do posledního prohrábnutí kol.

Pedál plynu pevně přitisknutý k podlaze a vzhůru nahoru. Hlavně se nenechat zmást řvoucím motorem. Jeden hloupý pokus o přeřazení uprostřed výjezdu a můžete rovnou couvat opět dolů a pokusit se o všechno znova.

Bez zaváhání se ocitáme na vrcholku nejbližší duny tvořené pískem práškové velikosti. Právě včas! Poslední paprsky večerního slunce ukazují na nečekané trsy trávy i na na první pohled mrtvé kopečky písku. Poslední dnešní světlo se rozlévá po dalších vzdálenějších dunách a naznačuje, že poušť se chystá spát. Nebo spíš žít?

V okamžiku, kdy poušť zalije černá tma, vydáváme se s přehnaným brzděním přímo dolů z písečného kopce. V určitém okamžiku jakoby se mechanický obr přehoupl přes hranici ujíždějícího písečného srázu a my pomalounku sjíždíme až k pouštnímu Desert Nights Camp tvořenému několika malými domečky napodobujícími skromná nomádská obydlí. Uvnitř ale můžete čekat jedinečný servis včetně klimatizace a malinké koupelničky. Méně luxusní, ale zato autentičtějí je další blízký kemp – Arabian Oryx Camp.

Ráno v poušti

Temnou tmu prořízl zvuk budíku. Bosky se vydáváme na nejbližší dunu, abychom stihli východ slunce. Je prosinec a to je v Ománu den celkem krátký, a tak nemusíme moc spěchat. Písek nás hladí po nohou a chladí na nártech. Duna se zdá neveliká, ale po pár metrech zařínám být značně unavená. Sklon stoupání je velký a písek neustále sjíždí a táhne nás dolů.

Únava z večeru stráveného u ohně nebo ve stanu s Ománci hrajícími tradiční hudbu z nás nadobro padá, když se konečně ocitáme nahoře a před námi se vynořují první paprsky. Sluníčko se klube pomalu ven a dodává písku jedinečné barvy. Z nomádských obydlích sem doléhá kohoutí kokrhání a v dálce sbírá nákladní auto děti, aby je odvezlo do školy. Dole se na nečekaně zelených trsech trávy pasou velbloudi, kteří po nás za chvilku budou u auta pochtívat voňavé pomeranče. Poušť se probouzí!