Rady na cestu

Budhistická tradice v Barmě opravdu žije. Zástupy mnichů v temně červeném rouchu každodenně brouzdají ulicemi, aby od věřících vybrali svou dávku jídla. Není divu, že mniši jsou vnímáni jako neoddělitelná součást společnosti. Mezi mužské povinnosti lze proto zařadit i krátký pobyt v klášteru.

Bangladéš bezesporu patří mezi nejlevnější země, které jsme kdy navštívili. Kvalita jídla, ubytování i veřejné dopravy však naprosto odpovídá nízké ceně. Kamarádi v Čechách dokonce uzavírali sázky, jak dlouho to v Bangladéši vydržíme. Vydrželi jsme 19 dní a vlastně jsme chtěli zůstat ještě o týden déle.

Na cestě po Indii se nás jiní cestovatelé často ptali, proč chceme jet do Bangladéše. Je pravda, že tato země nemá mnoho turistických lákadel. Nejsou tu světoznámé památky jako v Indii, ani překrásné Himaláje jako v Nepálu. Místní lidé neumí anglicky a místo práce raději pořádají pravidelné celostátní stávky „hartaly“. Cestování po Bangladéši však nejvíc znepříjemní neuvěřitelná úřednická šikana a korupce.

Přestože Nepál v současnosti trpí mnoha politickými problémy, má královská rodina stále mnoho příznivců. Hinduisté věří, že král je žijícím vtělením boha Višnua. Na této víře je z velké části založena existence dědičné hinduistické monarchie.

Převážně hinduistický Nepál je plný festivalů. Většina svátků se řídí podle nepálského kalendáře, který má dnes o nějakých 57 let více než dnes.

V Nepálu jsme strávili měsíc a půl a utratili každý 12 107 Kč. Zdarma je v Nepálu pouze pobyt v turistickém centru Káthmándú – v Tamelu. Vše ostatní, co stojí za vidění, je zpoplatněno. Vybírání poplatků většinou hlídají ozbrojení vojáci, ale někdy je lze snadno obejít. Vstupné je stanoveno nejen do všech lesů, které se nacházejí v dohledu některé osmitisícovky, ale dokonce i na náměstí v centru města. A to nemluvím o „donation“, které od turistů na mnoha místech vybírají maoisté.

Po mnoha dnech či týdnech náročné cesty je občas dobré si odpočinout a načerpat síly. Zde jsou naše tipy na ta nejlepší místa k relaxaci mezi Istanbulem a Pekingem.

Komunistická strana Nepálu, známá pod názvem Maoisté, vede již téměř deset let partyzánskou válku s nepálskou vládou. Usilují o sesazení krále a vytvoření komunistické republiky.

Přirozenou hranici Španělska a Francie tvoří nádherné a respekt budící vrcholky Pyrenejí. Právě nedaleko této přirozené hranice jsou dva výchozí body nejznámější verze Svatojakubské cesty – Saint-Jean-Pied-de-Port a Puerto de Somport. Tentokrát se projdeme právě po prvních úsecích trasy a kousek z ní i odbočíme, abychom autonomní oblasti Navarru a Aragonii poznali co nejvíce do hloubky. Podíváme se na zelené vrcholky hor, do historických měst i zapadlých horských vesniček, v nichž je ve srovnání se závěrečnou Galicií poutníků ještě dosti poskrovnu.

Den v monasterii Je už po páté hodině večer a začíná se šeřit. Scházím po serpentinách do malého skalnatého údolí. Jdu po úzké, trávou porostlé pěšince a ztrácím se ve směsi pouličních obchůdků. Jsou to jen takové dřevěné stánky s okýnkem, ze kterého vykukuje většinou jedno až dvouzubý Ind, vychvalující ten nejlepší indický čaj – ten svůj.

Světlo života Je konec listopadu. Všude po Indii se slaví Divali, svátek světel. Pověst vypráví, že před dávnými a dávnými věky světu vládl král Balu. Byl tak krutý, že i bohům se znelíbil a nejvyšší bůh Ráma se rozhodl jej ze světa zprovodit. Vrátit se smí jen na čtyři bezměsíčné noci a to do domů, kde vládne temnota a zlo. Proto za těchto nocí se ve všech indických domech rožnou olejové lampičky. Je to svátek vítězství světla nad tmou a dobra nad zlem. Rodiny jsou pohromadě, všichni hodují, obdarovávají se a mají se rádi.

Půlnoční slunce ozařuje horský masiv na protější straně průlivu a my nasloucháme tichu Antarktidy na břehu zamrzlého moře. Obklopeni ledovými krami zažijeme extrémní podmínky i setkání s několika druhy tučňáků, tuleňů, lachtanů a s velrybami. Staneme se součástí české vědecké expedice.  

Ostrov čajových plantáží, nádherných scenérií, exotické fauny a flóry, buddhistických a hinduistických památek, přátelských obyvatel i úchvatné přírody protknuté venkovským životem prozkoumáme nejlépe na kole. Uvidíme tak totiž nejen turistické cíle, ale i opravdový život mezi nimi.

Pod pojmem metropole si většina z nás vybaví velká pulzující města, upravená historická centra, rozkvetlé parky či promenády plné kaváren. Hlavní město Nikaraguy je ale odlišné. Managua je krom jiného nejnebezpečnějším místem země, historické centrum chybí, cesty jsou prašné a plné každodenních nástrah. Po ulicích se příliš nedoporučuje chodit pěšky, a to nejen po setmění. Přes to všechno i Managua dokáže být svým způsobem krásná. Je protkána jakousi zvláštní revoluční atmosférou.