Psal se 14. únor roku 2014 a my jsme se ve večerních hodinách vydali i přes varování našich rodičů, babiček i všemožných médií o neutěšené politické situaci z brněnského autobusového nádraží Zvonařka na cestu do vzdálené Ukrajiny na výlet CK Alpina – Zakarpatská Ukrajina v zimě.
Náš cíl se nacházel v Zakarpatské části této země, konkrétněji ve vesnici Jasiňa, kde za první republiky končily vlaky z Prahy – jednalo se totiž o naše území.
Jeden z předchozích výletů na Ukrajinu:
Skialpinistická a freeridová Ukrajina 2009
Vynikající lyžařské středisko Bukovel kousek od Jasini na Ukrajině
Skákání na lyžích v oblasti Dragobratu na Ukrajině
Cesta proběhla bez problémů, na maďarsko-ukrajinské hranici nás zdrželi pouze dvě hodiny a tak jsme měli čas na zastávku na snídani a rychlou prohlídku Mukačeva. Krátkou chvíli jsme věnovali i prohlídce jednoho z mnoha „středů Evropy“, tentokrát toho „geografického“.
V odpoledních hodinách jsme tedy úspěšně po ukrajinských silnicích doskákali až do Jasině, kde jsme se ubytovali v sympatické ubytovně s názvem Edelwiess. Následující dva dny byl program jasný. Ráno naším autobusem přes Jablonický průsmyk do moderního horského střediska Bukovel, které si nezadá s klasickými alpskými středisky, jak je známe z Rakouska či Itálie. Samozřejmostí jsou zde rychlé sedačkové lanovky, umělé zasněžování a bar na každém kroku. Nebýt umělého zasněžování, ani bychom se nesklouzli. Letošní zima/nezima se projevuje i zde, a tak se často jezdí po vysněžených „silnicích“ uprostřed takřka rozkvetlých luk. První den bylo příjemné slunečné počasí a na svazích proto kopce lidí, kteří ze sjezdovek v odpoledních hodinách vyrobili docela slušný tankodrom.
Druhý den se situace otočila – celé dopoledne padal sníh, který spoustu lidem vnukl myšlenku na pohodový den a svahy tak patřily nám odvážným, co se nebáli vyrazit do chumelenice. Odměnou za to nám bylo odpolední lyžování v 10 cm nového prašanu bez jediného stání ve frontě na lanovku. Přímo v našem ubytování byla k dispozici skvělá sauna, takže večerní program byl jasný. Čtvrtý den zájezdu byl odpočinkový a přesunový zároveň. Po vydatné teplé ukrajinské snídani (která je obvykle tvořena vajíčky, těstovinami, párky či nejrůznějšími variacemi na bramborový salát), jsme se včetně všech našich věcí naskládali do Gruzaviků (místní dopravní prostředek, kdo nevyzkoušel, nepochopí) a vydali jsme se na dobrodružnou cestu po silnici, která horským údolím častěji nevedla než vedla, do horské lyžařské vesničky Dragobrat.
Zde pro nás byly připraveny tři chalupy, kousek od sjezdovek. Proto jsme po rychlé polévce k obědu neváhali a vyrazili jsme s naším průvodcem na průzkum zdejších svahů. I zde si letošní zima vybrala svou daň a jelikož Dragobrat trpí obecně nedostatkem vody a nevedou zde umělé zasněžování, našli jsme letos terénů pro lyžařské vyžití minimum.
Kdy vyrazit: Leden – březen, podle aktuálních sněhových podmínek i dříve nebo naopak později na jaře. |
Lehce rozhrkanou dvousedačkou jsme se nechali vytáhnout těsně pod vrchol Stoh (1704m), jelikož panovalo slunečné počasí, nafotili jsme si výhledy do okolí a mezi klečí a kameny prokličkovali jinak nádhernými freeridy do bezpečí restaurace Oáza.
Druhý den na Dragobratu patřil výletu na sněžnicích – plánovali jsme zdolat vrchol Bliznica (1880 m). Když jsme však po svých vyšli do sedla, pochopili jsme, proč jsme se tam nemohli nechat vytáhnout lanovkou – v silném větru nebylo možné rozumně stát, natož udržet směr při chůzi, opět jsme proto zvolili variantu „hospoda“.
Zbytek pobytu na Dragobratu jsme věnovali zimním radovánkám jako koulování, stavění sněhuláků a hledáním nejlepšího šašliku v místních kolibách, v pátek ráno jsme naložili naše zavazadla do gruzaviku a vydali se po svých zpět do Jasině. Zde jsme se po krátkém odpočinku naskládali do našeho autobusu a s krátkými zastávkami na večeři a nákup pro utracení posledních hřiven zamířili zpátky do České republiky.
