Žena cestovatelka

Kvůli tomu, že už několik let obrážím glób sama bez doprovodu, mne mnozí mají za exota. Kroutí nad tím hlavou: „SAMA? ŽENA?! TO SE NEBOJÍŠ, ŽE TI NĚKDO NĚCO UDĚLÁ, ZNÁSILNÍ, OKRADE???“ A tak dále… Výčet katastrofických scénářů „co kdyby a co když“ neberou konce a jsou pouhou reflexí staromódně negativistického uvažování.

Vang Vieng mě okouzlil plnými doušky. Ráno jsem proběhla prázdné uličky města, spíš tedy vesničky, kde prašné uličky plné prodavačů zářícími úsměvy připomínaly opravdu jiný svět. Dneška podnikáme malý výlet po krásách okolí. Nejdříve si dáme exkurzi jeskyněmi. No, s čelovkama se ploužíme do nitra jeskyně, která bývá v období dešťů zatopená, takže je na stěnách vidět jen bahnité otisky prstů, jak někdo nezvládl stabilitu.

Přirozenou hranici Španělska a Francie tvoří nádherné a respekt budící vrcholky Pyrenejí. Právě nedaleko této přirozené hranice jsou dva výchozí body nejznámější verze Svatojakubské cesty – Saint-Jean-Pied-de-Port a Puerto de Somport. Tentokrát se projdeme právě po prvních úsecích trasy a kousek z ní i odbočíme, abychom autonomní oblasti Navarru a Aragonii poznali co nejvíce do hloubky. Podíváme se na zelené vrcholky hor, do historických měst i zapadlých horských vesniček, v nichž je ve srovnání se závěrečnou Galicií poutníků ještě dosti poskrovnu.