Práce, život, dobrovolničení v zahraničí

Zkušený ochranář přírody Milan Jeglík má v posledních měsících napilno. Spolek Prales dětem, jehož je předsedou, výrazně rozšiřuje své aktivity ve středoamerické Kostarice. K vlastní biosférické rezervaci začátkem letošního roku přibylo nové vzdělávací a dobrovolnické centrum na pobřeží Pacifiku. A pomyslnou „třešničkou na dortu“ bude chystaná mise monitorovací lodě Sparťan, která by měla začít v létě. Milan nám v rozhovoru také osvětlil, jak se do zahraničních projektů organizace zapojují dobrovolníci a řeč přišla i na trofejový odstřel medvědů na Slovensku.

Není rezervace jako rezervace – takové je hlavní poselství Hanky Svobodové, šéfky neziskové organizace Chráníme mořské želvy. Ta se zaměřuje na pomoc těmto plazům v jižní Asii. S Hankou jsme mluvili bezprostředně po jejím návratu z pracovní cesty na Srí Lanku. A zveme na její přednášku v Klubu cestovatelů, která se uskuteční 23. března.

Někdy okolo konce loňského února jsme si s přítelkyní řekli, že bychom si rádi zkusili práci v cizí zemi. Ze začátku jsme neměli žádné preference a zvažovali jsme třeba i Thajsko. Nakonec jsme se ale rozhodli pro USA, protože jsme tou dobou oba ještě studovali a pro studenty je mnohem jednodušší zařídit si v Americe práci. Ne že by nestudující nemohli ve Státech pracovat, ale není to zrovna snadné. Na pracovní agenturu typu Work and Travel jsme se obrátili na poslední chvíli a uspěli – navzdory požadavku na pozdní odlet (z důvodu zkoušek).

Abyste se také nestali oběťmi voluntourismu a nenadělali více problémů nežli užitku, řiďte se těmito radami při výběru vašeho budoucího projektu globálního dobrovolnictví v tzv. rozvojové zemi v Asii, Africe či latinské Americe.

Jan Helán potřeboval v životě změnu. Opustil pohodlnou a stabilní práci v IT a vydal se s partnerkou na rok na zkušenou do Kanady. Odjel studovat to, co ho baví – lyžování a jízdu na MTB na Whistler Adveture School. Jak takové studium v Kanadě vypadá, jak se dá skloubit s prací a co mu dalo do života?

Spousta otázek mi probíhala hlavou, když jsem seděla se svým tehdy přítelem v letadle a poprvé letěla do Afriky. Tak jako asi každý, jsem hledala informace na internetu, které mě informovaly o tom, že jsou na cestách miny, na ulicích krvavé rvačky, na letišti mě okamžitě okradou a zcela určitě se nakazím nějakou nebezpečnou nemocí. Přesto jsem v roce 2016 seděla na palubě letadla směr Luanda, s vidinou nového života, plná energie, očekávání a ideálů.

Praha mi od mládí byla malá. Než jsem se rozhodla na dobro odstěhovat z Evropy, zkusila jsem nějaký čas strávit na Erasmu ve Španělsku a moc se mi to zalíbilo. Vystoupit z komfortní zóny a vrhnout se po hlavě do neznáma. Ten pocit, když se ocitnete v neznámém prostředí a hltáte všechny nové vjemy, je k nezaplacení.

Internet se hemží příběhy lidí, kteří dali výpověď a místo zaměstnání dlouhé měsíce brázdí svět. Je jich tolik, že už mě přestaly překvapovat. Když ale na instagramu čtu, že takto odvážný krok udělala rodina se 4 dětmi, okamžitě zpozorním. Wow! Kdo je to? Co je vedlo ke změně? Jak to zvládají logisticky, emočně, finančně? Co jim nová svoboda přinesla? Terezku a Honzu, manželé Rychtaříkovi, jsem zastihla v Praze, kde vstřebávali dojmy z první výpravy a rovnou se chystali na další.

„Cestovat nejde a pokud ano, tak je to nebezpečné.“ Opak je ale pravdou. Já jsem na cestě už téměř rok. Na svém seznamu mám „pouze“ Itálii, Francii, Mexiko, Ekvádor a v současné době i Kolumbii. V každé zemi se snažím strávit delší čas, abych se naučila jazyk dané země. Jazyk je totiž důležitou a nepostradatelnou součástí každé kultury. A jazyky mě baví. Poznání nových kultur a to, jak lidé žijí, byl jeden z důvodů, proč jsem dala po 5 ti letech v Praze v práci výpověď a vydala se na Cestu kolem světa. V době koronavirové.

Jak cestovat udržitelně? Jaké místo považuje za svůj domov? Má někdy pocit, že její snaha chránit přírodu nemá smysl? A co ji dělá šťastnou?
Přečtěte si rozhovor s Hanou Svobodovou, zakladatelkou organizace Chráníme mořské želvy. Hanka vystudovala biologii a ochraně mořských želv se věnuje více než 16 let, a to nejen v Indonésii, ale také na Srí Lance a v Ekvádoru. Je propagátorkou udržitelného cestování a každý den se snaží plnit si své sny.

Cestovatelů jsou tisíce, jak zrovna svoji cestu prodat? Slávek Král, autor knihy Stopařův průvodce zeměkoulí, se rozhodl pomoci začínajícím i pokročilým dobrodruhům a prozradí celé své know-how. Drží se ale stejného motta jako ve své knize, tedy: “Zkušenost je nepřenositelná”. Níže tedy nenajdete podrobný návod. Slávek vám ukáže cestu, vydat se na ni ale musí každý sám.

Nádherná příroda všeho druhu, od pětitisícovek And a modrých lagun přes Pacifik a pláže, táhnoucí se podél západního pobřeží, až po hlubokou džungli, šamanské léčení a jedna z nejlepších kuchyň světa (tvrdí mnozí, třeba i Zac Efron ve svém seriálu Down to Earth) to všechno láká mnohé k návštěvě této unikátní země s obrovským potenciálem, jenž je v běžném životě Peruánců někdy lépe, někdy hůře využit.

„Žijí své velmi skromné životy v trvalém nebezpečí, a přesto mám někdy dojem, že je jejich vnitřní život smysluplnější.“ Chirurg bez hranic Tomáš Šebek povypráví o své misi v Jemenu.

Romantická představa o potřebné pomoci v zahraničí může být často velmi mylná. Dobrovolníci se domnívají, že jejich práce je přínosná, prospěšná pro komunitu a že vykonají dobrý skutek.

Spoluzakladatelka občanského sdružení Škola v ráji, jehož hlavním cílem je zpřístupnit místním dětem cestu ke vzdělání, Andrea Stárková již 10 let tráví na indonéském ostrově Lombok každou zimu a dlouhodobě se zde věnuje dobrovolnické práci a projektům na pomoc místním dětem a mládeži a také přírodě (ekologická výchova).