Rusko: Strážný anděl Jekatěrinburgu, jenž je považován za bránu Uralu

Je to nasnadě – Evropu už jsme jakž takž viděli a letenky do Moskvy nejsou zas tak drahé. Navíc se naskýtá možnost vyzkoušet si na vlastní kůži cestovatelský fenomén – Transsibiřskou magistrálu. Při plánování trasy jsme hledali především zajímavou přírodu, proto jsme první větší zastávku zvolili v Jekatěrinburgu, pomyslné bráně do Uralu.

Mezi Evropou a Asií

Jekatěrinburg leží na hranici mezi Evropou a Asií, je centrem průmyslu a školství a na první pohled se jedná o moderní město s výškovými budovami, muzei, upravenými ulicemi i parky. Za návštěvu stojí kromě pravoslavného chrámu Všech svatých Na krvi a hraničního bodu mezi Evropou a Asií, především Vysockého mrakodrap – 186 metrů vysoká věž, jejíž nejvyšší patra patří restauracím a kavárnám. Není nic snazšího než si v jedné z nich objednat drink a užít si tak výhled na město z ptačí perspektivy při západu Slunce. Metropole, která se probouzí teprve po setmění, také určitě nezklame žádného příznivce dobré zábavy a ruské vodky.

Ruská železnice je plná překvapení

Za pohořím Ural je potřeba z města ještě trochu popojet. Přírodní park „Olenji ruči“ se nachází lehce přes 100 kilometrů východně od Jekatěrinburgu a nabízí tak příležitost na skok navštívit jižní část pohoří, máte-li k dispozici jen pár dní. Do češtiny by se název parku dal přeložit jako Jelení prameny, přestože spíše než jelena v dnešní době potkáte v parku medvěda, a to taky jen s velkou dávkou (ne)štěstí. Do parku se můžete dopravit několikrát denně přímým autobusem, ti spořivější ale volí lehce dobrodružnější alternativu vlaku. Za jednosměrnou jízdenku na autobus za osobu s krosnou zaplatíte přibližně 500 Kč, jízdenka na vlak vyjde na padesátikorunu.

Při cestování ruskou železnicí je důležité mít na paměti, že se veškerá její doprava řídí moskevským časem. Nikoho asi už nepřekvapí, že to platí pro vlaky jedoucí na Transsibiřské trati, u místních električek to ale každý nečeká. Dalším specifikem je systém kontroly lístků. Na tom, že vám lístek označí průvodčí, není divného zhola nic, ale nad tím, že na jeden vagón je zapotřebí dvou průvodčích, kde každá má na starost jednu stranu uličky, zůstává rozum stát (pro představu vlak z Jekatěrinburgu do vesnice Družinino má vagónů celkem pět).

Holt i v dnešní době neexistuje, aby v Rusku někdo nebyl zaměstnán. Proto jsou vytvářeny často zcela nesmyslné pozice a ve vlaku, na který by stačila jedna nebo dvě průvodčí, jich pochoduje deset. Rusové jsou nicméně na svou železnici náležitě hrdí, i v té nejmenší a nejchudší vesnici, kterou prochází koleje, je nejzdobnější budovou právě vlakové nádraží. Není tak výjimkou, že vám o národní pýše přijde do vlaku zazpívat pouliční umělec. Nastoupí uprostřed pustiny, v ruce drží harmoniku a z playbacku se line píseň o lokálce: „Električka, električka, elektriiičkaaa…“.

Z konečné stanice ve vesnici Družinino k bráně parku zbývají ještě 4 kilometry pěšky na hlavní silnici a dalších 25 kilometrů stopem. Stopování je v Rusku velmi oblíbenou formou transportu, a to i místními, není se tak třeba obávat neúspěchu. Vstup do parku se nachází ve vesnici Bažukovo, která je vyhledávaným rekreačním střediskem. Zalíbení v ní našel i jeden německý turista a otevřel si zde německou hospodu.

Nejpopulárnější a zároveň nejkratší stezka v parku je jen jedna a vede k hlavnímu lákadlu –zlaté sošce anděla. Chcete-li se vyhnout davu turistů a užít si tak nerušenou procházku tajgou, stačí zvolit trasu jinou. Kempy většinou nabízí zázemí v podobě dřevěných stolů, přístřeší a kadibudek. Vybudovány jsou podél řeky, která v parných dnech poslouží nejen ke smytí potu, ale také jako úkryt před ovády, kterých tady bzučí nespočet. Hmyz na Sibiři se nevyznačuje jen jeho kvantitou, ale i kvalitními štípanci. Co se týče medvědů, na vyznačených stezkách se jich bát nemusíte, k vašim zásobám se dříve prokoušou myši.

Nejširší nabídku průvodců a map Ruska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Anděl, ochránce míru

Mapka parku naznačuje hlavní trasy plnou čarou a čárkovanou čarou ty, které se podle všeho neudržují. Zvolíte-li neudržovanou trasu, může se vám stát, že tudy ten den (a možná i týden a měsíc) půjdete jako první. Připravte se na vysokou luční trávu a přibalte trekové hole, které se budou hodit k rozbíjení pavučin. Chtěli jste mít klid od ostatních turistů? Máte ho mít! Když se konečně dostanete z louky pryč, čeká na vás po kolena vysoký brod. Nohavice nahoru, boty dolů. Cesta se za řekou ale rozšíří a brzy se napojíte na hlavní stezku k sošce, kterou volí nejvíce návštěvníků. To znamená jediné – dřevěné chodníky po zbytek dne.

Socha anděla shlíží na park a úpatí pohoří Uralu. Celkem sedm stejných soch bylo vyrobeno postiženými dětmi ve Švédsku a v roce 2005 odkryto na sedmi různých místech světa. Kromě té ruské najdete sochy v Austrálii, Kanadě, Peru, Mali, Vanuatu a Havajských ostrovech. Tito andělé jsou strážci míru a mají za úkol ochraňovat lidstvo před zlem a válkami.

Kromě sošky nabízí oblast přehlídku ptačích budek všech velikostí, tvarů a barev a především výhledy na ruskou tajgu, která se od našich smíšených lesů zas tak neliší. Vyhlídek tady potkáte nespočet a park se pyšní i jeskyněmi. Největší z nich, jeskyně Družba, vede do podzemí a návštěvníkům s čelovkami je volně přístupná. V této části parku je už více turistů a u řeky můžete narazit i na rybáře, kteří prodávají svůj úlovek.

Počasí na Uralu je nestálé, modré nebe se v mžiku změní v černou oblohu a bouřky jsou v létě na denním pořádku. A tak se vám může jednoduše stát, že vám cestu zatarasí spadlý strom, který v tom místě o hodinu dříve ještě neležel.