Jak si vybavit lékárničku, jak vyřešit víza a jak se zabalit pod 7 kilo? To všechno najdete v našich radách na cestu.
V klidku jsme se povalovali s ostatnimi cestujicimi na palube lodi na jezere Tanganika, kdyz nastal povyk okolo nove se nalodujicich lidi. Byli jsme u vesnice za Ikolou, tedy nekde uprostred vychodniho brehu. Na palubu se nejakym zbusobem dostalo kreslo s mladou holkou, neslo ho asi sest chlapku. Rozehnali zenske v jedne rade lavic a kreslo tam umistili. Vsichni byli zvedavi, ptali se, ale ze svahilstiny jsem nic nepochopila. Zeptala jsem se tedy jednoho mile vypadajiciho muze, co s divkou neni v poradku.
Od rána lilo jak blázen, nemyslím tím český milosrdný déšť, ale tuhle zákeřnou japonskou variantu, kdy se k provazům vody musí ještě připočítat menší tajfun.
Jedno přísloví říká, že trocha teorie nikoho nezabije, proto jsem se rozhodla cestovatelům, chtějícím se před návštěvou Indonésie aspoň trochu naučit místnímu jazyku, tento jazyk trochu přiblížit a porovnat ho s jazyky indoevropskými. Informace z tohoto článku v učebnicích konverzace nenajdete, neboť jsou získány vzájemným porovnáváním znalostí nabytých v praxi a při studiu.
Při večerní procházce jsem potkala Egypťana, který si přisedl na lavičku a zapojil se do debaty, již jsem vedla se svým krajanem. Bavili jsme se o egyptské mentalitě …
Jednou z možností, jak cestovat po Indonésii, je cestování vlakem. Železniční doprava je na ostrovech Jáva a Sumatra rozvinuta a velice užívána. Pro Evropany je cestování vlakem v Indonésii také velmi zajímavé a neobvyklé.
První setkání s budhismem a k němu neodmyslitelně patřícíma mnichama v červenejch hábitech, modlitebníma mlýnkama, nádhernými kláštery ve skalách a samozřejmě modlitbama v podobě vlajek vlajících ve větru, jsem absolvoval v Ladakhu a zvlášť při 5 denním čekání na autobus do Dharamsaly v Lehu na nás atmosféra Tibetu dýchala na každým rohu.
Vang Vieng mě okouzlil plnými doušky. Ráno jsem proběhla prázdné uličky města, spíš tedy vesničky, kde prašné uličky plné prodavačů zářícími úsměvy připomínaly opravdu jiný svět. Dneška podnikáme malý výlet po krásách okolí. Nejdříve si dáme exkurzi jeskyněmi. No, s čelovkama se ploužíme do nitra jeskyně, která bývá v období dešťů zatopená, takže je na stěnách vidět jen bahnité otisky prstů, jak někdo nezvládl stabilitu.
Nikdo, kdo navštíví horské město San Cristóbal de las Casas v mexickém státě Chiapas, by si neměl nechat ujít návštěvu do některé z přilehlých indiánských vesniček, kde žijí indiáni mayského původu.
Když se řekne Kazachstán, většina lidí, jak jsem zjistil, nemá jasnou představu, s čím si tuto zemi spojit. Někdo si vzpomene na kosmodrom Bajkonur, jiný si představí stepi a téměř každý si myslí, že to je „někde v Rusku“.
Australská tranzitní víza – udělují se zdarma, trvají 72 hodin, tak proč si do klokanova nehopnout, když je hop po cestě a zdarma?
Jsme skoro na hranici a před námi je dlouhatánská fronta aut. Řidič si z toho ale nic nedělá a s vervou se pouští do předbíhání. Nejprve popojede, jakoby se chtěl vměstnat do mezery mezi auty, načež šlápne na plyn a zase popojede podél fronty aut. Až skoro k bráně, k vojákovi, který mu začne nadávat a vrací ho zpět, na konec fronty.
K té nejlepší podívané, jakou může člověk ve Střední Asii spatřit, patří bezesporu bazar Džajma v Oši, druhém největším městě Kyrgyzstánu a středisku kyrgyzské části Ferganské kotliny. Řadí se tak po bok úžasného turkmenského bazaru Tolkučka nebo bazaru v uzbeckém Margilanu. Však také jeho historie sahá snad 2000 let nazpět a pamatuje slávu Hedvábné stezky.
Pákistán je země mnoha protikladných tváří, proto stojí ne za jednu, ale hned několik návštěv.