Rusko-mongolské čekání na Godota

My dopoledne sedáme v Novosibirsku do maršrutky, abychom se dostali do Gornoaltajska, druhou polovinu cesty ujíždíme tentýž den draze taxíkem – každý den výletu je nám cenný. Pozdě večer (vzhledem k dalšímu pokračování je nutné podotknout, že to byla noc ze soboty na neděli) táboříme pár set metrů od hraničního přechodu, který mají otevřít v 9 dopoledne.

Po deváté se blížíme k bráně, odkud nás místní Altajec posílá rychle pryč. Dnes to nepůjde, tento víkend je zavřeno, otevřeme až zítra. Zpětně zjišťujeme, že to tam je běžná praxe. Celý den lelkujeme na louce nad Tašantou, v které je jen jeden otevřený obchůdek a benzínka, i pitná voda tam teče jen od 9 do 17 hodin. Tak nám plyne ušetřený den.

Další ráno před branou stojí již slušná kolona aut a my čekáme ve frontě k prvnímu úředníkovi. Mezi dalšími čekajícími je velká část cizinců i Čech, většina se účastní charitativního závodu Mongol Rally. Po hodině a půl jeden Brit vychází z budky s informací, že úředníci jdou odbavit autobusy a my máme do dvou odpoledne počkat. Tři a půl hodiny. Rychle jsem vběhl do budky s cílem vysvětlit jim, že nemáme s Mongol Rally nic společného a nechceme čekat do odpoledne. Naštěstí jsem zjistil jen nedorozumění, přestávka bude „pouze“ půl hodiny (bylo 10:40 a úředník ukázal na hodinách na dvojku, myslel 11:10, Brit pochopil 14:00). Po přestávce se konečně dostáváme na řadu a získáváme první potřebnou bumážku.

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Pěšky přes hranice? Neexistuje!

Hned další pohraničník nás ale zastavuje. Prý pěšky jít nesmíme, musí nás někdo převézt. Všechna auta i autobusy jsou plné k prasknutí, jedinou výjimkou je dodávka v níž jedou pouze dva – poněkud roztržitý a věčně vysmátý Ir a zavalitý Američan s hobitím vzhledem. Vezou do Mongolska auto pro nějakou charitativní organizaci. A hlavně – přes hranice nás rádi svezou.

Tři kazašské autobusy mají na celnici přednost, hned po jejich odbavení odchází celníci na oběd, a tak první auta včetně nás projíždí až po třetí odpolední. Při samotné kontrole sice žádný problém nevyvstal, přesto nebyla z nejrychlejších. K tomu jsme viděli vysoké pracovní nasazení ruských pohraničníků – přes okno jsme pozorovali, jak se jim daří v nějaké počítačové hře…

Konečně hurá do 25 kilometrů země nikoho. V polovině cesty křižuje pustinu nekonečný plot a končí asfalt na silnici – právě jsme vjeli do Mongolska. O pár desítek minut později jsme relativně hladce dostali vstupní mongolské razítko do pasu. Náš řidič nám sdělil, že dál nás již nesveze – jelikož chce auto v Mongolsku nechat, musí mít zaplacenou dovozní daň, což se již před uzavřením celnice v 6 večer prý nestíhá.

No nic, dopravu dále si seženeme za hranicí. Hodně štěstí.

Lahvinka s celníkem

Obratem nás zastavil další z celníků – ačkoli do Mongolska stačí projít již jen jedinou branou, dále pokračovat sami nesmíme – byli jsme zapsáni jako pasažéři daného auta a tedy nemůžeme hraniční přechod opustit my bez auta ani následně auto bez nás. Nezbývalo, než si postavit stany v areálu celnice. Nebyli jsme zdaleka sami, spolu s námi v provizorním kempu spalo dalších deset osádek aut, převážně účastníků Mongol Rally.

Chvíli po skončení směny za námi přišla skupina celníků s lahví výborného koňaku, dali jsme několik stakanů, naopak jsme nabídli naši slivovici. Když celníci odešli, láhev koňaku zůstala zapomenutá u nás. Stejně jako několik dalších padla v kroužku kempujících.

Dopoledne po otevření celnice nás Ir informoval o další komplikaci – zaplacení daně musí schválit někdo v britské centrále dané charitativní organizace, kde je v tu chvíli o 6 hodin méně. Čekalo nás další nicnedělání alespoň do 8 ráno londýnského času, kdy dotyčný snad dorazí do práce.

V rámci toho nás pracovnice ostrahy hraničního přechodu, které jsme přátelsky říkali „machna„, neustále posílala z místa na místo. Jednou se jí nelíbilo, že stojíme u auta, jindy nás k němu naopak posílala, atp. Následně nám zakázala fotit i sebe navzájem, abychom u toho nevyfotili nějakou strategickou část celnice. Vzhledem k tomu, že jsme tam mohli celý večer, noc i ráno vyfotit naprosto cokoliv, měl tento zákaz opravdu hluboký smysl.

Konečně Mongolsko

Převod peněz trval po schválení už jen něco přes hodinu, další hodinu jsme strávili hledáním nějakého dokumentu, který v rámci čekání Ir kdesi na celnici zapomněl, a před pátou odpolední konečně projíždíme branou a čeká nás již jen 100 kilometrů po silnici kvality polní cesty do Olgije, který byl naším prvním cílem v Mongolsku.

Od příjezdu do Tašanty do průjezdu poslední branou do Mongolska uplynulo úžasných (lingvistická poznámka pro mladší generaci, slovo úžasný v ruštině znamená strašný) 65 hodin. Kde že je ten ušetřený den?