S dětmi po Thajsku: Proti proudu u jezera Chiao Lan v Thajsku – 1. díl

Všichni, kteří u jezera v národním parku Khao Sok byli, se vrátili nadšení: „příště tam zůstaneme více dní, byla to paráda“. A tak jsem si řekla, že si to tam užijeme. Nenecháme se omezovat nějakými předplacenými zájezdy, prostě tam přijedeme, a pokud se nám tam bude líbit, zůstaneme déle. A výlety? Ty si také domluvíme až na místě. A jak to dopadlo? Nu, uvidíte dále.

K jezeru přijíždíme posledních 12 kilometrů na korbě pickupu, který jsme si stopli v Ban Ta Khuan. Vítr ve vlasech, cihly vedle nás a Barča s Tomíkem celí rozesmátí z neobvyklé dopravy. Řidič nás vysazuje u turistického centra u přehrady jezera, kde je i molo a pár obyčejných motorových lodí – longboatů.

Naše prvotní nadšení zchlazuje paní, se kterou se domlouváme na odvozu k plovoucím domkům. Ceny samostatného výletu jsou šíleně drahé – doprava, ubytování, jídlo… Volné je pouze ubytování na vzdáleném Kroi Son. Smlouváme, zvažujeme varianty a nakonec se domluvíme.

Se šroubem nebo bez

Samotná plavba je úžasným zážitkem, když míjíme pitoreskní vápencové skály, zatopené stromy čouhající z vody a divokou džungli kolem. Voda je navíc nádherně tyrkysově modrá. Děti se choulí do záchranných vest, však to pořádně profukuje a jsem ráda, že jsme jim dali i šusťákové bundy. Svištíme si to s větrem o závod – a najednou ticho. Lodník, mladičký kluk se žalostně podíval na lodní šroub  – „ups, on uplaval…“

Rozhlédneme se kolem, všude ta krásná příroda, ale jinak liduprázno. Kdopak nám pomůže? Klučina je ale šikovný, na takové situace zřejmě připravený a už tahá náhradní šroub. Jenže nemá čím ho nasadit. Za chvíli ale vidíme v dálce přijíždět jiný člun, ten kamarádovi pomohl a mohli jsme jet dál. Do zátoky (thajsky khlong) Kroi Son jsme dojeli za hodinku – o půl hodiny dříve, než vyhrožovali.

Na jezeře Chiao Lan (říkají mu také Cheow, Chiaw, Ratchaprapha Dam) je několik kempů s plovoucími domky. Počet kempů je regulovaný správou národního parku, a jestli jsem to správně pochopila, některé jsou státní, a některé soukromé. Ubytování ve státních kempech je možné si rezerovat i na webu za 400 THB/os/ noc. Tolik jsme platili i my na tom našem Kroi Son (a děti polovic).

Je to tu jako v ráji – malé dřevěné chatičky upevněné na voru, a propojené molem. Je jich tu asi 30, z dálky vypadají jak korálky. Průzračná voda jezera děti tak láká, že odhazují batohy a než bys řekl švec, už jsou ve vodě: „jéé, ta je krásně teplá!“ Skáčou z mola, také z dřevěné vyšší věže a nemohou se toho nabažit. My se zatím ubytujeme. Jde to rychle, naše chatička je velká 3×3 metry a kromě matrací na zemi, umolousaných prostěradel a přikrývek zde nic není. Má ale verandičku, kde sedíme na rohoži a kocháme se úžasným výhledem. A ten stojí za to.

Tajemné zvuky noci

Už se smráká, a tak rychle vybíráme nejpoužitelnější z místních volných kajaků a vyrážíme do okolí na zvířátka. Jsem šťastná, že Tomík se už naučil na Ploučnici dělat zadáka a tak vesluju dirigována svým šikovným osmiletým synkem. Ten je šťastný jako blecha, že si tady může drandit na lodi, kam se mu zlíbí.

Za pár minut se přibližujeme k protějšímu břehu zátoky, který je až ke břehu pokrytý souvislou hradbou džungle: „potichu, slyšíte to?“ Neslyšel by to snad jen hluchý – zvuky večerní džungle jsou hlasité, zvláštní a… strašidelné. Děti najednou ztrácí odvahu a přemlouvají nás k návratu. Za chvíli ale spatříme opici makaka na břehu, jak pije vodu z jezera, a strach je pryč. Zahlédneme i zbytek tlupy o kousek dál, potom ve větvích i mláďata.

Slyšíme i velmi blízko velmi intenzivní zvuk jako by něco hryzalo větev, ale za tou zelenou záclonou není nic vidět. Břeh je strmý, na počátku pokrytý kluzským bahnem, a dále už jen stromy, takže se na břeh nedostaneme. Plujeme dál, podél břehu k dalším zátokám, děti potichu jako pěna pozorují okolí. Na zvuky už si zvykly, jsou napnuté, co uvidíme dále. Jenže my už neviděli nic. Slyšeli jsme různé zvuky, mnoho jich bylo, ale zvířata byla schovaná. Další ráno jsme ještě viděli tukany se žlutými zobany, jak přelétají mezi vysokánskými stromy. Už je tma, stmívá se tady rychle, skoro jako když otočíš vypínačem. Cvak. A tak jedeme za slabými světýlky našeho kempu. Umytí už bylo, takže už jen vyčůrat, pomodlit a spát.

Ráno, tedy to ještě zdaleka nebylo ráno – ještě ani úsvit nezačal, mě probudilo chrchlání z vedlejší chýše. „To snad není možné, ti Thajci už vstávají!“ Snažím se otočit na druhý bok a spát dál, ale vzhledem k tomu, že nás odděluje jen rákosová stěna, se dál spát nedá. Jsou to tedy frajeři: včera popíjeli whisku dlouho do noci, potom měli co dělat aby si nepletli své dveře s našimi, čůrali rovnou do vody z chatky (měl jsem pocit, že mi čůrají na hlavu, jak to bylo slyšet) a jsou to stařečci. Máme se čemu učit.

Sami samotincí na kajaku k vodopádu

Za úsvitu odjíždí čluny s turisty z ostatních skupin na ranní safari. Bohužel bez nás. Už včera, po příjezdu, jsme se snažili domluvit s místním personálem, že bychom se rádi přidali k nějaké skupině na výlety. Vyhýbavě odpověděli, že jsou skupiny naplněné, a že se zeptají, zdali by nás přibrali. Urgujeme, poptáváme se dále, ale nikdy se nedočkáme odpovědi. Zkoušíme to tedy přímo u turistů. Jsou to převážně Francouzi, Holanďané, samí příjemní lidé. Klidně by nás vzali, proč ne? Ale když to řešíme s jejich průvodcem, dočkáme se vyhýbavé odpovědi. Nerozumíme tomu, vždyť bychom jim přece zaplatili. Zřejmě je to tím, že je to již objednaný, předem zaplacený zájezd, a tak to tak chtějí nechat.

Mrzí nás to. Jsou tu zajímavá místa. Sice vím, že do netopýří jeskyně Naam Taloo bychom s dvojčaty ještě nešli – brodí se tam asi kilometrový úsek vodou, která někdy sahá až po ramena a je nutné plavat v ledové vodě. Ale je tu ještě vodopád – a ten mě láká moc. Včera se odtamtud vrátila jedna parta úplně nadšená.

Jdu tedy znovu za průvodci, že když nás nechtějí vzít s sebou, že si tam dojedeme na kajacích: „Ukažte mi, kudy, a jak poznáme to místo.“ „Ale tam nedojedete, to je strašně daleko, jenom lodí se tam jede hodinu!“ Už trošku známe jejich pojetí času, a když nás Holanďané ubezpečí, že to ujedeme, a ukáží nám fotku místa, kde vodopád vtéká do jezera, je rozhodnuto. „Nasedat! Vodu s sebou, čepice na hlavu a roubíky do úst!“

Vzdalujeme se od našeho kempu Kroi Son, veslujeme širokou zátokou a kolem dokola nikdo. Jen naše dva kajaky. Rozhlédnu se po džungli lemující břehy, pozoruji vysoké kopce před námi a po stranách. Modré jezero, nebe a pražící slunce. Míjíme uschlé pahýly stromů, které tu zřejmě zbyly po zatopení údolí jezerem. Této scenérie se pořád nemohu nabažit. Děti to mají ale jinak, a tak za chvilku slyším mého háčka Barunku: „Mamí, a kdy už tam budeme?“ Je mi jasné, že musí nastoupit těžší kalibr, je čas na pohádky. A tak vymýšlím příběh, který zaujme mého háčka natolik, že zapomene, že ho z veslování už bolí celý pidičlověk. A za hodinu jsme u vodopádu, jupí!

Vodopád není sice vodopád, spíše je to soustava kaskád na potoce, který stéká po svahu. Úžasné je ale to, že je možné po těchto kaskádách lézt nahoru, tedy potokem, a kolem nás je džungle. Džungle je šerá, plná ohromných stromů, keřů a květin, které známe z botanických zahrad – ale ani tam nejsou tak velké, jako tady.

Šplháme nahoru, plní vzrušení a nadšení. Přidržujeme se liján, a v nadšení na sebe pokřikujeme: „koukni, ten strom má dutinu, že se do ní vejdu“, „podívejte, my se kloužeme po vodopádu“… Našli jsme i vodopád, kde jsme se tři vešli za vodní clonu, takže jsme byli za vodopádem.

Stále stoupáme svahem nahoru, většinou vodou, která je příjemně osvěžující. Jsme tu sami, celou oblast máme sami pro sebe… Ohromně si to užíváme. Kdyby nás nečekal v kempu oběd, šli bychom dál, ale po hodině lezení se otáčíme a vracíme zpět. Ani se mi nechce, nejraději bych tu zůstala. Klidně celý den. Díky tomu, že jdeme vodou, se můžeme pohybovat džunglí, jinak by to nešlo, jak je neprostupná.

Dole u jezera pozorujeme barevné motýly, i cikádu jsme objevili. Po jiné zvěři není ale ani památky. Cestou zpátky povídá pohádku Barča – to se mám (a myslím, že nám kluci závidí).

Málem jsme prošvihli oběd – skládá se ze tří druhů chutných thajských jídel, a hostina je zakončena plnou mísou ovoce. Máme s Pepou kulatá bříška – bylo nám líto toho tolik nechat na stole na vyhození. Společná jídelna – jen další zastřešený ponton s dlouhými stoly a lavicemi, kde se všichni setkáváme při společném jídle. Ale také večer u čaje, nebo karet. Zde také máme k dispozici barel s pitnou vodou, horkou vodu a instatní nápoje. Je tu sympatický průvodce Tim, který dětem vždycky udělá dobrou čokoládu se salkem.

Když už jsem v popisu vybavení kempu, nesmím zapomenout na toalety – ty jsou na pontonu stranou, u pobřeží. Jsou tu pouze záchody a pár umyvadel, sprcha je zbytečná – mýt se můžeme v jezeře. Pepa tvrdí, že splašky tečou do jezera, ale mě se tomu nechce věřit. A tak vždycky, když se vracím z toalety, pozoruji vodu v jezeře… nic – jsou tu jen mohutné zelené řasy a tlusté ryby. Zbytek dne už nechceme kajak ani vidět, máme bolavá záda i ruce, a tak se koupeme v jezeře, odpočíváme na molu a užíváme si nádherné scenérie.

Sprcha za tisíc bathů

Třetí den je nám jasné, že tu už nic nového neobjevíme. Na výlet nás průvodci nevezmou, na kajak je vše ostatní daleko a navíc nevíme, kde – a tak bychom rádi zpátky na pevninu. Ale i to se jeví jako problém. Z kempu ten den odjíždí tři skupiny turistů, ale průvodci vyhýbavě tvrdí, že se k nim nevejdeme. Až nakonec navrhnou, že bychom se snad mohli vejít ke třetí skupince thajských sportovních rybářů. Když průvodci nabídnu 1000 THB, rád souhlasí. Je jasné, že to jsou pro něj penízky navíc. Od rána jsme sbalení, protože nám pořádně neřekli, v kolik budou odjíždět. Volný čas využíváme ke koupání – Tom je nadšený skokan z mola a bude se mu po tom stýskat.

Po obědě se odjíždí. Podcenila jsem přípravu – zdálo se mi, že je teplo a nepřipravila jsem nám šusťákovky. Byla to chyba. Vítr na nás stříká vodu z jezera a za chvíli jsme mokří. Hodní Thajci nám nabídli své pláštěnky, a tak se s Barunkou tulíme pod jednu – Barča pod ni zaplula i s hlavou, a já čouhám z poloviny – alespoň ona je celá v suchu. Jsem ráda, že prozíravý Pepa zabalil batohy do igelitových pytlů, jinak bychom je měli plné vody.

Abych pravdu řekla, ani ty proudy vody mi nezkalily náladu. Kolem nás jsou tak nádherné pohledy na skály a jezero, že mě troška vody nemůže rozházet. Průvodce si s námi zajel do maličké chráněné zátoky, která je celá lemovaná příkrými skalami, a navíc z vody také vystupují špičaté vršky skal. Je to kouzelné a velmi fotogenické místo.

Na břehu jen chvilku přemýšlíme, jak se dostaneme do Ban Ta Khuan na hlavní silnici. Ale jen chvilku – sympatická skupinka „našich“ sportovních rybářů nám hned se samozřejmostí nabízí odvoz jejich pronajatým luxusním vanem. To si tedy necháme líbit! A tak naše dobrodružství pokračuje. A kam? No jasně, do džungle v druhé části národního parku Khao Sok.

Jak dobrodružství rodiny Kvaltínových pokračovalo v parku Khao Sok? Přečtěte si článek CESTOVÁNÍ S DĚTMI PO THAJSKU, DÍL 2: Vodní radovánky v národním parku Khao Sok!

Nejširší nabídku průvodců a map Thajska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz