S baťohem na zádech napříč Srí Lankou

Šťastný konec dramatického startu cesty

20. 2. 2004 a 21. 2. 2004

Odjezd byl velmi komplikovaný. My s mámou jeli MHD, Petr s babičkou a Evou autem a bourali. Eva nakonec pro zranění neodletěla, my ostatní jen tak tak. V Praze jsme nechali Evě letenku, snad si po ošetření bude moci posunout odlet a dorazí se zpožděním.

Z Prahy jsme letěli ve tři odpoledne, let do Dubaje, kde jsme měli zastávku, trval pět a čtvrt hodiny. V letadle měla pohmožděná babička opožděný šok s bouračky. V Dubaji jsme jenom vystoupili, udělali kolečko a letěli čtyři hodiny do Colomba, kam jsme dorazili v sedm hodin ráno místního času. V pořádku jsme prošli pasovou kontrolou, vyzvedli zavazadla, vyměnili peníze a u výstupu se setkali s naším odvozem. Do hotelu Land’s End, který leží na pláži Unawatuna na jihu Srí Lanky, jsme jeli skoro pět hodin hlavně kvůli zácpě v Colombu a okolí.

Když jsme dorazili, ubytovali jsme se, občerstvili se po namáhavé cestě, pak šla rozlámaná babička odpočívat a my se šli s panem Smolou, majitelem hotelu, vykoupat na pláž. Šnorchloval jsem, bylo to docela hezké, ale byly velké vlny. Když jsme se vrátili do hotelu, osprchovali jsme se a kolem šesté šli na večeři. Večeře byla dobrá, pálivá, výhled z terasy hotelu moc pěkný. Po večeři jsme chtěli jít na internet, ale vypadl proud, tak jsme šli v půl deváté spát. V deset hodin jsem dostal od Petra SMS, že Eva má zlomené žebro a palec, v nemocnici si ji nenechali a je doma, ale asi nepřijede. V noci žrali komáři, ale docela jsme spali.

22. 2. 2004

Ráno jsme vstali v devět hodin a šli na snídani. Po snídani jsme se snažili internetovat v hotelu, ale nepodařilo se to. Pak jsme šli všichni tři, i s rozlámanou babičkou, na pláž. Babičku bolelo tělo víc než včera, ale vypadá to, že se dá do pořádku. Na pláži jsme byli cca do pěti, přičemž kolem druhé jsme šli do blízké internetové kavárny poslat e-maily Petrovi a Ivě a Vojtovi, kteří mají dorazit za dva dny. Na pláži jsme si také dali něco k jídlu. Do hotelu jsme se vrátili přes vesnici kolem šesté. Osprchovali jsme se a šli na večeři. Ta byla neobvykle evropská, protože nedorazil místní kuchař – měli jsme toasty a zeleninový salát. Po večeři pršelo, prý poprvé po dvou měsících. Na kutě jsme šli kolem desáté hodiny.

23. 2. 2004

V noci jsme moc dobře nespali, takže jsme ráno byli malátní a rozlámaní. Celou noc pršelo a zataženo bylo i celý den, takže nebylo takové vedro. Po snídani jsem se snažil pomáhat Filipovi s připojením k internetu, ale nepodařilo se mi to. Potom jsme se šli projít do vesnice. Hledal jsem místo, kde by mi prodali telefonní kartu, ale nesehnal jsem jí. Máma s babičkou zatím byly na pláži, kde jsem se k nim asi za hodinu připojil.

Babičce nebylo nejlépe. Asi v pět hodin jsme se vrátili do hotelu. Přes den jsme byli dvakrát na internetu. S Petrem jsem se ani nespojil, s Ivou a Vojtou ano. S Petrem jsem si jenom SMSkoval, ale bylo to nějaké zmatené. Kolem sedmé jsme šli na večeři a po ní jsem si stáhnul fotky z foťáku na USB flash disk. Do postele jsme šli kolem desáté. Zítra ve tři ráno jedu do Colomba na letiště, kde se setkám s Vojtou a Ivou. Mám štěstí, jede se tam z hotelu, nemusím autobusem.

24. 2. 2004

Do Colomba jsme přijeli v šest ráno, ještě za tmy. Čekal jsem u příletové haly na Ivu a Vojtu a kolem čtvrt na devět jsme se šťastně sešli. Hned jsme se vydali hledat autobus do Negomba, který jsme za chvíli našli a za půl hodiny byli v Negombu. Tam jsme chvilku bloudili, protože jsme se rozhodli jít od autobusového nádraží na pláž pěšky. Přitom jsme procházeli mimo jiné pestrým trhem a kolem rozpadajících se chatrče místních rybářů. Na pláž jsme dorazili asi po dvou hodinách a ubytovali jsme se v guesthousu Breach Villa za 1200 rupií za trojlůžkový pokoj.

Ubytovali jsme se, vykoupali se v moři ve velkých vlnách, dali si dvacet a pak se šli projít po pláži. Pak jsme si sedli v hotelu v restauraci a dali si večeři – já kuřecí polívku, Vojta s Ivou rýži s kari. Po večeři nás otravoval nějaký vlezlý Dán, a tak jsme mu utekli na internet. Telefonoval jsem na Unawatunu z místní pošty, ale nefungovalo to, tak jsem musel poslat e-mail, abych podal zprávu, že jsme v pořádku. Večer jsme ještě chvilku seděli v restauraci v hotelu a kolem desáté šli na kutě. Přišla na mě nějaká rýma.

25. 2. 2004

Ráno jsme vstávali až po desáté. Ivě s Vojtou se špatně spalo kvůli časovému posunu, mně se spalo lépe, ale navzdory moskytiéře štípali komáři a bylo hrozné vedro a dusno. Nasnídali jsme se, Vojta s Ivou se šli vykoupat a pak jsme si v hotelu půjčili kola. Vyjeli jsme nejprve na vlakové nádraží, abychom zjistili, kdy nám zítra jede vlak do Putallamu. Potom jsme projeli městem a pokračovali na jih po kose, která je z jedné strany omývána Indickým oceánem a z druhé strany je mangrovová laguna. Koukli jsme se na obě strany.

Všude jsou tu staré holandské domky obývané místními a mezi tím rozpadající se chatrče. Asijský nepořádek je všudypřítomný, haldy odpadků, kam se člověk podívá. Všichni však chodí čistě oblečení a vesele zdraví. Lidé jsou tu obecně o něco chudší než v Thajsku, naopak například v Egyptě je to mnohem horší. Z kosy jsme se vrátili do města a snažili jsme se najít zbytky holandské pevnosti, ale objevili jsme jenom vězení. Projeli jsme rybím trhem, kde to hrozně smrdělo a kolem pláže a rybářských domků, kde se na velkých plachtách sušily ryby.

Potom jsme projeli rozsáhlým trhem se spoustou prodávajících a bezprizorních krav, které se tu popásaly na zbytcích a odpadcích. To už jsme byli vlastně „doma“, a tak jsme to natáhli ještě na sever. Tam už to ale nebylo nijak zajímavé, jenom hotely a západně vyhlížející obchody, tak jsme to otočili a vrátili se do hotelu. Když jsme dojížděli, měl jsem úplně prázdné duše. U hotelu jsme se vykoupali, šli na večeři, oloupali si ananas, který jsme si koupili cestou, a kolem desáté šli spát.