S Afrikou po dvou letech do Tunisu

Nádherné Alpy u Walchensee

1.den – 22.dubna 2005, 730km

Konečně pátek – den odjezdu. Slibovaných startovních 8:00 překračujeme o cca dvě hodiny, ale konečně JEDEME!!! Dálniční trasa Říčany, Praha, Plzeň, Rozvadov, Regensburg, Mnichov obligátně kromě nudy nic nenabízí. Kousek pod Mnichovem však sjíždíme z A8 a začínají se dít věci.

Přijíždíme po normální okresce k městečku Walchensee a vítá nás značka „zákaz vjezdu motocyklu So, Sa und Freitag.“ Přitom žádné upozornění ani viditelný důvod není, zřejmě místní ekolobby či důchodci. Po pár kilometrech super serpentin přijíždíme k docela kýčovitému jezeru. Všude na parkovištích stojí odstavené motorky a spousta policajtů. Nás si ale nevšímají, zřejmě buzerují jen místní 🙁 Rakousko jedeme po staré silnici přes Innsbruck a Brenner.

Tady začíná pěkně přituhovat, nahoře je sotva 8 stupňů. Nechceme platit ani italskou dálnici, takže jedeme podél ní po okreskách na Brixen, Bolzano a Trento. Už je ale pozdě, takže před Trentem zajíždíme do hloubi jabloňových plantáží a jdeme spát.

Malotraktorové probuzení

2.den – 23.dubna, 370km

Duc duc duc duc, týýýýýt!!! Takhle nás budí malotraktor s postřikem, který tam v sobotním ránu kočíruje nějaký bláznivý Ital 🙁 Vyhání nás, že prý musíme IHNED uhnout. Rychle tedy přemisťujeme motorky do vedlejší uličky stromků. Než se však stačíme vrátit pro stan, kolchozník řadí za jedna a nanáší na něj záhadnou chemikálii 🙁 Nejdřív jsme mu chtěli zahodit klíčky, ale pak nás napadlo, že alespoň máme zdarma narepelentovaný příbytek 🙂 Trajekt nám jede v šest večer z Janova. Času tedy máme spoustu, volíme opět okresky. Z Trenta jedeme po SS45bis na Arco a Riva de Garda.

Dostáváme se až k jezeru Lago di Garda. Pohled na okolní krajinu je sice moc krásný, ale hodinky nás vytrhávají z rozjímání. Za 3h jsme ujeli asi jen 130km, takže bez pomoci dálnice nemáme šanci! V Brescia holt najíždíme na dálnici A21 směr Cremona a Piacenza. Kousek za ní platíme 3,50Euro a po chvilce se napojujeme na A7 směr Genova. Těším se na posledních 25km, kde dálnice přechází v super závodní dráhu plnou ostrých zatáček, tunelů a zlomů. Nadšení i teplotu ovšem chladí počínající déšť. Takže z toho nemáme vůbec nic, zvlášť když úklid po čerstvé bouračce klidní i poslední zbytky vášní.

Do Janova přijíždíme opět blbým sjezdem jako předloni. Projíždíme tedy po takové magistrále podél přístavu až ke sjezdu Treminal Tagetthi. Tady až na potřetí (skleróza je holt zde) trefujeme správný vjezd s ostrahou. Bohužel tu přibylo oplocení s další ochrankou. Ta nás bez lodních lístků dál nepouští 🙁 Motorky musejí zůstat před molem a pro lístky tedy musíme po svých.

Je to jen cca 200m, ale jde spíš o ten strach nechat motorky bez dozoru. Je půl páté, takže času máme dost. Názor měníme po vstupu do kanceláře (další změna, z přízemí to posunuli do patra, kam se chodí po venkovním ocelovém schodišti). Je tam taková fronta, že to sotva stihneme.

Při čekání všichni žmoulají potvrzené objednávky, jen my máme holé ruce 🙁 S obavami přistupuji k okénku a žádám lístky od Grandi Navi Veloci, loď Victory, termín od 23.4. do 19.5. pro 2x adult (pullman seat) a 2x moto 750ccm. Slečna naznačuje, že s autem by jsme měli bez rezervace nejspíš smůlu. Platím dohromady 540Euro (před 2 lety jen 512E) a vyplňujeme registrační karty. Ty nám hned u vedlejšího okénka potvrzují dva policisté. S lístky se vracíme k motorkám a konečně vjíždíme na molo. Balíme potřebné věci na 24h do loďáku a hurá do lodi.

U rampy odevzdáváme ty potvrzené registračky italské pohraniční policistce a Honza dostává sprdunk v italštině za jízdu na loď bez helmy 🙂 Posádka opět nezklamala, váže motorku za manžety předních vidlic 🙁 Raději je odháníme a kurtujeme sami. Z garáží jdeme do kinosálu a zabíráme dvě čtyrky. Po chvíli vyplouváme. Všude okolo probíhá čilý SMS ruch, přidáváme se také. Dneska kromě jídla a spaní nic nebude, takže jdeme na to.

Vstupní ceremoniály – registrace GPS

3.den – 24.dubna, 40km

V noci mě sice budí extra křeč do nohy, ale co je to proti tomu smradu!!! Někdo z asi deseti spolunocležníku zřejmě hodil pěknou šavli 🙁 Ve dne jdeme prozkoumat loď, zejména podpalubí. Stáváme se svědky testování vodotěsných dveří, bohužel zkušební technik pro naše šmejdění nemá slitování a po dotazu na návštěvu strojovny nás posílá výtahem opět na naší palubu. Prý před půl rokem změnili kvůli teroristům předpisy a volný pohyb mimo tři vymezené paluby je zakázán 🙁

Jdeme tedy zpátky do kinosálu, zrovna dávají formule 1 z Imoly 🙂 Konečně se blíží pevnina a s ní i napětí v sále. Balíme a jdeme čekat do fronty ke schodům. Za půl hodinky už jsme z lodi venku. Míříme k prvnímu zastaveníčku na tuniské celnici – pasová kontrola. Celník žádá vyplněný formulář. Marně, vůbec ho nemáme. Po chvilce dohadování, že si přece pro něj nepojedeme zpátky do lodi, nás odkazuje na celní kancelář.

Zde každý fasujeme po dvou kouscích, vyplňujeme je a hurá zpátky. Celník je spokojen, neboť netuší další problém. A tím je zastaralá verze jejich SW pro čtečku pasů. Comp stále hlásí chybu u národnosti – CZE v databázi nemá 🙁 Teprve až vyšší šarže odemyká systém a ze seznamu všech státu vybírá CS – ať žije Československo 🙂

Další etapa – 50m vzdálená budka předcelní kontroly. Všichni okolo si již chystají další vyplněné papírky. Sázíme na jistotu, že chyba je opět na naší straně, bereme si ze štůsku a pár jich opět vyplňujeme. Přichází celník, kontroluje údaje a ptá se na GPS, ukazujíc na prázdný držák. Lhát mu nemá smysl, tak jdeme s pravdou ven. Na zadní stranu formuláře píše pár klikyháků a posílá nás k budce pro GPS autorización!

Tady už stepuje několik Alemánu, držíc své klenoty poslední módy. Moc se tam se svou výbavou nehodíme. Moje PDA-čko by jakžtakž možná ještě obstálo, ale Honzův prehistorický Garmin pochází z doby, kdy se družice ještě vystřelovaly prakem 🙁 Vracíme se s potvrzením o GPS a celník nás posílá do další fronty. Tady odevzdáváme všechny papíry, pas i techničák Mezitím Honza mění 100Euro za 159Dinárů, kurz je tedy zhruba 20Kč za Dinár.

Za chvilku získáváme poslední razítka na papír potvrzující dovoz motorky, který musíme při odjezdu odevzdat. Vrháme se do náruče Tunisu. Vyjíždíme z přístavu a po dlouhatánském náspu přijíždíme do centra hlavního města. Hned na kraji nás sice šipky navigují doleva na jih směr Hammamet, ale půl kiláku rovně po hlavní avenue jsou potřebné bankomaty. Výběr 200D probíhá v pohodě.

Vracíme se zpátky na výpadovku z města a po chvilce již míříme na Hammam-Lif. Kousek za ním odbočujeme vlevo přes koleje do Bojr Cedria Zona turistic. Chvilku tápeme s hledáním kempu. Přibylo tu mraky hotelů, širokých ulic a křižovatek, aby se v tom čuně vyznalo. Naštěstí nám radí místní ochranka. V kempu je jen jedno auto z Norimberka. Manželé s dvouletým a půlročním miminem. V „recepci“ dostáváme zajímavou nabídku – přidělují nám celý přízemní baráček – bývalou hernu. Parkujeme uvnitř a raději si stavíme stan. Přestože smlouváme a dojde i na staré fotky, s cenou 4D za osobu nehneme. Mají předtištěné lístky s cenou, smolík pacholík :/ Alespoň že ten celou noc štěkající pes za ty dva roky pošel….

Nejširší nabídku průvodců a map Tuniska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Přehradní družba u O.Maarouf

4.den – 25.dubna, 246km

Je ráno, jdeme na to, konkrétně směr JIH. Díky navigačnímu chaosu musíme kousek zpátky k hlavnímu městu, ale po chvilce již putujeme správným směrem po 35 na Mornag, La Laverie a Zaghuan. Krajina připomíná středomoří, dost zeleně i vzrostlých stromů. Motáme se po asfaltkách a šotolině. Když si po zastaveníčku na oběd v roztomilém hájku nasazuji helmu, reproduktor interkomu dost vynechává. Asi slabé baterky v jedné z vysílaček. Pokračujeme dál na jih. Motáme se po hliněných cestičkách mezi políčky.

Na cestě leží napůl sežraný pes, o pák kilometrů dál napůl přizabitý Honza. Při výjezdu z jednoho brodu mu chcípá motorka a katapultuje ho mezi šutráky. Odnesla to naštěstí jen brzdová páčka (moto) a boule na obou kolenech (Honza). Je mi divné, že neslyším volání o pomoc. Už totálně mrtvý repráček v mé helmě jest toho příčinou. Zlomenou páčku měníme, vysílačku musíme nechat až na večer. Po této příhodě se dostáváme až k městu El Fahs.

Odtud míříme přímo na jih k přehradě O.Maarouf. Při jejím objíždění potkáváme na břehu skupinku dělníků u nezvyklých nádrží a hromad jehličí. Navazujeme družbu. Z těch větviček vaří a poté destilují jakýsi léčivý lektvar. S ochutnávkou a pálením v puse se loučíme, dál objíždíme jezero. Nalézáme pár vhodných míst na spaní, ale i slepých cest. Končí vždy ve spleti kaňonů nebo v jezeře.

Konečně zajíždíme do vyschlého koryta potoka a vybíráme místo na noc. Dáváme se do opravy mého vysílačkového handsfree. Kucháme, kucháme, konečně je objeven přerušený drátek. Asi mám smůlu na páteční směnu. Jak jinak pochopit, že u měsíc staré HF je úplně zoxidovaný a rozsypaný kabílek cca 3cm od konektoru 🙁 Nebyli by jsme v Africe, kdyby po chvíli někdo nepřišel. Za pár minut kráčí jeden místňák. Usedá, kouká, nic neříká. Ale hlavně se vůbec nemá k odchodu. Takže postupem času rušíme večeři, mytí a jdu raději spát. Honza ještě chvilku komunikuje, ale po chvilce to také balí.

Dvoumetrová kaktusová stěna

Ráno opět přichází pastevec. Snaží se povídat, ale každou chvíli odbíhá hlídat stádo. Vyjíždíme z korýtka zpátky na cestu a pokračujeme podél jezera. Po chvíli se u Ksar Lansa dostáváme na asfaltovou 46. Po 30km z ní odbočujeme přímo na jih na moc pěknou šotolinku. Okolí je čím dál tím víc vyprahlejší a pustší. Keři pokryté roviny kontrastují s pustými kopci. Objíždíme Jbel Osselat, až se dostáváme do Haffouz. Nakupujeme zásoby, Honza poprvé testuje banány a šišatá rajčata.

Z Haffouz volíme zkratku 73 podél vodní nádrže do El Haoaret. Pod touto vesnicí máme na mapě nepopsanou přehradu. Míříme k ní přes Si Saad podél staré úzkokolejky. K hrázi vede nadzemní vodovodní vedení z betonu o průměru snad dva metry. Přehradu chceme objet co nejblíže u vodě. Bohužel neustále bloudíme po slepých cestičkách, bereme to chudákům rolníkům přes políčka a sady. Nakonec volíme nejmenší zlo, a to cestu tak 2km od vody.

Po deseti kilometrech dost rozbité cesty míjíme několik stavení a konečně se dostáváme až k vodě. Podle mapy dokonce přímo do třetiny vodní plochy J Na břehu dáváme oběd. Jdu prát sebe i oblečení. Honza zkoumá jakost vody a s nedůvěrou odchází. Za dvě tři hodinky pokračujeme dál. Musíme překonat několik vymletých roklí a vyschlých ramen, až konečně přejíždíme na druhou stranu jezera. Objevujeme vesnici a asfalt.

Napojujeme se na něj a uháníme dál na jih. Projíždíme Lessouda, až se dostáváme do Sidi Bouzid. Bohužel se nám nedaří trefit nezpevněnou cestu dál přímo na jih, jedeme tedy po souběžné 83. V další vesnici zahýbáme by voko směrem k ní. Asfalt střídá šutr a ten jemný písek. Motáme se totiž mezi políčky lemovanými dvoumetrovou stěnou z kaktusů.

Za půl hodiny se konečně dostáváme na rozumnou hliněnou cestu, která se zdá být tou pravou. Jedeme po rovině, všude kolem políčka obilí, v dálce se tyčící 600m vysoký hřeben. Nacházíme tak 6m hluboké ničím neohrazené studny, ze kterých zavlažují okolní půdu. Zajíždíme k jedné z nich a v prázdné přečerpávací jámě stavíme stan. Jsme ve stínu granátových jabloní, pistácií a kaktusů. Posíláme mobiloidní pozdravy domů a jdeme spát.