S cedry nad hlavou

Sytě zelená je barva Prorokova, a tudíž barva islámu. Zelený strom na libanonské státní vlajce ovšem nesymbolizuje Proroka, nýbrž přírodu a jeden z ohrožených stromů libanonských lesů. Cedr libanonský (Cedrus libani) rozhodně není stromem tak častým jako kupříkladu smrk v Česku. Naopak, jedná se o sice dlouhověkou, nicméně v Libanonu velmi ohroženou dřevinu. Za jeho intenzivní těžbou stojí proslulá kvalita dřeva, které bylo využívané ke stavbě lodí už od starověku. Ve třetím století před n. l. dodávala do Egypta přístavní města cedrové kmeny coby výhodný obchodní artikl. Z cedrového dřeva byl postaven první chrám krále Šalamouna a Asyřané, Babylóňané i Peršané podnikali výpravy za dřevem do tehdy zalesněných libanonských hor.

Cedrové dřevo využívaly za druhé světové války i britské vojenské jednotky při stavbě železnice z Tripolisu do Haify. Prostě osvědčená kvalita, která se jen špatně nahrazovala něčím jiným. Není divu, že z původních desítek tisíc hektarů se do současnosti zachovalo 2000 ha cedrových porostů. Cedr se dnes v Libanonu nachází v pouhých 12 lokalitách, jejichž části byly díky cedrům prohlášeny za chráněná území. Ostatně pojmenování jeho porostů jako Alz el-Rab (boží cedry) ukazuje na význam, který v oblasti tyto mohutné stromy měly.

Srdce vypálené do cedru

Krásně vzrostlé cedry se dají najít v horském lese Horsh Eden nebo v rozsáhlých porostech v Tannourine Cedar Nature Reserve. Nádherní jedinci staletých cedrů s mohutnými deštníkovitými korunami jsou v Jabal el Barouk. Cedrový háj, který je některými považován za posvátný (a pro jiné je zdrojem byznysu), roste už více než dvě tisíciletí nad městečkem Bcharré. Původně byl háj posvátným místem minoritské církve, dnes je jedním z turistických lákadel. Důstojně vypadající cedry možná připomněly britské královně Viktorii mohutnost jejího bývalého impéria. Možná měla v roce 1876 i jiné než sentimentální důvody pro věnování peněz, za které byla kolem háje postavena zeď. Jejím účelem bylo zabránit průniku koz a ovcí, které decimovaly mladé semenáčky. Dnes se o háj stará nevládní organizace Friends of Cedars. A dává si za to zaplatit.
Hned vedle háje má svůj privátní les rodina pana Taouka, která tu vlastní hotel. Už několik generací si vlastní les rozšiřuje. „Strategie je jednoduchá. Když bude vedle hotelu krásný, pryskyřičně voňavý stín a příjemný chládek, bude hotel oblíbenější než ostatní konkurenční podniky,“ řekl mi před pár lety Said Taouk. V roce 1998 vysadili okolo 6000 sazenic a dnes už je na jejich místě příjemně vzrostlý cedrový lesík. Zatímco Taoukovi sází mladé semenáčky, o několik stovek metrů dál se turistům prodávají do cedrového dřeva pájkou vypálené suvenýry. „Budete mít památku, na kterou nezapomenete,“ říká jeden z „pájkařů“ mohutné holandské turistce a rovnou jí nabízí, že jí spolu se srdíčkem vypálí do dřevěného koláče i její jméno. Byznys je zkrátka byznys.

Nejširší nabídku průvodců a map Libanonu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Obelixův sen

Kreslené postavičky Asterixe a Obelixe si získaly příznivce na celém světě. Trošku přihlouplý Obelix sbírající menhiry, jenž se věčně tahal s nějakými balvany, by byl ideálním pomocníkem při stavbě Jupiterova chrámu v Baalbeku na východě Libanonu. Erich von Däniken ve svých knihách totiž píše, že nebylo možno s tak mohutnými kameny manipulovat. K tomu prý dělníkům chyběla vhodná technika i technologie. Totéž tvrdil i o stavitelích pyramid, nicméně jak pyramidy, tak Jupiterův chrám navzdory jeho argumentům stojí. A že by při stavbě pomáhali mimozemšťané, což si myslí Däniken, či Obelix, jak by rádi viděli autoři kreslených postaviček, zní přece jen příliš fantaskně. Chrám, který byl 89 m dlouhý a 49 m široký, měl střechu postavenou na 54 sloupech. Do dnešních dnů jich zůstalo vztyčených pouze šest. Největší z kamenů, který se už na stavbu nedostal, zůstal rozpracován v lomu. S jeho velikostí 21,5 x 4 x 4,5 m se řadí na přední místo mezi kameny opracovanými lidskou rukou. Ostatně i dnešní technika by si s takovou masou kamene jen těžko poradila.

Mnohokrát zkoušený

Kosterní pozůstatky dokládají, že historie města Baalbeku se začala psát ve 3. tisíciletí př. n. l. Zhruba o tisíciletí později se v úrodném údolí Bekaa usadili Féničané a vybudovali zde první chrám zasvěcený slunečnímu bohu Baalovi, od nějž potom získalo jméno celé město (Heliopolis). Současné ruiny však pocházejí z chrámu, jehož stavba započala v poslední čtvrtině prvního století před naším letopočtem za vlády římského císaře Augusta. Ten se z neznámého důvodu rozhodl postavit největší chrám zasvěcený Jupiterovi na východě římského impéria v ne příliš významném městě. Během následujících dvou století zde ale vyrostly celkem tři chrámy. Kromě Jupiterova tu byl vybudován svatostánek zasvěcený bohyni krásy, lásky a plodnosti Venuši a jméno boha vína Bakcha, neboli Dionýsa, nesla třetí stavba. Právě ta je považována se 42 korintskými sloupy za jeden z nejlépe dochovaných římských chrámů na světě.

Jupiterův chrám byl za vlády byzantského císaře Justiniána pobořen křesťany, kterým vadilo, že byl zasvěcený „pohanskému“ bohovi, ale už jim nevadilo využít kameny na stavbu křesťanské baziliky. Zemětřesení v roce 1759 bylo další ranou do už tak dost zchátralého stavu. Ve 20. století se údolí Bekaa dostalo do světového zpravodajství jako základna radikálního hnutí Hizballáh, nicméně i tito navenek alkohol odmítající muslimové podlehli tlaku doby. Přímo v baalbeckých ruinách bylo možné koupit vynikající libanonské víno. Přes všechno historické strádání jsou ruiny natolik dominantní a mohutnou památkou, že byly v roce 1984 zařazeny na seznam Světového dědictví UNESCO.

Libanon je země spjatá s biblickou historií. Mimo jiné tu jsou k vidění sochy tesané prvními z křesťanů, prý jen několik let po Ježíšově smrti. Křižácké hrady jsou zase kamenným dokladem výbojných cest křižáckých rytířů. Ať už se zajímáte o kteroukoli část lidské historie, od starověku po současnost, najdete tady její otisky.

Psáno pro Hospodářské noviny