Jak si vybavit lékárničku, jak vyřešit víza a jak se zabalit pod 7 kilo? To všechno najdete v našich radách na cestu.
Rostlina nebo spíše keř qát neodmyslitelně patří ke každodennímu životu Jemenu. Málokde se ale dočtete, jak qát správně žvýkat, jaká úskalí při tom můžete čekat a jaké má účinky. O tom všem se dočtete v našem „průvodci žvýkáním qátu“.
Ještě předtím, než naše letadlo brzy ráno přistálo v Teheránu, se ženy z naší výpravy musely převléknout a nasadit si tmavé šátky na hlavy, protože vystoupit musí striktně zahalené, jak nařizují islámské zákony. V Íránu se toto nařízení týká i cizinek. Kvůli vízu si Karin dokonce musela nechat udělat pasové fotografie v šátku. Taky v autobusech tu sedí ženy a muži odděleně – muži vpředu, bubáci vzadu.
Čím víc se blížíme k malajským hranicím, tím je vegetace bujnější a zelenější. Mění se také charakter vesnic kolem trati. Po překročení hranic vzrůstá počet dívek a žen zahalených v šátcích – neklamné znamení, že jsme se dostali do muslimské země.
Pomalu končí první měsíc nového tisíciletí. Po dvou dnech cestování, čekání a vyřizování konečně ve středu večer přilétáme do Barmy, které se dnes stále častěji říká jejím oficiálním názvem Myanmar. Toto pojmenování přijal stát po revolučním převratu v roce 1948.
Z historického pohledu byl Nepál dlouhá staletí rozdělen na spoustu malých království, dalo by se říct spíše knížectví. Jen v samotném Kathmandském údolí existovala tři – Kathmandu, Patan a Bhaktapur.
Hraniční čára mezi Čínou a Nepálem leží na Mostě přátelství (Friendship Bridge). K němu je to však ze Zhangmu ještě osm kilometrů prudkých serpentin. Jelikož cesta není ještě dostavěná a naši tibetští řidiči stejně dál jet nesmějí, nezbývá nám nic jiného, než si najmout nosiče a pár posledních kilometrů na čínském území absolvovat po svých.
Dnes se seznámíme se základními užitečnými frázemi na cestu do Laosu.