Když jsem na začátku roku 2010 navštívila Rwandu, vůbec mě nenapadlo, že se do ní za pár let znovu vrátím. Ale jako milovník přírody a amatérský fotograf bych si sotva mohla přát víc.
Čtyřtisícové vulkány i údolí s bouřícími vodopády, neprostupné pralesy i vyprahlé savany. A mysteriózní tvorové, kteří tato prostředí obývají. Tak rozmanitá je Rwanda, jeden z nejmenších afrických států…
První cesta do Rwandy byla vlastně pouze týdenním prodloužením, kterému předcházely tři týdny cestování a trekování v Ugandě. Hranice jsme přejeli po zemi, v pronajaté Toyotě, s ugandským šoférem, který před tím nikdy nebyl za hranicemi své domoviny. Zatímco v Ugandě se řídí vlevo (čemuž jsou uzpůsobená také auta), ve Rwandě už se musíte zařadit doprava.
Náš šofér byl ze všeho toho neznámého celkem vystresovaný, a tak i naše průměrná rychlost pouhých 25-30 km/h byla na rwandském území velkým vítězstvím. Silnice však byly v hrozném stavu. Asfaltový povrch byl zcela výjimečný, směrové ukazatele mimo města téměř neexistovaly.
Tady jsme rychle pochopili, proč se Rwandě přezdívá země tisíců kopců – tam, kde jeden končil, druhý začínal. Některé kopce byly tak prudké, že z krajiny čněly jako cukrové homole, a téměř každý byl obdělaný, využitý k zemědělství skoro až po vršek. Terasovitá políčka zdobila svahy různými odstíny zelené a hnědočervené, podle toho, co se na nich zrovna pěstovalo.
V hlavním městě Kigali jsme si koupili mapu Rwandy. Jedinou mapu, která byla k dispozici. Bohužel, po bližším prozkoumání jsme zjistili, že v mapě chybí názvy měst a vesnic. Prostě taková bezva slepá mapa. Chtěli jsme Rwandu projet od severu k jihu a jinou cestou zase zpátky na sever a zpět do Ugandy, odkud nám pak letělo letadlo domů.
A našim hlavním cílem ve Rwandě byl národní park Volcanoes na severozápadě země, kde jsme měli naplánován pestrý program: výstup na Karisimbi – nejvyšší horu Rwandy (4507 m), výpravu za horskými gorilami a výstup na vulkán Bisoke (3711 m). Naštěstí jsme na všech rozcestích odbočili správně a druhý den večer jsme dorazili do městečka Musanze (dříve zvané Ruhengeri), které je vstupní branou do zmiňovaného národního parku.
Páteř tohoto národního parku tvoří šňůra několika neaktivních vulkánů: Muhabura (4127 m), Gahinga (3474 m), Sabyinyo (3634 m), Bisoke (3711 m) a Karisimbi (4507 m). Právě mezi Karisimbi a Bisoke si kdysi založila svou základnu obětavá americká vědkyně Dian Fosseyová, bez níž by dnes pravděpodobně již žádné horské gorily neexistovaly.
Park leží na hranici s Demokratickou republikou Kongo, kde je nazýván národním parkem Virunga. Na konžské straně se nacházejí další vulkány – Mikeno (4437 m), Nyamulagira (3058) a nejznámější a nejničivější Nyiragongo (3470 m). Poslední dva jsou velmi aktivní vulkány. Některé vulkány jsou přístupné turistům, všude jsou však povinní místní průvodci a ozbrojení rangeři. Tuto výbavu s sebou mají prý kvůli případnému setkání s buvolem.
Jeden z nejkrásnějších vulkánů národního parku měří 4507 m. Výstup trvá dva dny. Kromě povinného průvodce a rangerů si můžete pronajmout také kuchaře, nebo alespoň nosiče. A věřte, že při výstupu po strmém svahu v nadmořské výšce nad 3000 m budete vděční za každý krok, který můžete udělat bez vaší těžké krosny.
Na trek se vychází z nadmořské výšky 2600m. První den treku projdete hustým porostem lobélií, kopřiv a mohutných stromů hagénií, z jejichž větví visí jako vousy trsy dlouhého bílého mechu. Půda je promáčená, místy až bažinatá. Rozhodně zde uplatníte gumové holínky (já jsem je neměla). Vystoupáte do 3500 m, kde je tábořiště – přístřešek, pod který si můžete rozbít stan. Tady poprvé uvidíte pohromadě vulkány Muhabura, Gahinga, Sabyinyo a Bisoke jako na dlani (východním směrem). Jako z jiného světa vykukuje ze severu konžský vulkán Mikeno.
Druhý den je potřeba vyjít ještě před svítáním. Terén je mnohonásobně obtížnější než předchozí den. Zpočátku jdete jen při světle čelovky. Klopýtáte přes kořeny, podlézáte padlé, mechem porostlé kmeny. Svah je stále strmější. Vlastně je možná lepší, že přesně nevidíte, jakým terénem procházíte. Vše se mění s prvními paprsky. Tedy ne terén, ale přesvědčení, že děláte dobře, že opravdu jdete nahoru (já jsem o tom v prvních chvílích ranního výstupu docela pochybovala).
První sluneční paprsky nejprve rýsují siluety obřích vulkánů. Asi o hodinu později už před vámi tato Afrika neskrývá vůbec nic – ranní sluníčko zalije krajinu zlatým světlem a zcela ji odhalí. Najednou je to naprosto pohádkový svět. Jste sami na svahu neuvěřitelného sklonu a pod vámi se rozprostírá absolutní krása – kombinace unikátní afroalpinské vegetace a pohled na vrcholy okolních sopek shora. Téměř letíte. Dosažení vrcholu hory už je jen nepovinnou tečkou. To nejkrásnější člověk na Karisimbi zažije totiž ještě pod jejím vrcholem.
Těžko budete na světě hledat krásnější zážitek než pohled do očí horské gorily. Můžete si ho splnit právě v parku Volcanoes. Chce to však dlouhé plánování dopředu a hodně peněz. Doporučuje se zamluvit si termín treku k horským gorilám minimálně půl roku dopředu.
A kolik že to stojí? Od 1.6.2012 tato atrakce podražila z 500 na 750 USD. Cesta ke gorilám může trvat hodinu i pět hodin, podle toho, jakou gorilí rodinu vám vedení parku přidělí. To ale zjistíte až ráno před trekem v jejich kanceláři ve vesničce Kinigi, takže se raději připravte na celodenní trek hustou džunglí. I tady platí, že jdete s místním průvodcem a rangery. Horské gorily objevil pro svět německý kapitán Robert von Beringe v roce 1902. Dvě zastřelil a poslal do berlínského muzea, kde pak byly popsány jako nový druh Gorilla beringei.
Turisté v NP Volcanoes navštěvují tzv. habituované gorilí rodiny, tedy ty, které jsou přivyklé na lidskou přítomnost. V parku je nyní takových gorilích skupin asi osm nebo devět. Každou z nich hlídá téměř ustavičně skupina rangerů, která pak průvodce navádí vysílačkou, kde se gorily zrovna nacházejí. Že je uvidíte, je tedy téměř jisté. Otázkou spíš zůstává, kolik námahy a času na to budete muset vynaložit.
Když už jsou gorily opravdu nablízku, průvodce vás zastaví a vyzve vás, abyste si odložili všechny věci – batohy i trekové hole. Fotoaparáty si můžete nechat. Následuje krátká instruktáž o tom, jak se máte chovat: nefotit s bleskem, nemluvit nahlas, nedívat se gorilám do očí, nesahat na gorily, nepřibližovat se na míň než sedm metrů…
Zvlášť ten poslední požadavek je někdy dost těžké splnit. Když se totiž gorila rozhodne projít těsně kolem vás, nikdo s tím nic neudělá. Obzvlášť mláďata bývají zvědavá a kontaktní. Nezřídka se stane, že k vám mládě samo přijde a sedne si hned vedle vás, nebo se vás dokonce chytne. V takovém případě rozhodně nesmíte opětovat jakékoli doteky. Takové chování by bral vůdčí stříbrohřbetý samec jako agresi a podle toho by také mohl zareagovat.
U goril strávíte jednu hodinu. To je maximum, co zvířata snesou. Ale věřte, že je to hodina jako sen. U goril jsem byla už celkem třikrát, z toho dvakrát v NP Volcanoes u goril horských a jednou u goril východních v sousedním D. R. Kongu.
Vynaložených peněz jsem nikdy nelitovala. V přítomnosti goril nahlídnete sami na sebe – jsou to přece jedni z našich nejbližších příbuzných. Rozhodně jsem neměla pocit strachu. Na gorily jsem se nedívala jako na zvířata. V jejich očích je na to příliš lidského a moudrého. Mohu k tomu říct už jen jediné: splňte si jednou také tento sen!
Rwanda je veřejnosti známá především díky krvavým událostem roku 1994, při nichž bylo v období od 6. dubna do 18. července zmasakrováno na milion menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů. Jednalo se o největší genocidu od druhé světové války, z níž je často obviňována i OSN, která – přestože mohla – této tragédii nezabránila.
Dá se říct, že současný prezident Paul Kagame z těchto obvinění nyní těží – do země proudí miliardy dolarů zahraniční pomoci. Na rozdíl od svých afrických protějšků však dokáže Kagame tyto peníze poměrně efektivně a smysluplně využívat. Krutosti z roku 1994 dnes ve Rwandě připomínají památníky genocidy, jejichž návštěva je silným a smutným zážitkem. Mimochodem, Rwanda se dnes řadí mezi jednu z nejbezpečnějších zemí Afriky.
Nejznámějším národním parkem ve Rwandě je bezesporu NP Volcanoes, a to především díky horským gorilám. Od prvního setkání s těmito lidoopy jsem se do Rwandy toužila znovu vrátit. Povedlo se mi to na podzim v roce 2012. Byla to třítýdenní cesta – dva týdny ve Rwandě a jeden v D. R. Kongu. Tentokrát jsem nevynechala ani další chráněná území – NP Nyungwe Forest a NP Akagera.
Nyungwe Forest leží na jihu země na hranici s Burundi. Je to jediné místo v Africe, kde žije 13 druhů primátů – šimpanzi, guerézy, mangabejové a několik druhů kočkodanů. Najdete zde horský deštný les s hlubokými údolími a ukrytými vodopády i otevřenou krajinu výbornou pro pozorování ptáků (žije jich tu prý přes 280 druhů).
Tanečník Intore, Rwanda
Národní park je sevřen nekonečnými čajovými plantážemi, které jsou zvlášť při ranní mlze velmi fotogenické. Do národního parku Akagera musíte na severozápad Rwandy. Je to úplně jiná krajina. Horizont rozlehlé savany zdobí akácie a pryšce. Tato krajina je domovem buvolů, zeber, žiraf, mnoha druhů antilop i primátů. Běžní jsou zde i nejjedovatější hadi Afriky – mamby černé. Jezera a mokřady jsou královstvím papyru – ideální prostředí pro vodní ptactvo. Útočiště v nich nacházejí také hroši a krokodýli.
Druhá návštěva sopečného národního parku Volcanoes už pro mě nebyla tak fyzicky náročná. Kromě zbožňovaných horských goril jsem zde podnikla i výpravu za habituovanými kočkodany zlatými (tzv. Golden monkeys). Také u nich můžete pobýt jen hodinku. Zvířata jsou od vás často na tři metry i blíž, máte tedy skvělé fotografické příležitosti. Skvělým zážitkem bylo také taneční představení Intore hned u centrály parku v Kinigi. Jedná se o tanec rwandských bojovníků, za zvuků tradičních bubnů Ingoma.
Velmi mne překvapilo, jak se Rwanda za ty dva roky změnila. Hlavně infrastruktura země. Nové silnice si sebevědomě razily cestu mezi kopci, nechyběly už ani směrové ukazatele. V Kigali vyrostly nové vilové čtvrtě, plánuje se i nové letiště. Bill Gates má uprostřed hlavního města ohraničený obrovský pozemek a v plánu prý je, aby se Rwanda stala technologickým a informačním centrem Afriky. Jestli se to jedné z nejlidnatějších a nejchudších zemí Afriky podaří, je otázka, kterou si třeba jednou zodpovím, pokud se do této malé leč krásné země znovu podívám…
O AUTOROVI: Monika Hrdinová žije v Brně. Její cesty vedly do Afriky a Asie, kde podnikla několik vysokohorských výprav. Největším koníčkem je však pozorování a fotografování divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí. Příležitostně pracuje jako průvodce a pořádá promítání fotografií ze svých cest. Více na webových stránkách www.obrazkyzcest.cz. Na téma Rwanda a D. R. Kongo bude Monika Hrdinová přednášet 12. března 2015 v pražském Klubu cestovatelů. |
Brussels Airlines, člen skupiny Lufthansa a Star Alliance, je belgická letecká společnost provozující nejširší nabídku letů z/do hlavního města Evropy – bruselského letiště. Brussels airlines má celkem 19 vlastních destinací v Africe, a to Abidjan, Agadir, Banjul, Bujumbura, Conakry, Cotonou, Dakar, Douala, Entebbe, Freetown, Kigali, Kinshasa, Lomé, Luanda, Marrakech, Monrovia, Nairobi, Ouagadougou a Yaoundé. Více na www.brusselsairlines.com.
Výběr testerů Světa outdooru
Turistická ponožka s neotřelým designem a doživotní zárukou, na každou štreku.
