Ruský Petrohrad je městem impozantních paláců a muzeí i bezpočtu vodních kanálů a butiků luxusních značek

Petrohrad (či Sankt Petěrburg nebo Pitěr, chtete-li,) připomíná bájného ptáka Fénixe. Impozantní vzestup tohoto města střídá pád následující opětovným znovuzrozením a tak stále dokola. Je to výjimečné město – stavbou navzdory přírodě i nezlomnou vůlí svých obyvatel. Říkalo se mu Benátky severu nebo Okno na západ a jeho obyvatelé na otázku „Odkud pocházíte?“ dodnes nejprve odpovídají „z Petrohradu“ a až po významné pauze tišeji dodají, že „…z Ruska“. Kdo se v legendárním městě paláců narodí, nese si v sobě krvavou historii tohoto místa a cítí se s ním spjatý víc, než je u ruského nacionalismu zvykem.

Ale i při kratší návštěvě vás Petrohrad uchvátí monumentalitou a okázalým bohatstvím. V noci září jako ve dne, muzea ukazují jen malou část ohromných sbírek, přesto je nestačíte navštívit všechna, natož pak butiky světoznámých luxusních značek. Bez zlaté kreditní karty vám tam bude smutno, ale ten pocit se dá zahnat pár doušky vodky, kterou prodávají v bezpočtu značek a lahví na každičkém roku. Přesto si toto velkolepé město užívají hlavně bohatí návštěvníci. V kontrastu k nim žije většina obyvatel skromně až bídně v panelákových sídlištích a za nejčastější čtyřdenní pobyt si jich (bohužel) často ani nevšimnete.

Město zlata a kanálů

Car Petr I. dal toto sídlo zbudovat jako pevnost proti postupující švédské armádě v roce 1703 a dodnes se tvrdí, že bažinatou deltu Něvy nevydláždily jen kameny a dubové kmeny, ale i těla na smrt vyčerpaných dělníků. Když se kácí les, létají třísky, neslyšeli jste to už někdy? Sám Petr zvaný Veliký byl velice nelítostný, ctižádostivý a diktátorský. Podle legendy si sám osvojil všech sedm řemesel nutných ke stavbě města a při jeho plánování dal povolat nejvěhlasnější francouzské architekty tehdejší doby. Chtěl zbudovat metropoli v tom nejhonosnějším evropském stylu. Elegance se však na budovách snoubí s ruským velikášstvím a obrovskými finančními prostředky.

Petr Veliký však toužil po kontrole celého Baltu a pomyslnou bránou do něj se mělo stát právě město postavené na břehu Finského zálivu. Jako první však vznikla pevnost Petra a Pavla na takzvaném Zaječím ostrově. Při vstupu se nezapomeňte trefit rublem do sochy zajíce a něco si přát. Základní kámen tam položili 27. května 1703 a k tomuto datu se každý rok konají oslavy založení města s ohňostrojem a přehlídkami.

Pevnosti dominuje katedrála obou světců se zlatou špicí a s andělem držícím kříž vypínající se nad město, ačkoliv stojí na jednom z nejmenších ostrovů na řece Něvě. Byl to první kostel postavený z kamene a rukopis katolických stavitelů je na něm dodnes patrný, přesto hostí těla ruských carů od Petra Velikého až po Alexandra III. A také posledního ruského cara Mikuláše II. V roce 1918 jej nechal popravit šéf bolševiků Lenin a až v roce 1991 byly kosti posledního imperátora i jeho rodiny nalezeny v opuštěném lomu poblíž Jekatěrinburgu. Když byl o sedm let později v chrámu pohřben, odmítla ortodoxní církev uznat pravost jeho ostatků. Navíc: v mělkém hrobě chyběly kostry jeho dvou dětí, careviče Alexeje a jedné z jeho sester. Potěšilo to milovníky záhad a spikleneckých teorií, dle nichž jedno či dvě děti nějak přežily a utekly na Západ.

Ve vedlejším prominentním vězení chvíli pobývali Dostojevskij, Gorkij, Trockij i Petrův vlastní syn Alexej a Leninův starší bratr Alexandr. Hned vedle pak stojí i jedna ze dvojice státních mincoven. Od začátku její stavbu komplikovaly povodně, Petr I. dal proto zpevnit břehy ramen řeky a od roku 1712 už město sloužilo za hlavní „stolici“ ruské říše.

Na pragulke…

Procházka městem připomíná pořádný turistický výšlap, jen podél budov známé Ermitáže jdete skoro deset minut. Dokonalý asfalt a starobylou dlažbu střídají nerovné chodníky a silnice s krátery připomínajícími válečné pásmo. Lepší je tak nastoupit na palubu některé z loděk, která vás proveze kolem všech památek, nového „milionářského“ sídliště s výhledem na Finský záliv i honosných klubů na ostrově Krestovskij. Když se nalodíte na palubu v létě kolem šesté večer, paprsky zapadajícího slunce magicky ozařují Ermitáž, Admiralitu, Alexandrovy sloupy i překrásné domy na nábřeží, zrcadlí se v tiché Něvě a vy se blížíte k ústí moře, ve kterém se rudý kotouč nakonec utopí. Při cestě zpět vás bude Petrohrad vítat světélky jako bludička.

Místo Puškina a Kateřiny Veliké se dnes ulicemi procházejí turisté s lahvemi místního piva Baltika či stakan vodky a vilně přimknutými místními dívkami. Míří do barů a klubů blízko Něvského prospektu. Jedním z nich je i Griboedov s pravidelnými vystoupeními DJs. Nejeden dnes slavný tam začínal, mají tam koncerty špiček elektroniky, indie rocku, techna i world music a jam session. Po půlnoci vstoupí na pódium mladý kluk v kapuci a začne hrát na kytaru, přidá se bubeník a starší chlápek s pleší fouká do trumpety skoro jako Luis Armstrong. „Jeden z městských soudců!“ špitne vám neznámý vedlesedící a to už se sune do popředí statná basačka. Z improvizace vzniká dokonalá symbióza zvuků a magicky k sobě připoutává uši i oči. Pokud vám vyhládne, dejte si za pár rublů bliny (vdolky) se zakysanou smetanou a kaviárem nebo hustou polévku dne, třeba šči. Je to totéž, co známý boršč, ale bez červené řepy.

Muzeum na každém kroku

V Petrohradu si nepřipadáte jako v Rusku díky kosmopolitní atmosféře a neutuchajícímu proudu turistů, ačkoliv komunikace jinak než v ruštině je téměř nemožná. Naštěstí nápisy v metru jsou též v latince, tytéž vlaky z kišiněvského „mašinostrajítělnovo“ závodu jezdily svého času v „metró“ i pod Prahou. Jen jste v nich nenarazili na nápis: sedadla výhradně určená pro seniory a rodiče s dětmi…

Pokud jste v Petrohradu poprvé, připravte si značnou hotovost na vstupy do místních pamětihodností (platí trojí ceny – pro místní, pro Rusy a pro cizince). Na prohlídku Ermitáže s více než třemi miliony uměleckých exponátů si pak vyhraďte alespoň půlden a zaplaťte si průvodce. Největší muzeum světa zabírá 350 místností a sídlí ve čtyřech budovách, které si nechala v polovině 18. století postavit Kateřina Veliká – veleslavná německá šlechtična a pozdější ruská imperátorka, jako soukromou svatyni, do níž tehdy mohli vstoupit jen vyvolení. Diplomatické mise po celém světě dostaly za úkol koupit ty nejlepší evropské umělecké sbírky, a když se budete potulovat nekonečnými chodbami, musíte v duchu před tou dámou, která se do povědomí lidí zapsala především slavnými milenci, smeknout. Už jen proto, že doslova „okupuje“ Zimní palác, Malou a Starou Ermitáž a Divadlo.

Po vypálení paláce během Ruské revoluce prošla většina pokojů citlivou rekonstrukcí. Množství artefaktů, obrazů, soch, zlaté výzdoby a nábytku je ohromující, zvláště když uvážíte, že většina sbírek není a nikdy nebyla zpřístupněných. Z oken obrácených k Něvě přehlédnete celé nábřeží s muzeem kuriozit, za jehož návštěvu kdysi Car Petr I. vyplácel každému piroh a sklenici vodky, aby pozvedl kulturní úroveň poddaných. Uvidíte odtamtud i Vasilejský ostrov se špicí Strelka s bílou antickou budovou burzy (nyní námořní muzeum) a červenými sloupy zdobenými polovinami bárek, které slouží jako majáky a rozsvěcují se jen při zvláštních příležitostech. Zaujmou vás i budovy Petrohradské státní univerzity a Akademie umění. Koncentrovaná nádhera je pak v Mariinském divadle. Baletky tam netančí, vzduchem se vznášejí. Slyšíte jen šustot jejich téměř nehlučných kroků a jejich nasazení vás přenese o 76 let zpět, když tančily jako o život na stejném místě ve vyhladovělém městě během 872 dní blokády Leningradu.

Pohledy z výšky a s nadhledem

Naopak od Strelky přehlédnete pevnost, Ermitáž, Admiralitu a katedrálu sv. Izáka. Podobou nezapře svého tvůrce – francouzského architekta Augusta Montferranda. Její stavba trvala 40 let a dosud platí za největší církevní budovu Ruska, ačkoliv uvnitř je muzeum a k obřadům slouží už jen občas. Určitě vyšplhejte také po schodech nahoru až na ochoz, odkud přehlédnete celé dnes pětimilionové město. Je to ideální místo pro plánování dalších výletů – k modré Smolné katedrále vonící kadidlem, k letnímu carskému paláci, k chrámu Spasitele v krvi nebo poklidně kotvicí Auroře. Ano, je podobně šedivá, jako bývala na rozsypaných fotografiích otištěných v Právu, a ti z vás, kdo ji uvidí poprvé, podlehnou zklamání. Je taková – překvapivě – malá.

Petrohrad je jednoduše městem příběhů, jejich dějství prožili ti starší z nás částečně sami, byť pod jménem Leningrad. Hned první návštěva vás k tomuto městu připoutá natolik, že se budete chtít vrátit, abyste pochopili, jaké bude pokračování vašeho poznání. I proto jsem si už někdy v roce 1988 vyřezal z brambory razítko „OBMEN“, vrazil ho do pasu a s osmi studentkami „pajďáku“ se tam vydal už poněkolikáté vlakem, protože volání a zvědavost po tom, jaké budou mít ty příběhy konce, byly silnější než hrozba zatčení kdesi na hranici.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE KAM PŘÍŠTĚ? Časopis TRAVEL LIFE je časopisem jen o cestování. Vychází čtyřikrát ročně a je určený pro náročné cestovatele. Tvořen je autentickými texty a autorskými fotografiemi známých cestovatelů, reportérů a fotografů. Mapuje vždy 12 destinací a jejich unikátní místa a zážitky, přináší praktické tipy co vidět a zažít. Obsahem časopisu je kultura, příroda, odpočinek poznávání. Předplaťte si časopis TRAVEL LIFE na rok za 129,- Kč.