Rady na cestu

Zahlédli jste někdy fotografii zvláštního pozlaceného kamene, z jehož vrcholku vyrůstá zlatá pagoda? Nás tento obrázek zaujal natolik, že jsme se vydali kámen najít.  

Maroko je pro nás Evropany asi nejdostupnější africkou islámskou zemí vhodnou pro nezávislé cestování.

V Maroku lze smlouvat o všechno a je to asi „národní sport“. Pevné ceny nikde neuvidíte, snad jen ve velkých obchodech s potravinami ve velkých městech. První cena obvykle začíná na 2-3 násobku ceny, na kterou se můžete smlouváním dostat.

Měli jsme na Borneu nehorázné štěstí – vidět a nafotit nejvíce ohrožené veleopičáky naší planety v živé přírodě. Jak na to a kdo to jsou?

Po několikaměsíčním pobytu v indonéské Jogyakartě jsem došla k překvapujícímu objevu, totiž k tomu, že jedním z nejlínějších národů jsou Indonésané. O Indonésanech lze totiž bez nadsázky tvrdit, že pěšky neudělají ani krok.

Myslely jsme, že ráno bude problém se vzbudit, ale auta na ulici byla lepší jak budík. Bola s Andrzejem ale měli pokoj do dvora, tak se jim pěkně spalo.. Musely jsme jít zaklepat na dveře. Omluvou bylo, že šli spát o hodně později než my.

Mojžíš je významná starozákonní postava, jedna z nejvýznamnějších osobností náboženských dějin. Zprvu žil v Egyptě, pravděpodobně za vlády Ramesse II, odkud vyvedl předky izraelských kmenů,které pak vytvořily biblickou Izrael. Podle Bible se mu Bůh-Hospodin zjevil v hořícím keři a pak na hoře Sinaj, kde Mojžíš obdržel základ Zákona-Desatero božích přikázání a kde Hospodin uzavřel s Izraelem smlouvu.

Oblastí dnešního města Mashhad na severovýchodě Íránu procházela Hedvábná stezka, mnoho památek však zde na ní nezbilo. Mashhad je dnes se svými třemi milióny obyvatel druhým největším íránským městem ale hlavně nejposvátnějším poutním místem v Íránu. Každoročně sem přicházejí milióny a milióny šíitských poutníků.

Počátkem února slaví Číňané nový rok a hned den na to i muslimové. Ve středu devátého zavoněl vzduch vonnými tyčinkami, ve čtvrtek zahrály mešity o něco hlasitěji než jindy a muslimové oslavili rok 1426 svého kalendáře. V liberální Indonésii, kde se veřejně slaví všechny svátky všech náboženství, byly dva dny volna.

Osm desítek dětí z himalájské vesnice Kargyak a okolních osad v severoindickém státě Džammú a Kašmír doufá, že na podzim příštího roku poprvé zasedne do lavic Sluneční školy. Díky českým dobrovolníkům.

Země, za jejímž názvem si každý představí tropické pralesy na ostrově Borneo, někdo Petronas Twin Towers v hlavním městě Kuala Lumpur, málokdo ještě čajovníkové plantáže nebo nádherné pláže. To vše je Malajsijská federace.

Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.